Režisér, herec a do loňska umělecký vedoucí pražského Dejvického divadla Miroslav Krobot dává rozhovorů poskrovnu. Klid kolem jeho osoby mu prý vyhovuje, zvlášť když se zrovna neděje nic, co by měl promovat. Jenže o to nezvyklé ticho šlo, přineslo příležitost hovořit o podstatnějších a méně běžných věcech. A tak prý svolil k výjimce právě po příslibu, že dojde na jiné otázky, než jaké se s jeho osobou obvykle pojí. To se snad podařilo, protože od stolu v klubu Dejvického divadla odcházel do herecké šatny téhož divadla, kde za chvíli měl mít vystoupení, se spisovatelským přiznáním: „Mám rád fantasy a sci-fi, a tak zkouším psát knížku. Mám takovou metodu, že z toho všeho, co se mi líbilo a co jsem přečetl v Městské knihovně, ukradnu dobré nápady a sestavím z nich svůj příběh. Tohle bych ještě chtěl zkusit.“

Slíbil jsem neptat se na opakovaná témata, ale nedá mi to jimi přece jenom nezačít. Totiž všude se omílají čtyři témata: váš „útěk“ z Národního divadla do Dejvic, váš herecký debut, filmový režijní debut a odchod z uměleckého vedení Dejvického divadla...

To se ale ptáte opravdu na ty nejfrekventovanější věci. (smích)

Samozřejmě takto se na ně ptát nechci. Ale zkrátka vypadá to, jako byste ničím víc zajímavý nebyl a že jste svůj profesní život redukoval na tyto čtyři drobné příběhy. Třeba po celá 90. léta, než jste se dostal do Dejvic, s vámi v novinách nevyšel jediný rozhovor. Nabízí se otázka, proč si to vlastně děláte.

Dneska jsem sledoval v televizi, jak v Mnichově nějaký chlapík pobodal čtyři lidi, jeden z nich zemřel. A bylo neuvěřitelné, co se kolem této zprávy v televizi odehrávalo. Pozvali si bezpečnostního experta a vnucovali mu své nápady na všemožná spiknutí a varianty, jak se událost odehrála. A on na vše vytrvale říkal: Víte, já o tom případu vůbec nic nevím. Ale v televizi to trvalo hodinu. To mi trošku připomíná, co se obvykle dělo kolem mě. Já samozřejmě rozumím tomu, proč se lidi na takové věci ptají, protože jsou nejatraktivnější. Výklad Romea a Julie by asi bavil málokoho, protože to je přece naprostá nuda, že. (smích)

To jste mi vzal vítr z plachet, otázky na Shakespeara mám připravené.

(smích) Myslím to obecně, protože informací kolem nás je prostě moc, a pokud některá není atraktivní tak, aby při jejím poslechu maminka v kuchyni zvedla hlavu od sporáku, nestalo se nic.

No dobře, ale je to pořád dokola. Přece jste udělal zajímavější věci, než že jste odešel z Národního divadla, což teprve když je to vydáváno za útěk. Ostatně na tom je vidět posun ve vnímání této instituce. Jakmile někdo z Národního odejde, stává se zajímavým a poptávaným. Kdežto příchod do Národního není poutavý ničím.

Divadlo není tak atraktivní, jak bývalo, ale pořád je kolem něj mírné tajemství. Co asi se odehrává vzadu za kulisami? Copak se tam děje? Vemte si, jaká úžasná show se roztočila před třemi roky, když v Moskvě polili šéfa baletu kyselinou sírovou a ukázalo se, že kvůli osobnímu sporu s ním si toto objednal jeden ze členů souboru. To je příběh! A totéž v Praze: když se udá odchod z Národního divadla, je přece jasné, že to musí být výsledek nějakého minimálně nedorozumění, konfliktu či nedohody. Mám takový pocit, že vůbec nedokážu lidem vysvětlit, že můj odchod byl docela přirozený. Nebo se mi to aspoň prozatím nepodařilo, opravdu ne. Všichni kývají hlavou, že mi rozumějí, ale po dvou deckách se přitulí a ptají se: Jak to teda bylo? To je úplná klasika. Přitom jediné, co můžu dělat, je dokola tvrdit, že za tím nic vážného nebylo.

Já vám to věřím, ale sám jste teď jako důvody odchodu jmenoval konflikty čili vnějškové příčiny. Žádné vnitřní tlaky jste nezmínil.

To je pravda, ale uváděl jsem je ve všech rozhovorech. V Národním jsem mohl profesní život krásně doklepat, i když bych to možná sám nevydržel. V tom velikém, malinko neosobním prostoru. Protože se cítím líp, když mám lidi nablízku a celkově jich je míň. To rozpoložení k tomu určitě přispělo, ale nebylo samotným důvodem. Ten odchod byl po zvážení.

Pokročme k tomu Shakespearovi. Letos máme čtyři sta let od jeho úmrtí, dneska shodou náhod hrajete v jeho Zimní pohádce. Čím to, že u nás tak zakořenilo kouzlo Shakespeara a Čechova, že mají dar nových překladů v každé generaci, ale dejme tomu německou klasiku už odmítáme?

Protože jsme provincie a bereme jen ty nejvyšší. (smích) Ale vážně, Čechov je nám blízký, rozumíme mu. A na Shakespeara není mustr, to je neuchopitelný autor. Pamatuju si, když jsem na gymnáziu přečetl Krále Leara. To byl jeden z mých největších zážitků, přitom jsem vůbec nevěděl, co se stalo. Neumím to popsat, ale cítil jsem nějakou velikou sílu. Něco se stalo, zamávalo to se mnou, nesvedu to zdůvodnit. Ale vždy jsem si představoval, že zážitek z divadla má vypadat nějak takhle skvěle. Že člověk přesně neporozumí, co se stalo, ale odchází z divadla jaksi o chloupek vznešenější. A to Shakespeare umí. To je tak: on se nedá zlikvidovat, a že se to zkoušelo mnoha způsoby. Takže já k němu mám vztah, i když bych si z něj na řadu věcí netroufal. Třeba toho Leara bych dělal rád, ale nikdy jsem si na něj netroufl. A myslím, že už to nezkusím. V Dejvickém v začátcích jsem dělal Večer tříkrálový, později takového trochu vykloubeného Hamleta. A kdysi ve Studiu Beseda v Hradci Králové Romea a Julii. To je všechna má odvaha.

A čím je dán onen neúspěch německých autorů? Odvěkým vzájemným soupeřením a spory?

V českém divadle se o německém s trochou despektu říká, že Němci se na jevišti musejí svléknout a být hodně vulgární, aby to bylo divadlo. Ten zvláštní odstup od jejich divadla tu byl vždy. Je pravda, že u Němců divák inscenační záměr často rozpozná dřív než třeba u Angličanů nebo Rusů. Tedy u těch je výsledek vždycky skoro tentýž, ale právě Angličané jsou podivně nejasní. U Shakespeara se až později označily jeho hry za komedie, romance nebo tragédie. On to nikde nemá.

Krásné české drama shakespearovského střihu je Záviš z Falkenštejna od Vítězslava Hálka. Přitom za posledního půlstoletí se nehrálo nijak často.

Skutečně je to jedno z našich nejlepších dramat. Má strukturu, drží pravidla a je, myslím, dodnes živé. Uvažoval jsem, že bych se do něj pustil, akorát že se bojím zadávat si úkoly typu „ono by to šlo“. Když si toto režisér řekne, snižuje si laťku. Z inscenace mu zůstane spíš služba autorovi, snaha předvést všem, že to jde. Ale to je málo. Musíte dělat věci, které dávají víc možností.

Když jste dělal Rok na vsi od Mrštíků, se kterým jste měl velký úspěch, jakou jste měl motivaci? Přece nemohly stačit ambice předvést výborný moravský román v Národním.

Myslím, že úspěch byl dán tím, že jsem to pojal trochu jako seriál. Byly tehdy v 90. letech v módě a já u Mrštíků sledoval několik linek, jako když si představíte seriál o několika propletených rodinách. To docela fungovalo, navíc se to podařilo scuknout do tří a půl hodiny. Taky tam byl zřetelně ohraničený čas: rok vymezený ročními dobami. Úspěch inscenace byl v této zkratce. Ale jinak, já to krom nářečí tehdy nevnímal jako obzvlášť moravskou látku. I když, pokud o tom románu mluvíme a přemýšlím o něm, možná že ano. Možná že ten rozdíl mezi českou a moravskou vesnicí je Josef Lada. Česká vesnice má bubáky a hastrmany, Mulisáka u rybníka, každý tam chodí v papučích, nosí trouby a k tomu krásně sněží. Kdežto moravská vesnice není tak idylická. Život je v ní taky dohromady, u Mrštíků je to taky mikrosvět, ale větší divočina. Dechovka už je tam líznutá cimbálem. Takový pocit z toho mám.

Čili motivace pro Mrštíky byla jaká?

Vlastně jsem v Národním od začátku hledal, co tam dělat. Protože tamní dramaturgie musí dbát na to, aby byla pro člověka, který tam jde jednou za život. A pak aby to bylo pro fajnšmekry. Je to trošku problém – a já se v něm mlátil. Tak jsem si říkal, že udělám něco podle sebe, o čem jsem přesvědčen, že tomu rozumím a chce se mi o tom něco vyprávět. Bylo to v 90. letech, ty byly strašně rozbouřené a nikdo nevěděl, která bije. A ten rok, cyklus ročních období, dával té bouři klid. I když se v tom příběhu dějí hrozné věci, je v něm řád. A to byl klíč, který mě lákal.

Prošvihl jsem to, ale rád bych to od vás viděl jako film.

Když ale já už udělal Díru u Hanušovic. Mimochodem, dlouho jsem nesvedl říct, o čem je. Teprve před dvěma měsíci jsem náhodou našel blog, kde někdo napsal větu, že se mu ten film líbil a že je o krajině, která ztratila duši. To je naprosto přesné, ale mě nikdy nenapadlo koukat na to z tohoto hlediska.

Nedávno jsem dělal rozhovor se spisovatelem a botanikem Jiřím Sádlem, který se hodně věnuje rostlinné a vlastně i lidské migraci, a ten říká, že tomuhle stesku po ztraceném světě nevěří. Že lidé v Sudetech s krajinou srostli, hospody, které přečkaly, tam stojí po staletí, lidé se v nich sice vyměnili, ale nadávají v nich, jako nadávali kdysi.

To si nemyslím. Točili jsme na Staroměstsku, to býval bohatý kraj, plný obrovských polí a velkých německých gruntů. No a od odsunu se to tam hrozně moc změnilo sociálně – nijak se tam neinvestovalo, takže tam není nic. A přišla tam opravdu náplava, lidi, kteří měli dvacet až čtyřicet roků. Jejich děti, to je moje generace, a i pro nás bylo těžké tam zakořenit. Pravda, my bývali na hraně, Zábřeh na Moravě byl padesát na padesát mezi Němci a Čechy. Moje maminka byla z Bludova u Šumperka, do školy ji děda dal šest kilometrů daleko, aby chodila do české. Dneska tyhle příběhy a stavy nikoho příliš nezajímají, proto se vracím k té větě o ztracené duši krajiny. Je to krásný kraj, miluju ho. Mám tam sestru, příbuzné, chalupu. Ale to zakořenění tam obecně vzato bude trvat dlouho.

Pořád se bavíme o venkovu. V českém filmu se mu v posledku daří, vy jste o něm jeden film taky natočil, v dalších jste hrál. Co tu záplavu způsobuje?

Možná je preference venkova dána tím, že se z něj docela dobře dělá sranda. Možná se jen scenáristé snaží najít opravdovost a na vsi se jim hledá líp. Nevím, zda to není iluze. Mám pocit, že na vesnici je vše průhlednější a lze to líp ukázat. Město je komplikovanější ve vztazích i v životě, aspoň pro mě. Ale svůj další film, jmenuje se Kvarteto, budu točit v Olomouci. Jsem hrozně rád, že to není Praha ani venkov, jsem zvědavý.

Ani v dramatu se u nás měšťanské divadlo neprosadilo, historicky se taky daří venkovu. To sepětí je velké.

Takoví prostě jsme. Naštvalo mě, nebo spíš mě to mrzí, když Karel Schwarzenberg prohlásil, že nepatříme k Západu. Říkal taky, že sám se s tím, že jsme něco zvláštního a okrajového, docela vyrovnává. Mě ta slova, že to nepůjde, opravdu potrápila. Ale pak jsem si říkal, že má asi pravdu, že to tak nejspíš je. Pak člověk vidí nový film Petra Zelenky, v němž se vrací k Mnichovu, čte rozhovor, kde Petr tvrdí něco podobného jako Schwarzenberg, a tak mě začne napadat, že to tak možná bude. Napadá mě, zda z té okrajovosti neudělat výhodu. Problém bych s tím neměl, kdyby naše identita byla taková pěkná rakousko-uherská. Pořád jsme si z toho dělali legraci, ale ona ta středoevropská identita blbý nápad asi nebyl. Ale to teď samozřejmě plácám.

Ale ona evidentně existuje – problémy u nás, v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku jsou tytéž.

A v Rakousku. To na chvíli uteklo na Západ, ale patří k nám do středu. Ale to jsem utekl, já si opravdu myslím, že se možná cítíme dobře v menších poměrech. A docela se mi to líbí.

Stran té Olomouce, vy jste v sérii Detektivové od Nejsvětější Trojice hrál postavu majora Vitouše, olomouckého kriminalisty. V jednom z jeho příběhů ho vyhodí od policie, protože se ukáže, že je to někdejší estébák, a tak se usoudí, že post šéfa olomoucké kriminálky by takový člověk zastávat neměl. Přitom ho všichni kolegové mají rádi a nikdo mu minulost nepředhazuje. Není to přílišné a zdejší typické smíření s hnusnou minulostí?

Tuhle postavu jsem se cele snažil dělat od její chyby. Ten člověk udělal životní omyl – v tomto případě byl půl roku u StB. Pak zjistil, že to nejde, a odešel. Ale ten průser udělal a zůstal mu. Říkal jsem si: co s takovým člověkem, který má smysl pro humor, je ironický, jako vyšetřovatel je trochu magor, ale práci má rád a zřejmě má i výsledky? Klíč k té postavě byl právě v její ráně z minulosti. V tom, že s ní žije a snaží se nedávat ji najevo. Na detektivky moc nejsem, ale ta postava byla pro mě z tohoto pohledu zajímavá. Svedu si představit, že takhle lidé mohou fungovat. Nikdy se své viny nedokážou zbavit, je nafurt. Zkrátka zásadní otázka v postavě Vitouše je dobře nastolená. Nemluvme o estébácích, kteří tam vědomě patnáct let pracovali, to je jednoznačné. Ale co s člověkem, který udělá fatální chybu, celý život se jí snaží zbavit, ona ale vypluje po dvaceti letech na povrch? Co s člověkem, který z toho okamžitě vyvodí důsledky a odejde z lukrativního a milovaného postu? Jak se k tomu lidé postaví? Odsoudí ho okamžitě? Neodsoudí? Zdrží se soudu? Myslím, že problém takových případů tu je, visí tu. Ačkoli, nevím, zda je to problém, ale zajímavé to je.

Já doufám, že to pořád je problém.

Myslím, že dneska už to lidé chtějí mít za sebou, že už je toho moc. Už to tolik neprožívají.

Aha. No máme za sebou víc než čtvrtstoletí od revoluce, jak tu dobu vnímáte? Slýchám, že lidé nadávají, že tu máme neonormalizaci, že dnes je to stejné jako kdysi. Zato jiní nadávají, že tehdy to bylo lepší. To znamená, že tady normalizaci ještě nemáme. Každopádně to slovo se vrátilo do veřejného slovníku.

Myslím, že do normalizace to tu má daleko, aspoň co jsem zažil. Není to tak divoké jako tehdy. Vidím samozřejmě nějaké nepříjemné věci. Samozřejmě by se radikálně mělo vyžadovat, že když je někdo v politice, nesmí vlastnit noviny. To je faux pas, to by nemělo být. Ale na druhou stranu se zdá, že lidé mají vůli uvěřit Babišovi, že to s reformami myslí dobře. A v takové víře se takové věci, jako že náhodou má noviny, které sám řídí, odpouštějí. To je zase ta naše provincie. Ale nevím, možná je to jinde stejné.

Takže to čtvrtstoletí máte za dobré?

Netroufám si ho hodnotit. Mrzí mě třeba, že nejsou postavené dálnice. Čekal jsem, že ty zrovna budou hotové dávno. Tak to asi je blbé, no. (smích) Ale jinak si myslím, že si fakt nemáme na co stěžovat. Jen máme tendenci nadávat na někoho jiného. A to se od Rakouska nezměnilo.