Pro příbuzné a známé je to chlapík starý plus minus třicet let, který pravděpodobně řeší ten typ věcí, jaký muži toho věku řešívají.

Pro nás ostatní je to ale tajemná celebrita, stará jen několik dní, kometa českého virtuálního nebe, profičela jím, zalila je svou oslepující září a už je zase fuč. Samozřejmě mám na mysli krále českých sociálních sítí počátku února – Muže v hnědé bundě. Po krátkou dobu jako kdyby na místním internetu neexistoval nikdo jiný, vytlačil z něj obvyklou kombinaci roztomilých zvířátek, trpících zástupů, apokalyptických hrozeb a závažných sdělení dietního či terapeutického charakteru. Ani když jeho krátká dominance skončila, o něm publikum nevědělo víc, než že slouží u policie. Svým způsobem ideální figura veřejného zájmu – každý si do ní může po svém projikovat, co se mu zamane. Nejčastěji a ne vždy uvědoměle sám sebe.

Fašisti a sluníčkáři ve shodě

V sobotu 6. února bylo v Praze poněkud rušněji, konalo se několik demonstrací motivovaných probíhající imigrační vlnou do Evropy, shromáždění anitiislamistická či nacionalistická a oproti tomu vyjadřující solidaritu s příchozími. Atmosféra místy trochu hustší. Když se nevelký průvod účastníků jedné z těch solidárních akcí vydal Malou Stranou směrem k Hradu, nastala napjatá chvíle, z jedné boční uličky se přiblížilo několik chlapíků v kuklách, prý fotbalových chuligánů, vypadali, jako kdyby se chtěli porvat. Policistů v tu chvíli na místě moc nebylo, udělali mezi oběma skupinami nikterak impozantní řadu, aby je oddělili, kousek před ní stál on. Muž v hnědé bundě. Na videích z místa je vidět, že zakuklené bijce nějak oslovuje, zjevně jim naznačuje, aby se drželi zpátky. Záběry z dřívějších momentů ho ukazují, jak jde s průvodem k Hradu nebo mluví s policejním velitelem. Naivní „ovce“ jako třeba já, která nevidí pod povrch věcí, by si myslela, že počínání toho mysteriózního chlapíka je celkem konzistentní s představou pracovní náplně policisty v civilu v takový trochu rušnější den. Naštěstí tu byli tací, kdo se nenechali obalamutit a odhalili za tou podivnou událostí neudálostí na Malé Straně… zrůdnou policejní provokaci.

Sovy se opět ukázaly být čímkoliv jiným než sovami. Ranaři v kuklách byli na různých videích popisováni jako převlečení policajti, které tajemný muž v hnědém průběžně „koordinuje“. Pozoruhodná a jaksi vypovídající byla skutečnost, že podobně interpretovali videa a fotky stoupenci obou táborů – alespoň na něčem se „fašisti“ a „sluníčkáři“ projednou shodli. Muž v hnědé bundě pak byl identifikován jako velící provokatér, jeho fotkou byly vytapetovány desítky a desítky facebookových zdí, opatřena byla komentáři od pobouřených („Probůh, jak otřesné věci se to v naší zemi dějí!“) po výsměšné („Cha! Mysleli si snad, že tohle neprokouknem...“). Internetoví pátrači navíc odhalili, že přilehlá budova, v jejímž vchodu byl jeden zakuklenec vyfocený, patří – ajajaj – ministerstvu vnitra. Policie podezření přiživila, nejprve popírala, že k ní Muž v hnědé bundě patří, potom to přiznala (i v tom se ale dá najít nějaká logika).

Tolik záhadných otázek

Je to docela poučná historie, i pro člověka, kterého zajímají zákonitosti konspiračního myšlení (domnívám se, že tvrzení o policejní provokaci jsou nesmyslná), taky představuje příklad jakési „soft varianty“ internetového lynče. Denní chleba konspirátora je zpochybňování „oficiálních verzí“, vyžaduje schopnost nalézt v nich něco, co působí podivně nebo by tak působit mohlo. Naopak nevyžaduje schopnost přijít s nějakou aspoň trochu celistvou verzí konkurenční. Motivem konspiračního myšlení totiž nebývá snaha odhalit nějakou pravdu, ale prezentovat se. Ukázat sebe jako člověka, který vybočuje z davu, dokáže myslet sám za sebe a tak dále a tak podobně. Skoro nikoho z těch stovek lidí, kteří šířili a kvitovali tvrzení o provokaci, nenapadlo položit si otázku, kdo vlastně měl být vyprovokovaný a k čemu? Smyslem policejní provokace přeci je, aby se něco stalo. Provokatéři vytlučou okna Aeroflotu jako v roce 1969 a režim může utáhnout šroub normalizace.

Provokatér někomu vnukne myšlenku třeba na společný útěk za hranice, nešťastníka pak chytnou a zavřou. V situaci analogické té z předminulé soboty by se dalo čekat, že provokující policie by se snažila rvačku vyvolat, aby mohla tvrdě zasáhnout nebo aby některou ze zúčastněných skupin diskreditovala. Na Malé Straně se ale nestalo nic. Dvě skupiny se potkaly, rozzlobeně po sobě koukaly a křičely na sebe, rohožka z jedné strany na druhou a zpátky letěla, jedna rána pěstí padla. Proč se namáhat s organizací tohohle? Proč – jak se konspirátoři zřejmě domnívají – dělat v budově patřící ministerstvu převlékárnu pro policajty v rolích fotbalových chuligánů, aby z ní mohli v pravý čas vyběhnout, vypadat zlověstně – a neudělat nic? Proč ten údajný koordinátor provokace na rozdíl od všech ostatních nemá kuklu a stojí vepředu a sám, aby ho všechny početné kamery a foťáky na místě měly pěkně na ráně? A proč se té rvačce evidentně snaží zabránit? Někomu může připadat podezřelé, že si od něj ti bijci nechají říct. Ale oni by přeci nešli jen proti němu, museli by se probít přes pár jeho kolegů, což by z právního hlediska byla už přeci jenom jiná káva, navíc by se střetli s docela výraznou přesilou protivníků. Situaci jaksi strategicky vyhodnotili a po chvíli udělali čelem vzad.

Jenomže dohadovat se s lidmi, kteří se pro konspirační chápání už rozhodli, o nějakých faktech je ve velké většině případů zbytečné. Protože ta debata se nikdy nevede o nějaké skutečnosti – lhostejno, zda zjevné, nebo skryté. Vede se o jejich statusu individualit schopných nahlédnout pod povrch – a toho se přece vzdát nemohou. Právě proto je sklon sdělovat o sobě nevyzván, že „jsem člověk, který je zvyklý myslet vlastní hlavou“, spolehlivým rozpoznávacím znakem hejla schopného zbaštit prakticky cokoliv, jen když mu to udělá dobře. Celý ten virvál jistě sleduje ten skutečný Muž v hnědé bundě, lidská bytost, která se stala terčem davové nenávisti, žádná z těch částeček pobouřeného davu by mu asi nebyla schopna věrohodně vysvětlit do očí proč.