Spisovatel Pavel Vilikovský je jedním z nejoceňovanějších na Slovensku. A také nejlepších – jeho zadumané, přemýšlivé prózy jsou spíš jemné, nevtíravé eseje. Aspoň ty z posledních jsou takové jistě: novela Pes na cestě je nenechavá úvaha, co to znamená, být Slovákem, a Příběh opravdického člověka přesný rozbor toho, jak normalizace postupně a nenápadně rozežírala nitro a zatemňovala rozum. Autor, který v následujícím týdnu bude v Brně hostem festivalu Měsíc autorského čtení, je však sám ke své práci skeptický, ostatně k sobě vůbec: „Jestli jste do Bratislavy přijel jenom kvůli rozhovoru se mnou a nic jiného tu už nemáte, budete zklamán. Já se znám.“

Konečně vidím Denník N, smím se na něj podívat?

Jistě. Jsou to podobné noviny jako ty vaše. Nechci říct, že obsahem, ale gestem. Jeho novináři také odešli z jiných redakcí, když je koupila skupina Penta, a založili si svůj list, mají tiskovou i internetovou verzi, třebaže já znám jen tu tištěnou. Ale byl jsem překvapený, že je úspěšná. Předpokládal bych, že bude ztrátová, jenže ona není. Přitom si tam autoři dovolí delší články a tvrdší komentáře. Každopádně zatím není znát, že by Penta do něčeho zasahovala. Ale i kdyby ano. Slováci by to možná nepostřehli, jsou méně vnímaví na takové věci.

Proč jsou Slováci méně vnímaví?

Vím to, vidím to. Myslím si to na základě reakcí, které vidím. Třeba teď tu máme aféru s Robertem Kaliňákem. Je to průšvih, ale víte, u nás všechno jde rychle doztracena, není problém to pro politika ustát.

Ministr vnitra Kaliňák nemůže to podezření na kšefty s mafiány ustát, zvlášť když má Slovensko začít předsedat Evropské unii...

Však už řekli, že je to šíření nenávisti a pokus destabilizovat Slovensko právě před započetím unijního předsednictví. Dají se číst nebo slyšet takové bonmoty, že to sice je šíření nenávisti, ale že korupce je zase šíření lásky. A myslím, že doztracena to půjde i pro to nešťastné načasování. Lidé budou mít dovolené, a to i ti, kteří by byli ochotní se ve věci nějak angažovat. Ani Evropská unie se o to starat nebude, protože kauza, zda, případně jak ministr vnitra spolupracoval nebo se stýkal s nějakým, ještě navíc jen podezřelým pánem, který snad falšoval DPH, je naše vnitropolitická záležitost. U nás ještě nikdy nikoho v takto velkých případech k ničemu nedotáhli. Buď se to zastaví při vyšetřování, nebo se řekne, že skutek se nestal, že není protizákonný, třebaže z něj bučí, jak je to zahrané. Jenže neporušil se při tom žádný zákon, neboť máme šikovné zákony, které všechno dovolují.

Skoro jako bych četl pokračování vaší poslední knihy Příběh opravdického člověka.

Príbeh ozajstného človeka je zoufalá knížka, tu ani nevzpomínejte. Je odporná. Nevím proč, ale je.

Aha, no vidíte, já ji mám rád. A to vy jste nespokojený s výsledkem, nebo proč je mizerná?

Celá ta její hlavní tematika je odporná. Zvrhlo se mi to, původně to měla být povídka, její hrdina měl být plus minus stejný, jako je tento, který dostane k narozeninám deník od syna, a tak si náhle uvědomí, že by měl v životě dělat větší nebo významnější skutky, že to od něj syn asi očekává. Tím to mělo zhasnout. Ale nějak, jak už to přinejmenším u mě bývá, si text rozkázal sám. To je tak, člověk bezstarostně napíše prvních deset stran, a potom najednou zjistí, že text ho kope nějakým směrem.

Čili jste na ten text naštvaný?

Na ten text ne. Na tu postavu, že tak napuchla. Ale ten text mě bavil, bavilo mě chytat ten způsob vyjadřování jednoduchého člověka, který není literárně či stylisticky vyspělý, v podstatě napodobovat hovorový jazyk někoho takového. On píše, jako kdyby hovořil. To mě na tom bavilo. Ale to, o čem hovoří, už se mi příliš zábavné nezdálo.

Četl jsem to jako výpověď o normalizaci, o jejím hnusu. Myslím, že to byl ten nejodpornější režim, který tu byl. Protože byl nenápadný.

Byl odporný, protože byl založený na tom, že režimu už nikdo nevěříme, ale budeme se tvářit, že všecko je v pořádku a nějak se blížíme ke krásnému zítřku, na tom pracujeme. Už ani komunisti tomu nemohli věřit. Šlo jen o to, aby se kolečka otáčela bez velkých zádrhelů… To bylo všecko, o co šlo.

Vnímám vaši knihu tak, že celkem normální člověk, ani neví jak, se mění v kreaturu a nalhává něco sám sobě. Přesně to tento režim udělal s lidmi.

Musí sám sobě lhát, to vlastně děláme všichni. Měl k tomu výbornou větu historik Ľubomír Lipták, který říkal, že člověk chce žít ve slušné společnosti a se sebou tráví dvacet čtyři hodin denně. Tak si je musí okrášlit, nebo by mu jinak bylo nesnesitelně. Můj hrdina pro tu svou nesofistikovanost je okatější případ téhož.

Jen se vás snažím přesvědčit, že ta knížka má smysl.

To mě samozřejmě těší, ale můj nepříjemný pocit z ní mi to nezruší.

Takže jsou jiné, z nichž takový pocit nemáte? S nimi jste spokojený?

Spokojený ne, to člověk být ani nemůže. Vycházíte z nějakého ideálního obrazu, který máte, když o textu přemýšlíte. To je ta nejšťastnější fáze, tento obraz plný možností. Jenže nakonec člověk ztroskotá, finále nikdy není souhrn nejlepších možností, které jste si představoval. Výsledek se vždy ocitá na nižším stupni. Avšak ano, jsou knížky, při nichž nemám tak silný pocit deficitu.

To třeba jsou které?

Tak já jsem svoje knížky samozřejmě dávno nečetl, proto nevím, budu-li mluvit pravdu, ale obvykle jsem na tuto otázku odpovídal, že mám dva takové poměrně jasně realizované póly: zaprvé Večne je zelený…, což je šílená groteska, která mi opravdu připomíná němé americké grotesky. Tu jsem psal v čase, kdy jsem si nemyslel, že někdy vyjde. Ne snad v době komunismu a jeho přísné cenzury, kdy nesměly vyjít ani jiné věci, ale nemyslel jsem, že to vyjde ani ve svobodné společnosti, protože takovou blbost přece nikdo nevydá. Takže jsem měl rozvázané ruce a psal si, co jsem chtěl a na nikoho nebral ohledy. Zadruhé je to Posledný kôň Pompejí, což je takový sentimentální extrém. To jsou dvě verze, v kterých se pohybuju. A toto jsem naučený říkat na tu vaši otázku, když mám vybrat po čase a s odstupem.

To jste mě zaskočil.

No vidíte. Ale myslím, že nejlepší sama o sobě z literárního hlediska bez ohledu na čtenáře je Prvá veta spánku, moje druhá knížka. Tam jsem pojednal problém vědomí, co člověk vnímá, jak vnímá svět atd., přitom to byla knížka nabitá autobiografií, ale zřejmě byla nesrozumitelná. Dokonce anglický kritik Robert Pynsent psal, že nevěděl, o co tam jde. Zřejmě to mělo v sobě nějaký háček, který čtenáři neumožňoval se v knize zorientovat. Ostatně, původně se měla jmenovat jinak: Průvodce po tělesné lásce. Takový titul by srozumitelnosti možná trochu pomohl, jenže zrušili mi ho, protože něco takového tehdy nepřipadalo v úvahu, třebaže po stránce tělesné lásky to byla kniha nevinná. Byla ale nesrozumitelná, takže po této stránce ji nelze považovat za úspěšnou. Přesto když se dívám, toto je asi to nejlepší, co jsem napsal.

Čili vy se nevracíte ke starým textům a neopravujete je po sobě? To mnozí autoři dělají.

Ano, ale já to považuji za zcestné, neboť v okamžiku opravy jsem už úplně jiný člověk, než když jsem tu knihu psal. Nemá význam se do textu vsouvat s jinými názory a úvahami, než jaké byly tehdy. To narušuje celistvost, kompaktnost. V té chvíli jsem přemýšlel takto a v té chvíli se mi svět jevil takto.

Dílo je tedy stvořením okamžiku?

Ale tak okamžiku… já nejsem nijak výkonný pisatel, takže dílo můžu tvořit roky. Ale takto, když někdo po sobě opravuje, je to v pořádku, však každý myslí po svém. Neříkám z hrdosti, že by v mých dílech nebylo co opravit, možná by toho bylo naopak dost, ale to už by do toho kafral někdo jiný, než kdo to psal. Sice jsem to pořád já, ale už jsem někdo jiný než autor toho textu.

Nerozumím, proč je to škoda. Můžeme to přece nahlížet tak, že jde o výsledek, o dílo, které se též může vyvíjet v čase.

Z mého hlediska je to tak, že bych – i když to slovo nemám rád – narušoval autenticitu výpovědi. Prostě tak jsem tehdy přemýšlel a tak to tu stojí. Ne že by to bylo výborné přemýšlení, na němž by nebylo co vylepšit, ale už by to podle mého bylo falšování. V podstatě se obávám, že i tak jsem tematicky jednotvárný, anebo přesněji že další knížky představují možná opravenou verzi názoru, který byl vyjádřen už v dřívějších knížkách. Ale vědomě se do toho pouštět a opravovat to, to ne.

Pěkně jste z toho utekl. Tedy když to shrnu: přepisovat se nemá, redigovat zpětně se nemá. Vy jste na texty přísný člověk.

Naopak, to vy jste naznačoval, že dílo má v čase přetrvat a že případné opravy tomu pomohou. Já jen nemám iluze o přetrvávání v čase.

Vy jste taky překladatel, tak jak je to s překlady? V nich se rovněž nesmí opravovat a je to dílo okamžiku?

Řekl bych, že tam se opravovat smí snáz, s klidnějším svědomím. Překlad má obrovskou výhodu, že už je. Tedy ne překlad, ale to původní dílo. Používal jsem takovou poučku: u překladu nábytek už existuje, jen ho je třeba přenést z jedné místnosti do druhé. Kdežto když se píše, je třeba nábytek teprv vyrobit – vy ho musíte vyrobit. U překladu je vždy opora originálu. Můžete se k němu vracet. Když tón nebo strukturu textu najednou vidíte jinak, klidně ho opravte. Beze všeho. Vždyť překlady samozřejmě rychleji stárnou i tím, jak se posouvá jazyk.

Přiznávám, že té náhlé velkorysosti nerozumím.

Tak to vysvětlím ještě jinak. Samozřejmě že překlady stárnou s tím, jak se posouvá jazyk. Nechci hned myslet na Hviezdoslavovy překlady Shakespeara, protože to byla divočina, ale i jiné překlady, modernější, po dvaceti třiceti letech mohou být zastaralé. A tak opravdu je legitimní přizpůsobovat je novému jazykovému úzu nebo vnímání, pokud originál potvrzuje, že takto upraveny být mohou a že takto v novém znění bychom to dnes řekli. Kdežto u původního textu je to jinak. Neuznal bych, kdyby Shakespeare vstal z hrobu a vydal se opravit svoje rukopisy. Ale v překladu proč ne. Vždyť třeba jedny z prvních slovenských překladů Shakespeara byly od Zory Jesenské, což byla výborná překladatelka, ale posunutá do Martina a na venkov. Ona výborně ovládala slovník středoslovenského venkova, ale nejsem si jist, zda zrovna u Shakespeara bychom našli dost poloh, kde takový jazyk šel využít.

Porovnáváte někdy české a slovenské překlady?

Nijak cíleně, ale občas něco utkví. Četl jsem třeba Steinbeckovo Slunce a víno chudých v slovenském i českém překladu a zapamatoval si pro srovnání větu ze scény, kde jeden muž nese tajně pod košilí lahev vína. Potká druhého, který by ji chtěl vypít. Ten první se tváří, že nic nemá, ale ten druhý se nenechá oklamat a říká, v češtině: „Co to neseš těžkýho?“ To je výborné a asi to i odpovídá tomu, jak by myslel a vyjadřoval se nějaký takto jednoduchý člověk, jako je tato figura, v podstatě je to bezdomovec. To autor slovenského překladu, který zjevně neuměl dost dobře anglicky a neuměl odlišovat nuance, vzal anglickou větu doslova a napsal: „Aké to ťažké bremeno nesieš?“ To je něco tak krásného v té dané situaci. Česká otázka je věcná a jde přímo na tělo. Kdežto ta slovenská má poezii, vyplývající z nedokonalého překladu. V angličtině to jistě bylo doslova tak, jak je to přeloženo slovensky.

Jaký jste vy překladatel?

Byl jsem dost věrný překladatel, takový toporný, nebo jak to říct. Když třeba věta byla rozvitá a měla tři části, dbal jsem na to, aby i ta moje byla rozvitá a měla tři části – a pokud možno i stejný počet slov. No nepočítal jsem to, ale nedovolil bych si něco, co se slovensky řekne dvěma slovy a v angličtině šesti, krátit. Měl bych z toho duševní problémy, kdybych ušetřil. Až na stará kolena jsem se zcivilizoval a přistoupil na to, že jde v podstatě o to, představit si, o čem se hovoří, a říct to slovensky. Už jsem pochopil, že na počtu slov nezáleží.

To si od vás něco přeloženého přečtu.

Čtete slovensky?

Nerozlišuju to.

To já taky ne. Pokud není nějaké specifikum češtiny, neuvědomuji si, v čem čtu. Jsme tak u nás naučení už od dětských knížek, protože na Slovensku vyšly možná tři za rok, spíš dvě, tak se to celkem přirozeně suplovalo českými. To nebyl problém. A to už nemluvím o tom, když přišla televize. Moje dcera třeba, když měla šest let, běžel nějaký dětský seriál, nevím už vůbec, oč šlo, ale měla ho ráda. A jednou jsem vešel do jejího pokoje, hrála s panenkami, které zřejmě představovaly ty postavy ze seriálu. A ona s nimi takovou pražáčtinou mluvila, to bylo neuvěřitelné. Neříkám, že mluvila gramaticky správně, ale přízvuk měla dokonalý. Dnes už by ho nesvedla. Ani já bych ho neuměl napodobit, a to jsem rok byl v Praze.

Kdy a co jste tam dělal?

Studoval jsem tam ve školním roce 1958 a 1959 režii na FAMU. A byl jsem mladý a hloupý, takže mi tak škola nějak nevyhovovala. Anebo já jsem nevyhovoval jí. Byl to sice takový princip, že první ročník byl zkušební a z něj na jeho konci vzali jen některé lidi dál. Ale já jsem beztak dál nechtěl, prostě jsem byl uražený, že mě neučí umění. Bylo mi sedmnáct a takhle jsem byl pitomý. Nechápal jsem, že umění se nedá učit.

A co tehdy, zrovna v takových letech v tomto státě, bylo pro sedmnáctiletého chlapce umění?

To už nevím, co jsem si pod ním představoval. Vím jen, že jsem jistě byl uražený tím, co mi to cpou pod nos, když já se chci bavit o umění. Ale jsem rád, že jsem to zažil. I Prahu.