Je zajímavé, kolik zdánlivě vyčpělých a nemoderních témat se v současné době vrací. Mnohá z nich jasně zazněla již v 60. letech: rasové nepokoje, udržitelnost či limity růstu. Jako bychom se na dějinné spirále sice posunuli o závit výš, ale také blíž k těm tématům, která na nás poprvé zapůsobila již před desetiletími. Nejedná se o úplně stejné problémy – třeba otázka rasismus dnes spočívá spíš v dělicí čáře chudoby než v tom, kdo je bílý a kdo černý. Ale o to je situace závažnější, protože ideologický rasismus se dá vyléčit dobrou vůlí – a té třeba v USA bylo vždy dost –, avšak chudoba je celý komplex problémů, který začíná vzděláním a končí nastavením ekonomiky.

Čas se zrychlil. Kde jsou doby, kdy průmyslové Británii trvalo 155 let než zdvojnásobila svůj HDP a kdy měla sotva deset milionů lidí? Rychlost má významný psychologický dopad. Nechceme – a zejména mladí lidé, pro něž rychlost třeba internetu představuje snad poprvé v dějinách lidstva hodnotu – dlouho čekat na nějakou formu blahobytu. Koho by bavilo celý život dřít a v padesáti konečně dosáhnout solidní životní situace? Potřeba mít věci hned teď vede k životu na dluh. Vnitřní dluh vytváříme nejenom tím, že si půjčujeme peníze na hypotéky, ale také tím, že odsouváme rodičovství a o to déle budeme své děti podporovat.

Vlastně není divu, že občas míváme pocit, že svět je vyčerpaný a my s ním, protože nás dohánějí dluhy všeho druhu – zanedbaná dopravní infrastruktura, eroze půd, stav atmosféry či přečerpávání zásobníků podzemních vod. Jen zvažme následující příklad. Moderní zemědělství ničí půdu několikrát rychleji, než se sama vytváří. Následkem eroze půdy bylo od 2. sv. války opuštěno 430 milionů ha půdy, tedy oblast o rozloze Indie, která mohla uživit miliardu lidí. A to přitom ročně přibývá 80 milionů lidí! Tento údaj však můžeme číst i obráceně: pokud se v zemědělství neodehraje nějaká závažná změna, a to nejspíš v zavádění geneticky modifikovaných plodin, pak nejpozději za patnáct let budeme potřebovat další zemědělskou půdu o rozloze Indie. A kde ji vezmeme, když větší zemědělské rezervy má jenom Afrika?

Jedna Evropa nestačí

Do roku 2050 nás zřejmě přibude 2,3 miliardy, populace by se tak mohla stabilizovat na nějakých 10 miliardách lidí a pak postupně klesat. V té době by celé čtvrtině globální populace mělo být víc než 60 let. Největší setrvalý růst porodnosti má subsaharská Afrika, odkud lze čekat nikdy nevysychající proud uprchlíků. Extrémním příkladem je Nigérie, kde se obyvatelstvo zdvojnásobí každých 20 let! A přitom už v roce 2010 byla nedostatkem potravin ohrožena polovina nigerijské populace, což se v dalších letech snadno může opakovat. Patrně není náhoda, že právě ve chvíli, kdy píši toto zamyšlení, se objevila zpráva, že nigerijský sebevražedný atentátník zabil dvacet lidí. Dejme tomu, že z rovníkové Afriky to je do Česka daleko, ale jeden z největších přírůstků obyvatel má rovněž Pákistán a Afghánistán, jehož obyvatelé jsou už v Evropě jako doma.

Novým rysem je urbanizace. Keňské Nairobi mělo v roce 1948 jen 120 tisíc obyvatel, dnes má čtyři miliony! V afrických slumech žije více než polovina africké populace a většina z těchto lidí by raději žila někde jinde. Za běžné situace by nám přijetí několika stovek uprchlíků třeba ze Sýrie nemělo dělat žádné potíže, ale máme obavu, že z malé kapky se může stát příval, který podobně jako v Itálii či Francii nebudeme schopni zastavit. A to se zatím nic skutečně závažného neděje.

Z hlediska krizového managementu můžeme počítat se dvěma základními scénáři, které lze označit jako pomalý a rychlý. V pomalém scénáři postupně přibývá lidí a zvyšuje se tlak na prostředí. Ženy pro vodu nechodí dejme tomu tři kilometry, ale pět. Potraviny jsou o něco dražší, lidem se žije stále hůř a dobře to cítí. Roste násilí a zdroje obsazuje distribuční mafie, tedy ozbrojené milice lokálního vládce, jemuž napjatá situace plně vyhovuje. Zoufalství plodí zoufalé formy náboženství a ideologií. Nevyhnutelně dojde k sociálním bouřím a útěku části populace. Jenže většinou už není kam uprchnout.

V roce 2011 se během krátké doby stal třetím největším keňským městem uprchlický tábor Dadaab se 465 tisíci emigranty hlavně ze Somálska. Média tehdy byla plná arabského jara, mnohem násilnější zprávy z chronicky sociálně nemocného Somálska prakticky nikoho nezajímaly. To nás přivádí k rychlému scénáři. Je jednoduchý. Přijde sucho, které vyžene zemědělce do měst, zdraží potraviny a dojde k nekontrolovatelnému chaosu. Během takového roku může, a to v měřítku nějakých tří měsíců, proud environmentálních, ale i politických uprchlíků zesílit na desetinásobek. Upřímně řečeno považuji tento scénář za možný či v měřítku dalšího desetiletí za pravděpodobný.

Kde bychom v ČR umístili uprchlický tábor pro zhruba 300 tisíc lidí? Mělo by to být místo dál od velkého města a poblíž vodního zdroje. Pokud možno by mělo ležet na větší rychlíkové stanici a nedaleko vojenské posádky. Jako jádro tábora by se hodila nevyužitá, ale zasíťovaná průmyslová zóna. Při ještě důstojné hustotě 500 uprchlíků na hektar, což odpovídá 50 tisícům lidí na čtvereční kilometr, by tábor měl mít rozlohu několik čtverečních kilometrů. Každý uprchlík by nás stál nejméně 100 Kč denně, což je kolem 30 milionů na denní provoz tábora a zhruba deset či víc miliard ročně. Je to dost, ale upřímně řečeno, máme na to.

Uvádím tyto velice rámcové údaje, aby bylo zřejmé, jakou zátěž nese třeba Jordánsko, Turecko, Keňa nebo nám bližší Itálie. Přitom v Keni nikdo nepočítal s tím, že po jednom velice suchém roce se v zemi najednou ocitnou statisíce utečenců. Žijeme na počátku nového věku migrací, jehož hlavní příčinou je lokální, ale zatím nikoliv globální nedostatek zdrojů.

Potravin se na světě vyrobí dost na to, aby uživily celou globální populaci. Jenže – i pokud se nepustíme do populární debaty o biopalivech – v rozvinutých zemích se vyhazuje kolem 25 % potravin, zatímco v chudých zemích zničí škůdci či plísně až polovinu produkce. Na světě by hladovělo mnohem méně lidí, kdybychom uměli úrodu správně skladovat. Právě zde lze čerpat optimismus založený na nových, jednoduchých technologiích.

Přírodní kapitál a komu patří kyslík?

Přírodní kapitál můžeme chápat jako souhrn přírodních podmínek, které umožňují pěstování potravin, dostatek vody či těžbu surovin. Například Polabí má vysoký přírodní kapitál, zatímco Sahara nízký. Přírodní kapitál se dá převést na finanční zisk, který je o to větší, čím méně se starám o životní prostředí a budoucí generace. To odpovídá i současné mentalitě rychlého zisku. Když nedodržuji osevní postupy nebo se nestarám o erozi půdy, získám víc peněz, ale za cenu škody na přírodním kapitálu. Pokud vykácím les, mám okamžitý zisk, ale přitom jsem snížil přírodní kapitál a sebe zatížil vnitřním dluhem, že se o nový les budu dalších osmdesát let starat.

Pokud pastevci v severní Africe mají příliš početná stáda, která zničí travnatý pokryv a poušť se rozšíří, pak přišli nejenom o životní, ale i ekonomické prostředí. Nezbude jim než odejít. Takže na proud uprchlíků se můžeme dívat ekonomicky jako na situaci, kdy Itálie platí část ceny za ztrátu přírodního kapitálu v severní Africe. Škody na přírodním kapitálu totiž vždy mají ekonomický dopad, ale ten může být o celé generace opožděn nebo se přenést na vzdáleného plátce. Z hlediska kapitálu je vždy výhodné, když cenu zaplatí někdo jiný. Kdybychom se měli rozhodovat jenom ekonomicky, bylo by snadné utečence odmítnout s tím, že cenu za zničení životního prostředí přenášejí na jiného plátce. Jenže se jedná o lidské bytosti.

Podívejme se na tuto záležitost z hlediska majetkových práv. Ta jsou obvykle dobře definována, když se týkají osob či firem. Problém nastane, když se snažíme definovat majetkové právo celé společnosti. Představme si situaci, kdy by obyvatelé např. Ostravy vznesli majetkový nárok na ovzduší města a její znečištění by brali jako újmu, kterou je nutné zaplatit. K ještě větším problémům dojde při stanovení globálních majetkových práv, jež se týkají dalších generací nebo velkých systémů jako tropický les či atmosféra. Pověstný je výrok brazilského politika, který na kritiku kácení deštného pralesa řekl: „Chcete dýchat kyslík, tak si ho zaplaťte!“

Deštný prales totiž zdarma celé planetě poskytuje tzv. „ekosystémové služby“: ukládá uhlík a vytváří kyslík. Pokud by Brazílie nesměla kácet své deštné pralesy, ať už kvůli rozšiřování zemědělské půdy, nebo kvůli dřevu, přišla by o peníze, které by celkem logicky na základě nějakých ekologických kvót či bonusů měla požadovat na zbytku na světa. Bylo by to něco jako nekonečná metodická tahanice o uhlíkové povolenky, ale na grandiózní úrovni. Pokud však Brazílie lesy vykácí, tak zřejmě změní srážkový režim severní poloviny Jižní Ameriky a možná i světové klima, což mnoha státům přinese ekonomické ztráty.

Už po roce 1970 nastaly diskuse o využívání mezinárodních vod. Tehdy však situace byla o něco přehlednější, přeci jen lépe fungoval systém globální spolupráce reprezentovaný dnes již málo významnou OSN. O nějakém novém systému globální vlády, která by měla být ještě nad EU, se nedá ani uvažovat už z toho důvodu, že by se v prostředí propracovaného lobbingu asi nepovedl a snadno by mohl být ovládnut třeba nelítostnou čínsko-americkou koalicí.

Aby planeta byla šťastná. Co na to Tržní bůh?

Na jednu stranu je patrné, že nutně potřebujeme nějaký nový model životních hodnot a priorit, ovšem také je zřetelné, že právě v této individualistické době, která ztrácí solidaritu i s vlastními chudými, starými a nemocnými, se dá zavést jenom zdola. Vlivný teolog Harvey Cox říká, že existuje i Tržní bůh, jehož první přikázání je: „A nikdy nebudeš mít dost.“ To je však při rostoucím počtu lidí a zvyšujících se nárocích cesta ke konfliktům. Mezi ekonomy nepanuje jednota, zda má zemský systém nějaké meze růstu, ale většinou se předpokládá, že zdroje i jejich využívání pomocí nových, dosud neobjevených technologií jsou v zásadě konečné. Tržní bůh navíc nezná vlastnosti, jako je jemnost či slitování. Působí i v církvích a na univerzitách. Dříve byli studenti vyšších ročníků univerzit „mladšími kolegy“, dnes jsou zákazníky.

O mezích růstu můžeme v měřítku celé planety spekulovat, ale při návštěvě zemí, jako je Egypt či některé části Blízkého východu a Indie, nám nikdo nemusí nic vysvětlovat – jasně vidíme země, které už teď jsou na pokraji svých fyzických možností. Od určité dosažené úrovně je spotřeba psychologická záležitost, protože lidé se obecně potřebují příliš nelišit od zbytku společnosti, ale přesto ukázat, že jsou něco lepšího. Dokazují to třeba zbytečně drahým automobilem. To by možná samo o sobě ještě nevadilo, ale k tomu automobilu je nutné přičíst infrastrukturu – dálnice, servisy a čerpací stanice. Tím se stane, že co původně vypadalo jako malé zvýšení spotřeby, se neúměrně rozroste.

Proto dochází k diskusím, zda je možné spotřebovávat méně a cítit se lépe. Zatím to dovede jen velmi málo lidí, kteří cítí, že je zapotřebí, aby se dobře dařilo nejenom lidem, ale i planetě. Psychologové po dlouhých debatách definovali složky kvalitního či dobrého života („wellbeing“ ve smyslu amerického Department of Health podle definice z roku 2010), které můžeme rozdělit na pět hlavních částí: 1. základní materiální potřeby jsou pokryté, 2. lidé mají pocit, že jejich život má smysl, 3. v zásadě jsou zdraví, 4. jsou schopní dosahovat svých životních cílů a účastnit se společenského života, 5. k tomu potřebují svobodu, která jim umožňuje jít vlastní cestou a stát se sami sebou.

Jedná se o „měkká kritéria“, takže je obtížné je ‑ na rozdíl od finančních ukazatelů ‑ přesněji spočítat. Možná bychom je podle vzoru přírodní kapitál mohli označit jako mentální kapitál a ukázat, že často zvyšujeme svůj finanční kapitál na úkor mentálního kapitálu třeba už jen tím, že na sebe nemáme čas.

Změna duchovního portfolia

V každém případě se již v této době a nejpozději v dalších dvou desetiletích ocitneme před řadou materiálních problémů, které budou mít stále silnější vnitřní, psychologickou složku a bude se v nich jednat o nalezení nových funkčních vztahů k ostatním lidem, vlastní spotřebě, společnému dobru či míře bohoslužby k některému z rostoucího množství okolních bohů.

Ale vraťme se k původní otázce. Je tento svět vyčerpaný? Jsou země a oblasti, kde doopravdy dochází k vyčerpání materiálních zdrojů, ale v západní civilizaci se spíš jedná o psychologické vyčerpání. Nemusíme se na bídných lodích plavit přes Středozemní moře do nějaké nové zaslíbené země, třeba do Libye. Možná stačí, když si v hlavě uděláme jasnější bilanci, o jaký poměr finančního, přírodního a mentálního kapitálu se nám vlastně jedná.