Česká vláda schválila obnovení odvodů do armády. Ty skončily v roce 2004 s povinnou vojenskou službou. Pokud návrh projde sněmovnou, šli by první osmnáctiletí k odvodu už v roce 2017. Povinnost předstoupit před odvodovou komisi by se týkala i žen. Kabinet zatím nenavrhl obnovení povinné vojenské služby. Armáda si odvody jen prověří, v jaké kondici jsou mladí lidé na prahu dospělosti, a kolik z nich by čistě teoreticky bylo schopných sloužit.

Při naší dlouhodobé nechuti bránit zemi se zbraní v ruce, je zajímavé, že podstatná část společnosti je pro obnovení povinné vojenské služby. Vstřícnost je vyvolaná obavami z Ruska, které podle říjnového průzkumu STEM považuje 65 procent společnosti za hrozbu do budoucnosti. Podle březnového průzkumu společnosti STEM/MARK pro Mladou Frontu DNES je 60 procent lidí pro obnovení povinné vojny. Tento názor zastávají především muži a generace 45+,  jichž by se osobně už branná povinnost netýkala. Překvapivě to ale neodmítají ani mladší generace, které by se v případě nasazení armády mohla povinnost vzít do ruky zbraň dotknout. Vypovídací hodnotu průzkumu snižuje, že se odehrál na příliš malém vzorku 310 lidí (reprezentativní průzkum musí mít alespoň tisíc respondentů) a odpovídali lidé starší 18 let. Pro většinu to tedy byla jen teoretická otázka, protože do zrušení povinné služby v armádě v roce 2004 se nastupovalo v 19 letech.

Veřejná debata o schopnosti a ochotě bránit zemi vyvolává otázku, kolik osmnáctiletých by na to fyzicky i mentálně mělo. A jaký vliv by naopak armádní výcvik měl na odolnost a schopnost čelit nejrůznějším životním krizím a problémům.

Když se z nejrůznějších úhlů podíváte na vývoj fyzické zdatnosti a psychické odolnost nejen Česka, ale většiny vyspělých zemí západního civilizačního okruhu, vidíte úpadek. Jsme čím dál bohatší, máme přístup k lékům a technologiím, které jsme si často ještě před dvaceti lety neuměli představit. Všechny ty vymoženosti jsme ale nedokázali využít k tomu, abychom se snažili být čím dál silnější a odolnější. Západní společnost připomíná přešlechtěného, přecitlivělého psa, který se roztřese hned, jak na něho foukne, nebo na něj někdo zvýší hlas. Plemeno, kterému je nejlépe na gauči v pokojové teplotě.

Nemá cenu srovnávat, jací jsme byli před sto lety a dnes, protože jsou to z mnoha důvodů nesrovnatelné epochy. Má ale cenu se dívat na to, v čem jsou mladí silnější nebo slabší, než byli jejich rodiče ve stejném věku. Ještě zajímavější a aktuálnější je pohled, jak jsme se proměnili posledních deset let. Ze srovnání je zřejmé, že jsme fyzicky i psychicky slabší a jsme hůř schopni ustát krize. Jsme čím dál změkčilejší společností, protože jsme si zvykli odmetat si z cesty problémy a výzvy. Tím přirozeně nejsme trénovaní v jejich řešení. Když přijdou a už se jim jednou vyhnout nedokážeme, jsme obtížně schopni je zvládat. Společnosti, které začaly fyzické i mentální schopnosti ztrácet, vždy v historii degenerovaly a upadaly. Ty, které uměly využít nových objevů ke svému posílení, prosperovaly.

Změkčilost prostupuje celou společností. Začíná v raném dětství výchovou bez hranic, pokračuje přes léta strávená ve školách do dospělosti. To neznamená, že měknou všichni. Společnost je ve schopnostech a odolnosti, jak fyzicky tak mentálně stále víc stratifikovaná. V průměru je ale čím dál změkčilejší. „Špička je silnější, než bývala kdykoliv v minulosti. Lépe se to ukazuje na fyzických schopnostech, kde máme tvrdá data. U duševní odolnosti je to složitější. Ti nejlepší na světě dnes běhají stovku rychleji než dřív. Hranice fyzických možností se stále posouvají. Jenže prudce přibývá těch, kdo ji uběhnou jen s velkými potížemi nebo ji neuběhnou vůbec,“ říká psychiatr Cyril Höschl.

Labilnější, tlustější a méně pohyblivé děti

Americké sdružení pro srdeční choroby zveřejnilo v listopadu 2013 dosud nejobsáhlejší výzkum o fyzické zdatnosti dětí. Byl založen na analýze záznamů o zdravotním stavu 25 milionů dětí ve 28 zemích světa pořízených v období mezi lety 1964 a 2010. Vědci v této době zjišťovali, jak daleko dítě uběhne za pět či patnáct minut a jak rychle uběhne trať od 800 do 3200 metrů. Výzkum ukázal, že dnešní děti jsou zhruba o 15 procent méně fit, než byli ve stejném věku jejich rodiče. „Roli hraje obezita a životní styl: děti tráví příliš mnoho času u televize a u počítače, venku často nemají příležitost k aktivnímu pohybu,“ napsali američtí kardiologové.

Slabší fyzičku mají kluci i holky ve všech věkových kategoriích od devíti do sedmnácti let. Vědci rovněž vyhodnotili, že až 60 procent tohoto úpadku fyzické výkonnosti při běhu je způsobeno obezitou dětí. Problém se týká především západních zemí, ovšem ne výlučně – podobnou tendenci je možné pozorovat i v některých částech Asie, například v Jižní Koreji či Hongkongu. Lékaři zároveň varují, že ten, kdo je tlustý a nepohyblivý jako dítě, se bude velmi pravděpodobně jako dospělý potýkat s nemocemi a psychickými problémy.

Životní styl získaný v dětství se později velmi těžko mění. Jako minimální základ, který se dá považovat za „pohyb“, se bere hodina aktivního cvičení denně. Lékaři upozorňují, že hodina tělocviku ve škole nemusí stačit. Je totiž potřeba, aby se jednalo o dostatečně dynamický pohyb, při kterém se člověk zpotí a pořádně zadýchá.

Učitelé na základních školách si stěžují, že přibývá dětí, které rodiče omlouvají i z povinného tělocviku, protože se jim nechce. Radiožurnál před časem udělal reportáž z hodiny tělocviku v sedmé třídě jedné pražské základní školy. „Kotrmelec dopředu a dozadu – kolik to dá práce a námahy děvčata naučit, aby to opravdu vypadalo gymnasticky. My jsme skákali přes švihadla od svých dětských let, tato děvčata s tím mají problémy ve svých 13 letech, což mě tedy absolutně překvapuje,“ stěžuje si tělocvikářka Iva Vokřálová. „Když bych měla porovnat, co jsme musely umět my v sedmé třídě a co umí děvčata tady, tak bych řekla, že se určitě nejméně o polovinu snížily požadavky. Je to velká škoda.“

Míra obezity mezi mladými v drtivé většině vyspělých zemí rychle stoupá. Podle podrobné zdravotnické analýzy OECD Health at a Glance z roku 2013, mělo v roce 2000 nadváhu 19 procent dětí ve věku do 15 let. O deset let později už to bylo 22 procent. A tloustnutí pokračuje. Více obézních je celkově mezi chlapci. Psychologové to vysvětlují tím, že dívkám od útlého věku mnohem víc záleží, jak vypadají a víc na sebe dbají. Více než 20 procent kluků s nadváhou ve věku do patnácti let potkáte v tak kulturně rozdílných zemích jako je Řecko (45 procent), Itálie (37 procent), Slovinsko (32 procent) a Spojené státy (30 procent). V Řecku je ale obézních i 38 procent dívek. Mezi všemi dětmi do 15 let jsme ještě pod průměrem zemí OECD s 17 procenty obézních kluků a 16 procenty holek. Nad průměr už se dostaneme, když se díváme jen na skupinu patnáctiletých. Tam máme 19 procent tlustých kluků, ale jen 9 procent děvčat. Estetika a vůle mezi teenegary hrají už zásadní roli.

Pohodlné přiznání, že někdo má prostě tloušťku v genech, je typický alibistický trend, jak si snížit nárok. Každý máme sice do vínku daný jinak rychlý metabolismus, to jak vypadáme, je ale (až na výjimky skutečně nemocných) v našich rukách. Lékaři podle zdravotnické studie OECD vidí u tlustých dětí společné rysy. „Nesnídají, méně se hýbají a tráví více času u televize a počítače.“ Patříme k zemím, kde děti tloustnou nejrychleji. „Za posledních osm let nejvíce obézních mladých do 15 let přibylo v České republice, Estonsku, Polsku a Slovinsku.“ Počet tlustých dospělých roste ještě rychleji. V roce 2000 mělo nadváhu 12 procent občanů České republiky starších patnácti let, v roce 2011 už 20 procent. Jsme těžce nad průměrem zemí OECD.

Spirála přecitlivělosti a snižování nároků

Měknutí společnosti se točí ve spirálách. Jeden měkký trend přímo vyvolává další. Spolu s fyzičkou upadá i psychika. U dětí i dospělých. Podle jiné studie OECD, mapující duševní kondici občanů vyspělých zemí Making Mental Health Count trpí duševní nemocí jeden ze čtyř mladých do 15 let. Nejčastěji je sužují deprese nebo úzkostné stavy. Lidí s duševními problémy ale prudce přibývá ve všech věkových kategoriích. Roste počet těch, kdo právě na psychické potíže dostávají invalidní důchody, jsou na neschopenkách a nemůžou pracovat. Duševní nemoci zároveň mnoho lidí stahují do chudoby.

Psychologové přitom upozorňují, že mezi obézními lidmi, kteří nemají dost pohybu je i víc duševně nemocných. Opět se točíme ve spirále. V časech kultu štíhlosti a krásných vysportovaných těl jen opravdu silní jedinci dokážou být sebevědomým, spokojeným tlusťochem. Většina má ale ze své postavy komplex. Těžko dosahuje společenského úspěchu. Necítí obdiv a uznání. Od toho je už jen kousek k frustraci, depresím a úzkostem. Spotřeba antidepresiv raketově narůstá v celém západním světě a u nás téměř nejrychleji. Ještě v roce 2000 připadalo na tisíc obyvatel 10 dávek antidepresiv denně. V roce 2011 už to bylo více než čtyřikrát tolik – 44 dávek. Průměr zemí OECD se zvedl ze 37 na 56 dávek na tisíc obyvatel a den. Němci zvýšily spotřebu antidepresiv z 22 na 50 a Britové z 37 na 71 dávek. Vůbec nejvíc antidepresiv spolykají Islanďané. Ještě v roce 2000 to bylo 65 dávek na tisíc obyvatel a den, v roce 2011 už 106 dávek.

Podobně jako potíže s váhou se i psychické problémy s tím, kdo k nim přišel už v dětství, táhnou celým životem. Stav těla a duše je většinou úzce spojený, takže u řady psychosomatických potíží už je těžké říct, co bylo prvním spouštěčem. A následně ovlivňují i životní úroveň a pocit, zda se člověk cítí šťastný a je se svým životem spokojený.

Krása vynáší

Vzhled člověka, sebevědomí, pohoda a vyrovnanost, které z něj vyzařují, výrazně ovlivňují výšku platu. Kromě finančního, intelektuálního, kulturního a sociálního kapitálu o úspěchu podstatně rozhoduje i fyzická atraktivita. Americký profesor ekonomie Daniel Hamermesh založil před dvaceti lety novou větev ekonomie – ekonomii krásy. V roce 1994 publikoval  v American Economic Review článek na s názvem Beauty and Labour Market (Krása a trh práce). Není to žádný popularizační plátek, ale nejlepší vědecký ekonomický časopis na světě, který je metou každého akademického ekonoma. Hamermesch v něm rozebírá rozdíly v platech podle fyzické atraktivity. Velmi pohlední lidé podle něj vydělávají asi o 5 procent více než průměrně přitažliví, a to bez ohledu na to, jakou dělají profesi. Ti, kdo jsou obyčejní a neatraktivní, ale už vydělávají zhruba o 10 procent méně než průměrní. Zajímavé je, že u žen jsou rozdíly menší než u mužů. Hamermesch ve výzkumech vlivu atraktivity na životní úroveň a pocity spokojenosti soustavně pokračuje. V roce 2011 mu nakladatelství Princentonské univerzity vydalo knihu Beauty Pays: Why Attractive People are More Successful (Krása vynáší: proč jsou přitažliví lidé úspěšnější). Profesor Hamermesch zároveň upozorňuje, že to není žádný manýrismus. Firmy mají zjištěno, že jim pohlední lidé přinášejí vyšší zisky.

Přirozený svět je velmi náročný a konkurenční. Od chvíle, kdy se děti poprvé potkají na pískovišti, přes školu, partu teenagerů po jakoukoliv firmu nebo instituci. (Tady se jen na okraj hodí zmínit Andreje Babiše, který s oblibou popisuje svou „lopatkovou teorii“. Podle níž se příští lídr pozná už na pískovišti, protože si vždy mezi ostatními dokáže získat lopatku, ať už patří komukoliv.) Jenže na ten reálný soutěživý svět děti nikdo nepřipravuje. Naopak je stále větší tendence držet je v umělých sklenících, kde se z nich stávají přecitlivělí jedinci neschopní řešit problémy. Překážky a výzvy se uměle likvidují.

Svět bez výzev a mezí

Jiřina Prekopová, česká psycholožka dlouhodobě žijící v Německu, upozorňuje, že první rozvrat začíná příliš liberální výchovou a kultem malých dětí, které si mohou dovolit všechno a vyrůstají s pocitem, že jsou středem světa. Tím je nikdo nepřipraví na to, co je čeká, až přijdou mezi ostatní. Učitelé z mateřských škol upozorňují, že stále víc malých dětí má problémy s odloučením od rodičů a špatně se přizpůsobují.

Na potřeby přecitlivělých dětí pružně reaguje školství, kde se neustále snižují nároky od zmíněného tělocviku po matematiku. Vše pod heslem, aby se děti cítily co nejlépe. Prakticky to znamená, aby na ně byly co nejmenší nároky a musely se vyrovnávat s co nejméně výzvami. Ve vlídných a alternativních školách známky postupně nahrazuje slovní hodnocení. Je to jeden ze symbolů chronického strachu ze srovnávání a soutěžení. Je za tím nechuť dát jasně veřejně najevo, že někdo vyniká, jiný je průměrný a další nezvládá. Když se dá laťka hodně nízko, jak se nyní děje na českých školách, přeleze ji většina. A vytváří se umělá atmosféra rovnostářství, které je ale jen fiktivní a velmi rychle padá v reálném světě. I tam sice politická korektnost, kdy je věci neslušné nazvat pravými jmény a posedlost diskriminací uhlazují rozdíly, přirozenost se ale většinou, byť třeba jen v podobě neformální autority, prosadí. A rychle se ukáže, kdo je schopný a kdo ne, stejně jako, kdo je silný a kdo slabý.

Úbytek samců je znakem degenerace

Pád nároků má horší vliv na chlapce než na dívky. Od nich společnost stále očekává sílu. Jsou ale bohužel vedeni tak, že ji v sobě těžko sbírají. Jako malé je totiž vychovávají především matky a ty jim podle různých studií ustupují a podstrojují víc než dívkám. Ve školách a školkách vyrůstají v dominantně feminizovaném prostředí, na učitele muže většina kluků nemá štěstí. I ve vyšším věku tráví děti víc času s matkami. Pokud chlapec nemá otce, který se do výchovy naplno zapojí a je mu vzorem síly, nebo na takový mužský vzor nenarazí při sportu či kroužku, těžko v sobě sílu a odvahu hledá. „Navíc mužská role v rodinách ustupuje. Muži dneska bývají v manželstvích daleko servilnější, než bývali jejich předchůdci. Přibývá mužů, kteří dělají domácí práce, dokonce chtějí být mužem v domácnosti, ať peníze vydělává žena. Skutečností je, že mužské potence ubývá, mužští vůbec nějak zanikají. A úbytek samců je vždy znakem degenerace daného druhu,“ tvrdí psycholožka Jiřina Prekopová, s níž přinášíme rozhovor v tomto vydání Týdeníku Echo.

Tuto roli dlouho sehrávala právě povinná vojna, kde se mladí kluci na prahu dospělosti museli naučit podřídit autoritě, přizpůsobit a prosadit. Ne náhodou si v minulosti aristokracie i vyšší vrstvy zakládaly na tom, že jejich synové nastupovali do armády. Dobře je to dodnes vidět u britské královské rodiny. Princ Harry se sice může jevit jako floutek a vymetač večírků, má za sebou ale službu v Afghánistánu i Iráku. Podobnou roli při vyztužování charakteru hrály i internátní školy a na sociální inteligenci velmi náročné studentské spolky na západních univerzitách.

Univerzity jsou ale dnes dalším místem spirály vyměklosti. Přestávají být územím svobodné kritické debaty, kde se ve střetu tříbí myšlenky a tuží charaktery a stávají se místem, kde mají studenti „právo cítit se komfortně“. Prakticky to znamená nepřipustit na akademickou půdu na debatu nikoho, kdo nesdílí kolekci levicově liberálních předsudků, které dnes dominují západním univerzitám. K nám zatím tento trend naplno nedorazil. V kopírování modernistického pokrokářství jsme ale velmi rychlí, takže ho můžeme brzy očekávat. „Potkali jste stepfordské studenty? Jsou všude. Ve všech kampusech po celé zemi. S kamenným pohledem sedí v posluchárnách. Vypadají jako studenti, oblékají se jako studenti, jsou cítit jako studenti. Ale jejich mozky byly zbaveny kritického myšlení a naprogramovány na konformitu. Netrénované oko si ničeho nevšimne. Jsou ponoření do knih, diskutují, mají rádi mladistvé oblečení z H&M. Každý, kdo v jejich přítomnosti stráví pět minut, ale vidí, že tyto studenty mnohem víc zajímá, jak debatu utnout, než ji otevřít,“ napsal v britském týdeníku Spectator Brendan O‘Neill, který s nimi má bohaté zkušenosti z přednášek.

„Studenti na univerzitě v Corku se mi vysmáli za kritiku homosexuálních svazků. Na University College v Londýně jsem byl zahnán do kouta a označen za popírače poté, co jsem řekl, že je potřeba si vybrat priority a rozvoj průmyslu v Africe by měl dostat přednost před bojem proti klimatickým změnám. Studenti v Cambridge se do mě pustili, když jsem řekl, že není rozumné bojkotovat izraelské zboží. Nešlo o to, že se mnou nesouhlasili. Nesouhlas by byl skvělý! Oni ale byli šokováni, jak můžu mít takové názory. Jak si můžu dovolit zpochybňovat to, co oni považují za správné. Jak si můžu dovolit kontaminovat jejich kampus a jejich šedou kúru mozkovou tak ofenzivními nápady. Oni přece mají právo cítit se na svém kampusu ‚bezpečně‘ a nenechat si své názory ničím ohrožovat.“ A to měl štěstí, že vystoupit mohl.

Děti středního věku

Loni v květnu měla francouzská šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová pronést přednášku na Smith College v americkém Massachusetts. Zmíněná škola sama sebe definuje jako „dámskou college svobodných umění“. Původní profesí špičková finanční právnička a první ministryně financí ve francouzské historii je bezpochyby jednou z nejmocnějších žen světa. Na vrchol se dostala bez feministických řečí a klišé. Na Smithově škole ale nepromluvila. Přes pět set  „stepfordských“ studentů podepsalo petici proti její návštěvě, a Lagardeová rozumně vycouvala z prostředí, kde není vítána. Petenti se ohánějí tím, že její vystoupení by „bylo podporou Mezinárodního měnového fondu, který jde přímo proti základním hodnotám Smith College, jimiž jsou rovnosti žen bez ohledu na rasu, etnikum a třídu.“ Nebyla jediná.

Pod tlakem petentů zrušila přednášku na Rutgers University bývalá americká ministryně zahraničí a poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová. Brandeisova univerzita vycouvala z plánu dát čestný doktorát lidskoprávní aktivistce Ayaan Hirsi Aliové, jedné z předních kritiček poměrů v islámských zemích. Z míst, která měla být epicentry intelektuální svobody a otevřené debaty, se stávají myšlenková ghetta, do nichž se peticemi zakazuje vstup těm, kdo nemají ty naše správné názory. Greg Lukianoff, prezident Nadace pro individuální práva ve vzdělávání, která sleduje svobodu slova na univerzitách, upozorňuje, že v letech 1987 až 2008 se podepisovalo 48 petic, 21 přednášejících to nakonec vzdalo. Od roku 2009 do května 2014 bylo těch petic už 95, z nich 39 dosáhlo svého.

Jak může být mladý člověk připraven na konflikty reálného světa po pobytu v myšlenkovém ghettu, kde mu každý umetá cestu? Na spirále vyměklosti pak přichází další fáze – neschopnost dospět. Ve společnosti přibývá mamanů, mladých, kteří žijí ještě před třicítíkou s rodiči (psali jsme o nich např. v textu Mamánci ohrožují českou prosperitu na Echo24.cz loni v dubnu). Lidé mají děti čím dál později, takže se prodlužuje období, kdy se nemusí o nikoho starat a za nikoho nést odpovědnost. Utíkání cestou nejmenšího odporu má spoustu dalších podob. „Nejsme schopni zvládnout bolest,“ upozorňuje Cyril Höschl. Prudce stoupá nejen spotřeba antidepresiv, ale i analgetik a anestetik, které před bolestí chrání. Prudce se také zvyšuje počet porodů císařským řezem. Nejsou za tím jen zdravotní důvody, ale i přání matek přivést na svět dítě pokud možno bez bolesti. Fenoménem jsou útěky od skutečných vztahů do virtuálního světa internetu a sociálních sítí, kde je snadné být za siláka, protože nemusíte jít do žádného přímého konfliktu a konfrontace tváří v tvář. A stádo fanoušků a virtuálních přátel vám potvrdí vaši identitu lajky.

Dřív nebo později ale přijde střet s reálným světem a vyměklý čtyřicátník, který ještě nedostal šanci dospět, se začne při nárazu hroutit. Bez tréninku ale ještě nikdy nikdo v ničem neuspěl. Dokud si budeme snižovat nároky a vyhýbat se výzvám, budeme jen stále měkčí, slabší a zranitelnější.