Při sledování diskuse ve společnosti člověka napadá, že by tu mohla mít slušný úspěch strana s programem zrušení této země. Ne masový, na volební vítězství to není. Ale jako podnik na slušnou a dlouhodobě spolehlivou obživu by to muselo obstát, protože ta societa tu existuje bez ohledu na výkyvy společenských a ekonomických poměrů. Mohl by se zde uplatnit někdo jako Jana Bobošíková, ale oslovující kosmopolitní publikum.

Ta šance leží na zemi, jen ji zvednout. Na Twitteru jsem nedávno narazil na esenci volebního programu takové strany: „Náš problém není naše neschopnost integrovat imigranty v ČR. Náš problém je integrovat 10 mil. Čechů a jejich Česko do Evropy.“ Je nápadné, jak názor, pro který věcně vzato neexistují pořádné empirické důkazy, může mít takovou rezonanci.

Připomeňme například, že je u nás nyní nejnižší míra nezaměstnanosti v EU. Zdeněk Nejedlý, jak praví vtip, nosil deštník, i když svítilo slunce, protože v Moskvě pršelo. Kdo bude ten Zdeněk Nejedlý pro naši dobu, který najde odvahu říct, že bychom měli nezaměstnanost uměle zvyšovat, abychom se Evropě přiblížili? V současnosti je u nás nejvyšší míra zaměstnanosti (míra participace na pracovním trhu) za dobu trvání samostatné ČR. V té nás některé země předstihují, ale jsme vysoko nad průměrem EU – včetně zemí jako Francie, Itálie či Irsko. Z východoevropských zemí je na tom líp jen Estonsko, které by ovšem na tom bylo daleko hůř, kdyby se do něj musely z ciziny vrátit ty statisíce Estonců, kteří doma práci nenašli. Ano, relativně málo se od nás emigruje. Někdo tomu říká radostně „mobilita“ a je skvělé, že člověk může odjet. Ale co je tak radostného na zemi, kde lidé, kteří se v ní narodili, nechtějí žít?

Země rovnostářská

Podíváme-li se na příjmovou nerovnost – téma, jež hnutí jako Occupy a autoři jako Thomas Piketty postavili do středu konverzace –, pak standardní ukazatel nerovnosti, tzv. Giniho koeficient, je podle Eurostatu pro ČR 29,6 (nula by znamenala naprostou rovnost příjmů všech, 100 absolutní nerovnost) a je, prosím, nejnižší v Unii (nižší je jen na Islandu). Jsme ne mentalitou, nýbrž realitou nejrovnostářštější zemí EU. Nejvyšší je v Irsku (45,7) a Británii, ale vysoká je taky ve Španělsku, Litvě a Estonsku. Dobrá, řeknete si, ale jsme chudá země, lidem na spodku příjmového žebříčku se tu žije hůř než na Západě. Právě pro vás sleduje Eurostat indikátor „podíl lidí vystavených riziku chudoby nebo sociálního vyloučení“, který pokrývá jak relativní finanční postavení, tak i (ne)možnost dovolit si některé konkrétní potřeby: byt, topení, maso, dovolenou a podobně. Skupina takto ohrožených lidí je u nás druhá nejnižší v EU a čtvrtá nejnižší v Evropě. Menší je jen na Islandu, v Lucembursku a v Norsku.

Domysleme, co to znamená z hlediska člověka toužícího po tom, aby sem nepatřil, aby patřil jinam. Představit si sebe sama, jak žiju v inteligentní zemi, obklopen inteligentními lidmi, jaké jsem vždy obdivoval, je snadné. Ale kdybyste se museli k tomuto kroku rozhodnout zahaleni „závojem nevědomosti“, jak to nazýval filozof John Rawls – tedy kdybyste předem nevěděli, s jakými talenty, IQ a sociálním kapitálem se v té vyvolené zemi vynoříte –, měli byste si to pořádně rozmyslet. Protože je matematicky pravděpodobné, že by se vám tam vedlo hůř než u nás.

To nejsou pouhá „samá pěkná čísla“, statistický artefakt nic nevypovídající o životě. Ani to neznamená, že „lidé se mají tak špatně, že pracují, aby vůbec přežili“, abychom citovali jednoho evropsky orientovaného politika. Práce, i ta, která nás na první pohled štve, je zdrojem statusu, sebevědomí, charakteru. Rozhodně spíš než nezaměstnanost. To, že dnes existují sociální systémy, díky nimž lidé bez práce nehladovějí jako za hospodářské krize, neznamená, že vysoká nezaměstnanost v mnoha zemích Evropy (a zvláště u mladých) nebude mít dlouhodobě katastrofální následky. Jsou na to stohy studií, patří to k nejlépe doloženým výsledkům sociálních věd, přehlížet to znamená rezignovat na standardy západní civilizace. Znevažovat tyto naše dobré sociální indikátory je privilegiem lidí, kteří mají štěstí.

Je naše země zvlášť buranská co do kultury života? Takový názor bych nerad dostal za úkol hájit zrovna poté, co proběhl festival trapnosti jménem Eurovize, jemuž česká veřejnost odmítá propadat s intenzitou, s jakou mu podle svědectví médií a sociálních sítí holdují některé jiné, údajně vyspělé země. Ne že by se u nás zrovna teď podávaly nějaké dějinné umělecké výkony, ale to jsou věci, kterým se nedá poručit – géniové a kreativní exploze se vynořují nevyzpytatelně a neplánovaně. Ale co třeba jeden z předpokladů kosmopolitního úspěchu v dnešním světě – znalost angličtiny? Věříte vlastnímu uspokojení z toho, jak jsou Češi nemožní, anebo nejautoritativnějšímu přehledu znalosti angličtiny English Proficiency Index organizace Education First, podle kterého v Evropě patříme do druhé nejlepší skupiny a jsme na tom líp než Italové, Francouzi a Švýcaři? Kdyby jen ČT vysílala víc filmů s titulky, není důvod, proč bychom časem nemohli dosáhnout severské úrovně.

Když už jsme u kosmopolitních životních podmínek, podle výzkumu spokojenosti gayů, který provedla organizace Planet Romeo, je Česká republika na 18. místě na světě, jen těsně za Belgií a před Rakouskem, Francií či Británií, a s indexem 66 rovnajícím se průměrné hodnotě západní Evropy. V otázkách zaměřených na to, jak se ke gayům chovají ostatní lidé (na rozdíl od vágnějšího „veřejného mínění“), dosahujeme dokonce hodnoty 70. Vyšší je jen v Uruguayi (74), na Islandu, v Norsku, Dánsku a Izraeli. Koho trápí, že zaostáváme v antidiskriminační legislativě, měl by si srovnat priority.

A i ten, koho nepřesvědčilo nic z uvedeného, musí kapitulovat před informací, že v ČR je podle serveru Jakubmarian.com 11,1 vegetariánských restaurací na milion obyvatel, víc než ve Francii, Dánsku, Norsku, Švédsku či Belgii.

Země (ne)specifická

Mezi lidmi, kteří se specializují na vysvětlování Česka světu, je zvykem vypichovat unikátnost některých našich negativních jevů tak, že pro ně vyspělý svět údajně ani nemá slova. Například přesvědčují cizince, jak nepředstavitelně nemožný, neevropský a zkorumpovaný je u nás systém městského plánování a jak je tím postižena zejména tvář Prahy. Ale oni si to představit dovedou – jinak by nemohl existovat termín „bruselizace“. Wikipedie ji definuje na základě citátů z odborných publikací jako „synonymum pro nahodilý přístup k městskému rozvoji“, kterému padly za oběť takové skvosty jako secesní stavby Victora Horty. Praha se svým potýkáním se s beztvarými novými kancelářskými komplexy a Blankami má jen nakročeno do „srdce Evropy“. A pojem „tunelování“, který prý Klausova privatizace dala světu? Anglický termín „asset stripping“ spolu se „self-dealing“ je pokrývají docela srozumitelně.

Ale možná se tou stížností na naši neintegrovatelnost do Evropy nemyslí, že tu je všechno špatně, ale jen politická třída. Že jsme schopný národ, jen nás řídí nemehla, abychom citovali jiného známého politika. Bohužel se čím dál hůř hledají doklady pro to, že by to jinde bylo markantně lepší. Velká část lidí tam to tak necítí. Již před několika lety psal francouzský filozof Pierre Manent o výmluvném paradoxu, že západoevropské společnosti jsou velmi pyšné na své demokratické „hodnoty“ – na to, co instituce a politici deklarují jako cíle. Každou zprávu o popravě či střelbě v USA si eurošovinista vychutnává jako sladké stvrzení své hodnotové nadřazenosti. Zároveň – a málokdo v tom vidí rozpor – jsou Západoevropané nespokojeni se svou demokratickou praxí. Veřejnost považuje za samozřejmé opovrhovat politiky, intelektuálové naříkají nad občanskou apatií a varovnými výsledky demokratických voleb, politici rezignovaně konstatují, že nejsou schopni demokraticky protlačit nezbytné reformy.

To psal Manent v roce 2006, ještě před velkou finanční krizí. Od té doby se stalo hlavně to, že se ke slovu dostávají ti, kteří jsou nespokojeni i s těmi demokratickými hodnotami. A ať už říkají, co říkají (někteří se tváří, že jsou nalevo, jiní napravo), jsou neseriózní – nechtějí nic řešit, chtějí rozdmýchávat naštvanost. Co až se k moci dostane v Holandsku Wilders? Ve Francii Le Penová? V Německu AfD? Kam se pak integrovat?

Pak už zbude jen EU. Jenže EU není stát, ale převážně jen byrokracie produkující normy (přímou zodpovědnost za výkon nějaké funkce státu má jen výjimečně, zejména za mezinárodní obchod). To na jedné straně umožňuje Unii zůstat tím majákem demokratických hodnot neposkvrněných nějakými populistickými excesy – na papíře uhlídáte všechno. To jednotlivé členské země, které ty normy mají v praxi naplňovat, jsou ty selhávající. Byrokracie záměrně není podřízena demokratickým tlakům, nominuje se a reguluje sama. Bruselské demokratické struktury jsou fiktivní. Na druhé straně to ovšem znamená, že do EU se nelze integrovat. Protože společnost se nemůže integrovat do byrokracie. V EU si lze jen najít obživu, tahat z ní dotace, získat od ní poklepání na rameno. Ale to je něco trochu jiného než integrace.

Naše země je na tom samozřejmě v mnoha těžko statisticky kvantifikovatelných ohledech hůř než země západoevropské, a to proto, že tu čtyřicet let panoval komunismus. Tady je na místě si připustit nepříjemnou hypotézu: je docela dobře možné, že některé změny jsou nevratné. V některých historických dobách zřejmě docházelo ke změnám, jež měly daleko větší následky a trvanlivost než mnohé změny jiné. V sociologii Polska lze dodnes v mnoha ukazatelích vystopovat ostré hranice mezi územími, jež bývala součástí Pruska, Rakouska a Ruska – nesmazalo je bezmála sto let sjednocování, planýrování a společného osudu, natož deset let v EU. Lze si představit, že v poválečném půlstoletí se na západ, respektive na východ, od železné opony udály některé věci, jejichž následky se nikdy nepodaří smazat. Asi tak, jako když v plynule jedoucím proudu aut najednou ti, kteří zůstanou stát na semaforu, už ty před sebou nikdy nedohoní. Tak jako nelze znovuvybudovat zničená centra historických měst asi nelze už nikdy obnovit přirozeně se vyvíjející strukturu vztahů na venkově, například. Tato asynchronnost může mít ještě jiné projevy. Naše dálniční sítě nezaostávají za západní Evropou jen kvůli naší neschopnosti, ale kvůli tomu, že většina těch západoevropských byla vybudovaná před desítkami let, za zlatého věku betonu. Infrastruktura se stavěla snadněji, protože ochrana přírody a krajiny ještě neměla ve společnosti tak vysokou prioritu, EIA ještě nebyly tak komplikované a občanské sdružení o pěti lidech z druhého konce republiky se nemohlo stát účastníkem stavebního řízení. My jsme sakumprásk převzali současný regulatorní stav, jehož cílem je učinit rozmáchlé, do krajiny zasahující stavby co možná nejobtížnějšími – stav, ke kterému se západní Evropa dopracovala, když už má postaveno.

Země nezaostalá

Zdejší oikofobie – termín, který použil Roger Scruton pro odpor ke všemu domácímu, typický pro některé puberťáky a pseudointelektuály – přesto není vysvětlitelná jen tím. Představme si třeba, že by v naší zemi žila násilná, nihilistická subkultura spoluobčanů, kteří zapálí v průměru sto aut každý den. Že bychom byli zvyklí se před příletem na Letiště Václava Havla dívat na internet, jestli se dostaneme do města, anebo městská hromadná doprava stávkuje. Že by 70 procent mladých lidí chtělo, až vyrostou, být státními úředníky, že by pravidelně každá vláda vyhlašovala reformy, které by pod nátlakem pouličních demonstrací opouštěla, a že by na Hradě seděl prezident, kterého by podporovalo jen 13 procent z nás. Ne že by se tím žádní Francouzi neznepokojovali, ale málokteří z toho vyvozují, že Francie nikdy nebude schopna „integrovat se do Evropy“. Naopak hodnotí užitečnost Evropské unie podle toho, zda funguje jako prodloužení Francie, nebo ne.

Polská socioložka Ewa Thompsonová v eseji „Je Polsko postkoloniální země?“ (vyšla česky ve sborníku Pravým okem) provedla zajímavé intelektuální jiu-jitsu, když aplikovala teorii postkolonialismu Edwarda Saida na vztah Polska a Západu. Elity postkoloniálních zemí, tvrdil Said, čerpají své představy o vlastní zemi z obrazů vytvořených kolonialisty a internalizují je, přijímají za své. „Takto vzniká obraz domorodce, který by se měl od svých přemožitelů naučit, jak se stát civilizovaným člověkem,“ popisuje to Thompsonová. „Hegemoni diskursu vštěpují zkolonizovaným společenstvím, že jsou horší, že jejich úhel pohledu je zastaralý a druhořadý v porovnání s tím, co se děje ve světě, možná je dokonce zfalšován místními ,nacionalisty‘.“ Docela výstižně to popisuje situaci, kdy vybraní snaživí jedinci provozují „virtue signalling“, signalizování ctnosti, jímž dávají najevo, že oni tu zaostalost a druhořadost svých spoluobčanů vidí a rétoricky se takto z ní vydělují. Zoufání si nad tím, že nepřitahujeme dost muslimských přistěhovalců, je ideálním příkladem. Naopak naše zkušenost, to, co je z ní použitelné, do celoevropského diskursu integrována není. Jak bychom dokázali Západu říci, že jejich orgie politiky identity se ze všeho nejvíc podobají „třídnímu hledisku“ uplatňovanému v našich končinách v 50. letech? Jak je přesvědčit o naší odůvodněné skepsi vůči centralizovanému plánování a víře v předělatelnost lidské povahy? Umějí vzít na vědomí zkušenost zemí, které zažily vojenskou agresi nejen Hitlera, ale i Stalina, jako jsou baltské země či Polsko? Součástí postkoloniálního syndromu je ovšem i to, že my sami tyto věci moc říkat neumíme, dobrovolně se jich zříkáme.

Má to vedle všeobecných společenských nevýhod i neblahé důsledky v praktické politice na evropské úrovni. Konkrétně ty, že typický český eurohujer je snadnou obětí agresivního morálního vydírání. Neprokazujete dost solidarity! Kde je vaše evropanství? Kde vděk za poskytnuté dotace? Eurohujer na to sebekriticky přikyvuje. Přestože by mohl upozornit třeba na to, že v prokazování praktické kooperativnosti a zodpovědného partnerství v EU se naše země nemá za co stydět. Podíváme-li se na přehledy tzv. single market scoreboard, kde Evropská komise hodnotí, jak dobře členské státy implementují předpisy vnitřního trhu, podíváme-li se na implementaci důležitých direktiv jako třeba směrnice o službách anebo na přehled řízení, které Komise zahájila proti členským zemím kvůli netransponování unijních předpisů, vidíme, že si naše země nevede nijak špatně, často je v té lepší polovině. A to jsou přece důležité věci, aspoň teoretici evropské integrace tvrdí, že jen takto lze dojít k fungující Unii, a v některých případech to dokonce je i užitečné.

Naše země se zkrátka nevyznačuje převažující zaostalostí a nemožností vůči mytické „Evropě“ ve všech myslitelných parametrech. Vyznačuje se mnohem spíš tím, že tu je a) velká, nekritická, masochistická oikofobie, společenská poptávka po hanění vlastní země a b) naivní přesvědčení, že existuje „Evropa“, zhmotněný platónský ideál toho, jak to má vypadat.