Francouzi si při nejnižší volební účasti od roku 1969 zvolili nejmladšího prezidenta v historii své páté republiky. Emmanuel Macron se oficiálně nastěhuje do Elysejského paláce 14. května. Zatím vůbec není jasné, s kým bude vládnout, a jestli vůbec bude schopen ve francouzském poloprezidentském systému něco prosadit. Vláda, s níž bude Macron muset souznít, vzejde s červnových parlamentních voleb. Nový prezident za sebou má jen ad hoc mašinu En Marché! (Vpřed!), založenou za účelem svého zvolení. Ambiciózně ale tvrdí, že postaví své kandidáty do všech 577 volebních obvodů.

Největší šanci na vládní většinu ale mají dosud opoziční Republikáni, jejichž kandidát Francois Fillon skončil v prezidentské souboji na třetím místě se ztrátou necelých čtyř procent za Macronem v prvním kole. Pokud by skutečně stavěli premiéra, mohla by se jejich vláda stát výrazným obrušovačem Macronových plánů. Dá se čekat, že by ho tlačili k výrazně tvrdší politice vůči migraci, žádali by větší tlak na integraci přistěhovalců a ostřejší zásahy proti podhoubí terorismu, které se ve francouzských přistěhovaleckých komunitách rozvinulo. Republikáni mají také ambicióznější plány na probrání strnulé francouzské ekonomiky než Macron. Víc by škrtali státní výdaje, víc by propouštěli ze státních služeb a víc by snižovali daně.

Macronovo vítězství se podle průzkumů, které se ve Francii na rozdíl od jiných zemí ukázaly být až chirurgicky přesné, se dalo očekávat. Kam bude pod jeho vedením směřovat Francie, jsme proto detailně rozebrali už po prvním kole (Týdeník Echo 2017/17). Paříž má ale zásadní vliv na směřování EU. Proto se po Macronově vítězství zaměřujeme na jeho vliv na Evropu, která je po Brexitu ve zlomovém momentu.

Němci se mají na co těšit

Emmanuel Macron je tradičně označován za proevropského kandidáta. Prakticky to znamená, že je velmi entuziastickým zastáncem cesty k čím dál hlubší integraci, k níž EU proti vůli svých občanů, včetně většiny Francouzů, směřuje. Když dáme na osobu reprezentující různé scénáře, jimiž se může Evropa po Brexitu vydat, představy staronového nizozemského premiéra Marka Rutteho, žádajícího zásadní reformu, zastavení integrace a návrat pravomocí zpět z Bruselu do národních metropolí, jsou Macronovým protipólem. Jeho představou je vytvořit z eurozóny fakticky superstát s vlastní ekonomickou vládou a ministerstvem financí. Do života by chtěl uvést dlouholetou francouzskou vizi o společných dluzích pro celou eurozónu, která by na dluhy všech zemí vydávala společné dluhopisy. Prakticky to znamená dluhovou unii. Všichni si budou navzájem ručit za své závazky. Zemím, které jsou ekonomicky rozjeté a díky tomu si půjčují za nižší úrok, by se ty dluhy podle Macronových představ výrazně prodražily. Paříži, která musí kvůli své stagnující ekonomice platit vyšší úroky, naopak. Němci si teď na deset let od investorů půjčují za 0,42 procenta úroku, Francouzi za 0,84, Italové za 2,24 procenta.

Tato pařížská představa o dluhové unii je velmi těžko prosaditelná kvůli odporu Němců. Ti by kvůli společným dluhům museli změnit ústavu. Emmanuel Macron ale věří, že je k tomu přesvědčí. A přesvědčovat je chce tak, že jim bude předvádět, že se nemají důvod bát, že budou platit dluhy za utrácivé Francouze. Chce jim předvést, že umí s veřejnými penězi hospodařit stejně jako Němci a Paříž jim může být partnerem v dluhové unii. Proto bude přísně držet schodky rozpočtů v „německých“ mezích a nebudou se opakovat excesy v překračování rozpočtových schodků, dosud pro Francii tak typické. Macronova ekonomická evropská politika budila dojem, že je psána spíš pro německé než francouzské voliče. Odcházející prezident Francoise Hollande na svém posledním summitu, kdy unie řešila Brexit, kancléřce Angele Merkelové řekl, že Němci se můžou na Macrona těšit.

Dluhová unie je ale běh na dlouhou trať. Emmanuel Macron už naznačil, že se dřív pustí do toho, co zajímá francouzské voliče, kteří navzdory největšímu počtu obětí islamistických teroristů v Evropě považují za největší problém země vysokou nezaměstnanost. Slíbil silný tlak na to, co slibovali všichni jeho předchůdci v Elysejském paláci. Tlak na harmonizaci daní a sociálních standardů v EU. Dosud to bylo neprosaditelné, protože to za nepřekročitelnou červenou linii považovala Velká Británie. Ta se ale loučí. „Nemůžeme mít stát, který hraje na sociální a fiskální rozdíly v rámci EU a je v rozporu se všemi principy Evropské unie,“ prohlásil Macron zjevně na adresu Polska. „Vyžaduje to fiskální a sociální harmonizaci v krátkodobém horizontu,“ dodal v regionálním deníku Voix du Nord před druhým finálovým kolem prezidentské volby. Nebyl konkrétnější, ale prakticky to znamená snahu o zavedení minimálních evropských daní a různých sociálních standardů.

Za tři měsíce vyřeší Polsko

Na rozdíl od společných dluhů by daňová harmonizace byla přijatelná i pro Berlín. Přestože viděno pařížskou optikou se daňového dumpingu dopouští i Němci, jejichž zátěž je podstatně nižší. U daní i sociálních standardů ale má každý členský stát právo veta. Nový francouzský prezident v zásadě bez skrupulí říká, že na Poláky nebo Maďary zatlačí přes jejich slabá místa, za nějž je Brusel už delší dobu kritizuje. A přinutí je, aby se vzdali suverenity nad daněmi a sociální politikou. „Nemůžete mít Evropskou unii, která se dohaduje kvůli každé desetinné čárce v otázce rozpočtů každé země a ve které zároveň máte členy, kteří se chovají jako Polsko nebo Maďarsko v otázce univerzit a vzdělávání nebo uprchlíků nebo základních hodnot, a nic se proti tomu nedělá. Když nejsou práva a hodnoty Evropské unie respektovány, chci, aby byly přijaty sankce.“ Pro mnohem tvrdší postup proti Polsku a Maďarsku Macron stanovil i poměrně brzký termín. Dát jim co proto chce do tří měsíců od svého zvolení. „Za tři měsíce, co budu zvolen, bude o Polsku rozhodnuto,“ řekl sebevědomě Macron.

Dalším místem, kde bude nový prezident Evropu spíš dělit než spojovat, bude vyjednávání o Brexitu. Zbývající země Unie dost drsně tlačí Londýn, aby za odchod zaplatil rozvodový účet, jehož cena se postupně šplhá ze 60 až na 100 miliard liber (3,1 bilionu korun). Bez vyrovnávání nechce Brusel vůbec začít s Londýnem vyjednávat o nové obchodní dohodě po Brexitu. Premiérka Theresa Mayová to označila za brutální nátlak. Rozvodné má sloužit na to, aby i po odchodu bohaté Británie bylo ve společné kase stejně peněz na dotace. Macron už se k linii tvrdě na Londýn přihlásil a dá se čekat, že bude se svým okázalým eurofilstvím patřit k předním proponentům tvrdého přístupu. Přestože to jde proti zájmům Francie, pro níž je Londýn klíčovým obchodním partnerem.