Svatý Dionýsos, mučedník pařížský, zvaný zde Denis, sebral bezprostředně po dekapitaci svou setnutou hlavu, nenasadil si ji však na krk, jak bychom očekávali, nýbrž s ní v náručí odkráčel do Saint-Denis, kde se konečně složil do hrobu. Slavné místo u Paříže bylo tímto pozoruhodným výkonem symbolicky založeno. Mělo se to stát koncem 3. století a dle legendy šel bezhlavý světec z Montmartru, kopce mučedníků, což činilo asi pět kilometrů.

Dnes by se svatý Diviš, jak se martyr jmenuje česky, možná trochu divil, kam to přišel uložit své ostatky. Nebo možná nikoli, třeba by uvažoval o chodu světa a o tom, že nic (kromě Boží lásky) není jisté a definitivní a možná by se třeba i zaradoval, že je čas se vším začít od začátku, na nové půdě, jako on tehdy, kdy byl misionář mezi Galy, nyní s jiným lidem, kterému by věnoval své pastorační úsilí. Kdo ví? A kdoví, jak by zase skončil.

Saint-Denis, to kultovní místo Francie a francouzských dějin, spolu s katedrálou Notre Dame její mýtický střed, kde si králové vyzvedávali před bitvou posvátný praporec, oriflamme, zlatý plamen, a kde se ukládali po tisíc let na věčnost, je totiž dnes… africké a orientální.

Tedy, samozřejmě je stále „francouzské“ a různé atributy francouzskosti tady nezmizely. Zářivě čisté trikolory se třepotají, nápis na radnici postavené v čistě francouzském stylu konce 19. století hrdě hlásá Liberté – fraternité – egalité a mezi kebaby a šaurmami se najde i francouzská kavárna, s maghrebským personálem. A slyšet je především francouzštinu, neboť to je lingua franca velké části třetího světa. Je to ale Francie už skoro bez Francouzů, tedy etnických, bez těch Jeanů a Paulů a Louisu a Julienů a Françoisů a jejich ženských protějšků. Odhadoval jsem jich pohledem na náměstí, kde byl trh především s laciným šatstvem, tak mezi deseti až dvaceti procenty. Kromě policistů, perzonálu muzea a pár evidentních úředníků, kteří sem přijeli za prací, většinou penzisté, kterým už nestálo zato – nebo na to spíš neměli peníze – se odstěhovat.

Jenže, jak mě upozorňoval můj pařížský doprovod, ti lidé, kteří tady žijí, jsou také Francouzi. Většina z nich se tady už narodila, chodila sem do škol, jiným jazykem než francouzsky mnozí nemluví, jiný domov nemají. Jsou to Francouzi, rozumíš, Francouzi, stejně jako Hollande, Le Penová nebo třeba Zinedine Zidane. Nebo jako já… Tahle země na ně nemůže pohlížet jako na cizí, patří k ní, ostatně je sem ona sama dovážela, teď už především jejich rodiče a prarodiče. Už se jich nezbaví, jsou to prostě Francouzi.

A já jsem s tím souhlasil, ano, jsou to Francouzi, i když někteří chodí po africku, v chalátu a s turbanem – a některým chybí k dokonalosti jen velbloud. A i když ženy, obklopené dítky, jsou mnohé zahaleny, zdálo se mi, o trochu víc než dovoluje francouzský zákon. A někteří mladíci, ale to je jen moje domněnka, vypadali, že klidně mají za sebou syrské prázdniny.

Ale ano, samozřejmě, že to jsou Francouzi. Jen jestli to ale oni také vědí a cítí se tak, říkal jsem si spíš pro sebe…

Do Saint-Denis se jezdí ovšem nikoli za francouzskou budoucností, nýbrž minulostí. Jezdí se sem za katedrálou, nebo přesněji za klášterním kostelem. Na prostranství, kam je to asi sto metrů od stanice metra, stojí svatyně, kterou začala nová éra umění: gotika, což je slovo, které ovšem bylo hanlivé (vymyslel ho prý Petrarca, který jako správný šovinista hleděl na vše ze severu svrchu), takže tady, v místě jeho zrodu, by se mu mělo říkat opus francigenum, „francouzské dílo“. Tak ho s hrdostí, dvě stě let před Petrarcou, nazývali jeho tvůrci, stavební géniové 12. století.

Benediktinský klášter s chrámem tu byl ovšem mnohem dřív, založen byl už v sedmém století, právě na údajném hrobě svatého Diviše.

Zde se poprvé nechal pohřbít merovejský král Dagobert I. (639) a po něm další: Karel Martel–Kladivo, vítěz nad Saracény, Pipin Krátký, ten prý hlavou do země a pod prahem kostela, aby se tak kál za své hříchy… S výjimkou Pipinova syna, Karla Velikého – ten leží v oblíbených Cáchách, pak v pohřební tradici pokračovali snad všichni pomazaní vládcové Francie. Po Karlovcích Kapetovci, ti divotvorní léčitelé krtice, dále středověcí králové a vévodové z Valois a z Orleans, a nakonec Bourboni, jejichž roztroušené kosti leží dole v kryptě pod přibližně označenými náhrobky.

Vůči nim byl v roce teroru 1793 směřován největší hněv a nenávist revolučních orgánů. Národní shromáždění ovládané Robespierrem vydalo nařízení, aby se hrobky otevřely, to co, v nich zbylo, se vyňalo a odvezlo a zahrabalo do společné jámy. Tím makobrózním skutkem měl být pomstěn feudální útlak a monarchie, za níž měly být potupeny kostry práchnivějící tu po mnohá staletí. Zázrakem a iniciativou osvícené úředníka byly však zachráněny náhrobky, které se měly stát součástí muzea. Díky tomu je může člověk tyto většinou renesanční plastiky obdivovat a hledět do sochařových představ, jak vypadali panovníci a panovnice, kteří byli většinou již několik století mrtví.

Kosti se sem vrátily po restauraci monarchie, s nimi i víceméně symbolicky exhumované (bezhlavé) mrtvoly popravených a do jámy hozených Ludvíka XVI. a Marie Antoinety. Prostor krypty s nimi sdílí vysušené srdce jejich desetiletého syna Ludvíka (XVII.), který byl utrápen revolučním ševcem, jenž se o něj měl starat. Poslední král, který se tu nechal pohřbít, byl v roce 1824 Ludvík XVIII.

Napoleon má, jak známo, od roku 1830, kdy jeho kosti přivezli ze svaté Heleny, samostatnou hrobku v Invalidovně, ten do této společnosti nepatří.

Robespierre byl po gilotinování, které ukončilo jeho hrůzovládu, hozen na káru a odvezen na hřbitov Errancis a tam vysypán do společného a neoznačeného hrobu. Má, co chtěl.

Po tomto makabrózním pojednání zpátky ke krásným věcem, i když smrt a věci s ní spojené mají, jak my romantici víme, své kouzlo.

Nádhera a jedinečnost chrámu Saint-Denis je však dána především jeho světelnou estetikou a uměním prostoru, k níž se přidává vědomí, že tady je jejich počátek. Zásluhu na tom má jeden muž, zdejší opat Suger, latinsky Sugerius, velká postava 12. století a francouzského středověku vůbec. Zvláštní případ chudého chlapce, který se vyšvihl a díky svému nadání a schopnostem dosáhl nejvyšších příček tehdejší drsné a přitom jaksi o vznešenost usilující společnosti. Byl v Saint-Denis „spolužákem“ příštího krále Ludvíka VI., jenž se jím nechal dokonce zastupovat při své nepřítomnosti v království. Vlivu – a svého talentu – využil Suger, jak jen bylo možno. Nechal postavit nový chrám, který již nebyl tou robustní, majestátní a potemnělou chrámovou pevností románského typu. Nýbrž to byl „chrám světla“, pokus z kamene, skla a drahých kovů vytvořit stavbu, která by stala symbolem mystického tvoření.

Suger nebyl architekt či stavitel, na to měl lidi, „inženýry“, které byl schopen přivézt z různých míst civilizované Evropy (nebylo jich moc), a kterým byl schopen vysvětlit své ideje. Byl to umělec-teoretik a teolog-intelektuál – a také manažér a developer. Zrod gotiky je vlastně projektem geniality, ješitnosti a imaginace tohoto prý tělesně vetchého muže. A také trochu jeho podvodem, nebo možná omylem…

Velký historik francouzského středověku Georges Duby ve své krásné knize Věk katedrál. Umění a společnost 980 – 1420, píše, že Suger pojímal stavbu především jako teologické dílo. A tato teologie se měla zakládat na spisech patrona opatství, na díle onoho svatého Denise. Pod jménem Dionýsos Areopagita měl být totiž autorem spisu Theologia mystica, které od 8. století v opatství přechovávali a které Suger studoval a měl v úmyslu uvést ve skutek.

On to byl ovšem omyl: pařížský Diviš neměl s údajným žák svatého Pavla, Dionýsem Areopagitou, nic společného. Možná to Suger věděl, možná nikoli – když ho na to upozornil „první racionalista“ Pierre Abelárd, dostal se s ním do sporu a odepřel mu azyl ve svém klášteře, který chudák Abelárd potřeboval. Suger si nenechal do svého životního díla mluvit.

Jádrem spisu nepravého Diviše je idea, že Bůh je světlo. Historik (a mistrovský spisovatel) Georges Duby to krásně rozvádí: „A na tomto prvotním, nestvořeném a tvůrčím světle se podílí každý tvor. Každý tvor podle svých schopností, a tedy podle svého postavení, které zaujímá na žebříčku bytostí a podle úrovně, kam jej hieraticky umístilo boží myšlení, přijímá božské osvícení a předává ho dál. Vesmír vznikl z vyzařování a je zdrojem světelného záření, tryskajícího v kaskádách, a světlo vyzařující z nejvyšší bytosti přisuzuje každé stvořené bytosti její neměnné místo. Zároveň je však všechny spojuje. Poutem lásky zúrodňuje svět, dává mu řád a soudržnost a protože každý předmět více či méně světlo odráží, rozpoutává toto záření nepřetržitým řetězcem obrazů opačný pohyb, vycházející z nejhlubší temnoty, zrcadlový pohyb vedoucí zpět k ohnisku záření. Světelným aktem tak tvorstvo samo stupeň po stupni vystupuje k neviditelné a nevyslovitelné nejvyšší bytosti, z níž všechno pochází. Vše se k ní navrací prostřednictvím viditelných věcí, které odrážejí její světlo tím lépe, čím vyšší místo v hierarchii zaujímají. Stvořené tak žebříčkem analogií a konkordací vede k nestvořenému. Když tyto konkordace jednu po druhé objasňujeme, poznáváme Boha.“

Krásné, ne? Georges Duby dále píše, že v této koncepci leží klíč k novému umění, umění Francie, jehož vzorem byl Sugerův kostel. Jeho stavba byla dokončena v roce 1142, teprve potom následovala Notre Dame a katedrály v Chartres, Amiens a Remeši. Francie, dalo by se říct, vlastně začala tady. Otázka je, jestli tady pomalu nekončí. V podobě, jak na ni byla Evropa stovky let zvyklá. Kdo ví…

Nedaleko katedrály (tou se ale, přísně vzato, Saint-Denis stala až v novověku) skončil život mladíka, který se možná o její existenci ani nemusel dozvědět. A pravděpodobně by ho ani nezajímala. Jmenoval se Abdelhamid Abaaoud a nebyl to „Francouz“, ale „Belgičan“. Poté, co se mu 13. listopadu 2015 s komplici podařilo v Paříži zabít sto třicet lidí, se schovával tady, v Saint-Denis, v Rue du Corbillon.

Je to ulička, která odbočuje z hlavní třídy Rue de la République. Od Sugerova kostela tam jste za pět minut. Dům člověk hned pozná. Okna jsou zabedněná, omítka myslím na některých místech čerstvě nahozená, aby skrývala stopy po kulkách. Plochá střecha, ta ale není vidět, je zřícená, neboť ani ona nepřežila mnohahodinovou policejní razii 18. listopadu, při které bylo vystřeleno několik stovek projektilů a použity granáty. Nejprve zahynula Abdelhamidova sestřenice Hasna, která jemu a jeho komplici poskytla skryš. „Já s nimi nemám nic společného“ křičela, než se odpálila. Ti dva ji pak následovali, zemřeli buď odbouchnutím nebo v dešti střel, Abaaoudovo tělo bylo tak rozsekané, že ho museli identifikovat podle otisku prstů a DNA. Hlava byla zcela deformovaná.

Abdelhamid Abaaoud si rok před tím udělal výlet do Islámského státu. Nechal se tam fotografovat se zohavenými mrtvolami zapřaženými do džípu. Pózuje vždy usměvavý, v dobré náladě, v jedné ruce bouchačku, v druhé černý prapor IS. Veselý playboy krutosti a fanatismu. Kdyby měl uřezat někomu hlavu, asi by to udělal. Možná to dělal.

Nějaký nový mučedník, nový svatý Diviš, by ji pak možná vzal do náruče a šel hledat místo, kde by se s ní uložil. Ten starý tak učinil nedaleko toho místa, kde nový kat odletěl do temnot.

Fotoblog Jiřího Peňáse