Bude se opakovat loňský chaos na evropských hranicích? Soudě dle slov tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana to není vyloučené: „Dávejte pozor. Pokud zajdete ještě o něco dál, ty přechody se zase otevřou. Snad jste slyšeli dobře,“ pohrozil prezident v pátek. Přechody myslel zřejmě hranici mezi jeho Tureckem a Řeckem, případně Bulharskem jako takovou, vnější hranici EU s jeho zemí.

Byla to vznětlivá odpověď na čtvrteční rezoluci Evropského parlamentu. Ten vyzval zbytek EU, aby kvůli porušování lidských práv zmrazil přístupová jednání s Tureckem.

Jenže Evropa nebo minimálně ti v ní, kdo dbají na alespoň nějaký soulad mezi slovy a činy, těžko mohou dění v Turecku nechat bez povšimnutí. Ta země je přece jen oficiálně stále privilegovaným partnerem Evropy a především kandidátem na členství v našem klubu. Přitom od potlačení vojenského puče v červenci už Erdoganova vláda zavřela přes 37 tisíc a ze státních služeb (včetně univerzit) propustila přinejmenším 110 tisíc lidí, zavřela více než patnáct redakcí, hlavně kurdských, ale razie podnikla i v domácnostech redaktorů nejstaršího, váženého listu Cumhuriyet.

Šéfredaktor novin je od léta ve faktickém exilu v Německu. Tamtéž požádala o politický azyl řada diplomatů na turecké ambasádě. To je třeba si názorně představit: lidé, jejichž úkolem bylo po značnou část profesního života prodávat vlastní zemi jako západní, demokratickou společnost, teď u těch, na něž ten dojem měli dělat, žádají o politický azyl.

Erdogan veřejně mluví o znovuzavedení trestu smrti (pro zrádce-pučisty), což by samo o sobě znamenalo konec i teoretických aspirací na vstup do Unie.

Tuto výměnu je třeba vidět v širším rámci dohody EU–Turecko z letošního března. Prezident Erdogan tehdy v podstatě slíbil nadále už netolerovat ilegální přechody hranic čili přejezdy Egejského moře, EU za odměnu posílá do Turecka peníze na pomoc uprchlíkům (ze Sýrie aj.) a hlavně přislíbila zrušit Turkům víza.

Autor byl před dvěma týdny v úzkém formátu na schůzce s bývalým německým prezidentem Christianem Wulffem. Tento muž se dnes angažuje v polooficiálních fórech pro dialog s arabským, ale i tureckým světem. Adekvátně tomu většinu schůzky zasvětil potřebě odbourávat v Evropě předsudky vůči muslimům, z jakých ale přirozeně sestává nemalá část evropské opozice ke vstupu Turecka do EU.

Při otázce na přislíbené zrušení víz Wulffovi zvážněla tvář a téměř zadeklamoval, že dokud budou v Turecku praktikovány takové věci (kromě trestu smrti je v Evropě naprosto oprávněně kritizován i zákon proti terorismu, do něhož se podle potřeby zahrnuje i kurdská parlamentní opozice), bohužel nebude bezvízový režim možný. Člověk si u toho s definitivní platností uvědomil, že západoevropskému establishmentu, lidem typu Wulffa nebo Angely Merkelové, tvrdá linie tureckého prezidenta vlastně vyhovuje.

Jinak by museli prosazovat v Evropě politicky neprosaditelné zrušení víz pro Turky, anebo vypovědět dohodu, na níž kancléřka Merkelová domněle předvedla kvality světového státníka.

Pravda je trochu složitější. K zastavení proudu běženců přes Turecko (a Řecko) do Evropy vedlo pár týdnů před zmíněnou dohodou zavření tzv. balkánské cesty. To dohodly pod taktovkou Vídně státy na trase mezi Řeckem a Německem. Merkelová je veřejně kritizovala za údajně neevropské chování, ve skutečnosti ale hlavně proto, že ty vlády na rozdíl od ní ukázaly akceschopnost, jejíž nedostatek u sebe ona předtím maskovala řečmi o tom, že hranice se dnes už uzavřít nedají. V moderní době jsme málokdy svědkem situace, kdy se skutečně zásadní věci podřizují politické ješitnosti jednoho člověka.

Známý ekonom Hans-Werner Sinn v interview, které vydáme v některém z příštích čísel Týdeníku Echo, říká, že nebýt uzavření balkánské cesty, není už dnes Merkelová v úřadě. A o zavřené cestě přes Balkán vědí i běženci v Turecku. Takže Erdoganova pohrůžka, že hranice zase otevře, v době, kdy už pašeráci nemohou slibovat garantovaný průjezd do Německa, nemusí mnoho znamenat. Obětí tohoto nového modu vivendi na ose Erdogan–Merkelová jsou turečtí demokrati a západníci, což je s bídou několik jednotek, maximálně dvacet, možná třicet milionů lidí.