Motto: … velký, doopravdy velký lhář, možná největší, jaký kdy žil… (William Minto: Daniel Defoe, 1879)

V roce 1719 vychází první díl Robinsona Crusoea a vzápětí pokračování, ve kterém se Robinson vydává na cestu do Číny a Ruska, a v nepovedeném moralizujícím třetím dílu dokonce do mezihvězdného prostoru. Ve stejné době se v Praze teprve uvažuje o barokním veledíle, chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, a v hudbě barokních mistrů i v sochařských dílnách vykvétají jedny z nejkrásnějších květů českého baroka. Ve stejnou dobu se také v Rumburku usazuje Angličan Robert Allason, který skupuje místní kvalitní plátno, rozšiřuje manufakturní výrobu a později jeho společníci zavádějí průmyslová bělidla, z nichž vycházejí jemné textilie, které se uplatňují i v amerických koloniích.

V Praze i ve Vídni ještě vzpomínají na třicetiletou válku, ale v podhorském pruhu mezi Labem, Šluknovem, Trutnovem a Broumovem se již začíná prosazovat první – textilní – fáze průmyslové revoluce. Podle toho, co víme o rumburském Allasonovi a anglických obchodních společnostech, které odmítaly platit drážďanským zprostředkovatelům a raději si své obchody vyřizovaly samy přímo na místě, můžeme usuzovat, že člověk jako Allason by dobře zapadl do Robinsonovy obchodní družiny. Daniel Defoe, jeden z prvních propagátorů globalizace, věřil na boží prozřetelnost, poskytující každé zemi jisté specifické podmínky, kterých čestný a odvážný obchodník může využít k dálkovému obchodu, což je sice činnost, při níž můžete ztroskotat na pustém ostrově, ale rovněž zbohatnout obchodem s otroky či jiným zbožím. Jeho Robinsonovi se povedlo obojí. Po návratu z ostrova se bohužel již nepotkal se svými rodiči, spokojil se ovšem s výnosem svých brazilských statků. Happy endem této nesentimentální doby tudíž bylo zbohatnutí a nikoliv mezilidské vztahy.

Evropští vydavatelé, kteří tiskli pro své čtenáře stále ještě podléhající barokní citovosti, si toho byli vědomi, a proto neustále přepracovávali konec knihy tak, aby se populární Robinson sešel alespoň s jedním rodičem a dosáhl odpuštění. Není proto divu, že česká veřejnost se s původním, trochu chladně cizím textem seznámila až v roce 1894, nějakých 170 let poté, co kniha poprvé vyšla v Anglii! Českých vydání Robinsona existuje přes 80, ale skoro všechna jsou – řekl bych naštěstí – přepracovaná, takže z návodu pro kapitalisty nového věku se mohla stát dobrodružná dětská knížka, na kterou nelze zapomenout. Opravdového Robinsona jsme poznali až hodně pozdě a už nás nezaujal.

Geniální, excentričtí, amatérští, pracovití

Nejedná se mi však jenom o slavného trosečníka, ale také o proměnu doby, která tehdy začala soběstačným selfmademanem Robinsonem a dnes nejspíš pokračuje jiným typem mýtu: o válkách světů, Pánu prstenů a různých zaklínačích. Daniela Defoea připomínám z jiných důvodů – nejenom jako slavného špiona, propagandistu a bankrotáře (jeho nezaplacený dluh jednu dobu údajně odpovídal 140 kg zlata), ale také jako autora návrhu penzijní reformy a člověka, který je dnes považován za prvního profesionálního ekonomického novináře. V jeho psaní se, myslím, poprvé v takto velkém a propracovaném (a přitom zřejmě dobře míněném) měřítku objevují postupy mediální manipulace, jaké jsou charakteristické pro tehdejší, ale i současnou dobu.

Vedlejším účinkem tohoto ponoru do skryté a pod převleky unikající Defoeovy osoby je však údiv nad některými stránkami britské národní povahy, ve které se pravidelně potkáváme s geniálními, trochu excentrickými, velice pracovitými a nadanými amatéry, jejichž názory a objevy změnily svět. Přicházejí mi na mysl například tyto osobnosti:
William Herschel (1738–1822), výrobce dalekohledů, astronom, který objevil planetu Uran, upozornil na infračervené záření, ale rovněž ve své době známý hudební skladatel, jenž napsal 24 symfonií.
William Buckland (1784–1856), geolog a paleontolog, o němž se vypráví historka, že při jednom z rozhovorů ho nebylo slyšet, protože v pokoji choval šakala, který pod postelí lovil morčata. Nicméně bez jeho geologických názorů by stál nejenom právník (Stephen Jay Gould jej charakterizuje slovy „promarněný advokátní talent“) a otec geologie Charles Lyell, ale také Charles Darwin na mnohem chatrnějších vědeckých základech.
James Croll (1821–1890), podobně jako níže uvedený Wallace prošel řadou povolání (uklízeč, obchodník s čajem), ale také přišel jako první s ucelenou, dodnes moderní teorií klimatických změn způsobených vzájemnou pozicí Slunce a Země a s myšlenkou mořských proudů, které transportují teplo mezi kontinenty. Je zakladatelem velké globální klimatologie a rovněž amatérským teologem. Kdyby tato stať nebyla o Defoeovi, byla by o Crollovi a jeho knihách Climate and Time in Their Geological Relations (1875) a Climate and Cosmology (1885).
Alfred Russel Wallace (1823–1913), spoluobjevitel evoluční teorie, otec biogeografie a první biolog, který se vážně zabýval otázkou existence života na jiných planetách.
Gilbert Keith Chesterton (1874–1936), esejista, básník, mistr paradoxu, politický žurnalista. Říkal např., že „celý moderní svět se dělí na pokrokáře, kteří mají za úkol dělat stále nové chyby, a konzervativce, kteří mají za úkol je nikdy neopravit“.
Tito Angličané a řada dalších, na které se zde již nedostalo (např. básník a sociální esejista Matthew Arnold či historik umění John Ruskin, který psal ekonomické návody pro nevzdělaný lid, anebo dokonce pirát, učenec a spisovatel William Dampier), určitým dílem své povahy sdílejí robinsonovskou mentalitu, která velí vždy povstat, vypracovat se z ničeho, důvěřovat ve svoje schopnosti, nebát se a pracovat a mít přitom smysl pro fair play a veřejné dobro. Většina z nich se zabývala ne-li přímo náboženstvím, pak alespoň spiritismem. Nemusím snad ani říkat, že celá tato esej je vlastně povzdechem nad tím, že v českých moderních dějinách máme podobných postav pomálu, a přitom bychom je právě v této přelomové době tolik potřebovali, aby svým subjektivním viděním světa vyvážili amorfní šum médií, která už „nedokážou pořádně ani informovat, ani dezinformovat“.

Život a dílo mezi maskami, od dluhů k bohatství a zpět

Daniel Defoe (1660–1731) pocházel z původně vlámské rodiny, která používala příjmení Foe. Teprve od roku 1695 se píše jako De Foe. Za svého života tedy zaznamenával své jméno ve tvaru Defoe jen zřídka a tato forma příjmení se ustálila až v pozdějších vydáních jeho děl. Pro jeho životní osudy je rozhodující, že patřil mezi disentéry, odpadlíky od anglikánské církve. Otec James Foe chtěl mít ze syna kněze, a proto jej poslal na vynikající školu do Newington Green, kterou vedl Charles Morton, pozdější první viceprezident Harvardovy univerzity. Daniel získal špičkové vzdělání. Mortonův jasný a srozumitelný literární styl společně s populárními alegorickými knihami Johna Bunyana pravděpodobně pomohly Defoeovi nalézt vlastní jazyk. Na studiích však Defoea zaujal více jiný předmět – obchod. My bychom dnes řekli ekonomie. Je to právě pragmatický, ekonomický duch, který je v jeho díle včetně Robinsona tak všudypřítomný, že je nutné jej v překladech tlumit.

Mladý a odvážný Defoe se po škole nejdřív ze všeho vrhl – a to riskantním způsobem – právě na obchod, což téměř okamžitě vedlo k obrovitému, ale nejspíš nezaviněnému bankrotu. Dlužné peníze se však snažil splatit. Podobná situace jej potkala ještě několikrát. Sám uvádí, že byl třináctkrát bohatý a zase chudý. Část svého života se skrýval buď před policií, nebo dlužníky a vedl rovněž mnoho soudních sporů. Záhy se oženil s Mary Tuffleyovou, dcerou zámožného obchodníka, se kterou prožil 47 let svého života a měl s ní šest dětí.

Kromě obchodu se Defoe věnoval psaní politických pamfletů, které byly veřejně předčítány na ulicích a diskutovány i mezi nejnižšími vrstvami společnosti. V roce 1689 získal anglický trůn nizozemský princ Vilém III. Oranžský, který se vlastně stal cizím panovníkem na místě, na němž by poddaní raději viděli Angličana. Když Vilémova popularita po neprůhledných transakcích s prodejem státní půdy rychle klesala, sepsal Defoe slavný satirický pamflet Čistokrevný Angličan (True-Born Englishman, 1701), jehož ozvěna je v současné multietnické anglické společnosti patrná dodnes. Říká v něm, že Angličané jsou směsicí všech možných národů a že čistokrevný Angličan už ani neexistuje. Londýn se smál. Náklad přesáhl několik desítek tisíc kusů a z Defoea se pro příště stal člověk, který napsal Čistokrevného Angličana.

A True-Born Englishman is nothing less than a Contradiction,/ In Speech an Irony, in fact a Fiction
Čistokrevný Angličan není nic jiného než protiklad pouze,/ v hovoru ironie a ve skutečnosti iluze

Většina běžných politických pamfletů byla tištěna asi v tisíci kusech, ale odhaduje se, že jeden výtisk četlo kolem dvaceti lidí. Letáky vzbuzovaly velký veřejný zájem. Na ulici se scházeli lidé a ten, kdo uměl číst, předčítal ostatním. Ti obvykle čtené komentovali a přerušovali dotazy a poznámkami. V Anglii tak byly položeny obdivuhodné základy svobodné veřejné diskuse již před třemi staletími.

O rok později vydal Defoe další slavný pamflet, který mu vynesl soudní spor a tři dny na pranýři. Jednalo se o Krátký proces s odpadlíky (The Shortest Way With the Dissenters). Defoe, který sám patřil mezi disentéry, chtěl ukázat na nesmyslnou argumentaci protivníků, a proto navrhl, že nejjednodušší by bylo disentéry vystěhovat a zbytek pověsit. Rychle však zjistil, že naštvané masy nepracují tak jako on s ironií, ale že návrh byl vzat naprosto vážně. Když jej odhalil jako žert, měl co dělat, aby se schoval před obecnou nenávistí. Nebyl by to však Defoe, kdyby jej pobyt na pranýři, a to právě před rušnou Burzou, zlomil. Přesně naopak: sepsal Hymnus na pranýř, který zde rovnou jako živý poutač a nejlepší „billboard“ svého druhu prodával. Nekál se, ale zaútočil na své soudce jako na skutečné zločince. Dav mu připíjel pivem a provolával slávu. Jenže jeho obchod mezitím zkrachoval a Defoe se ocitl v tíživé situaci.

Obrátil se na Roberta Harleye, mluvčího Dolní sněmovny, který se později stal státním sekretářem s povinnostmi ministra vnitra. Defoe se s ním poprvé potkal před několika lety, když mu v převlečení za stařenu předal petici. Defoe se v Harleyových službách stal „mužem v masce“. V roce 1704 vyhotovil propracovaný návrh, jak v Anglii i zahraničí organizovat špionážní službu včetně rezidentur a putujících špionů. Záhy se vydal na cesty po anglickém venkově, kde v přestrojení za řadu různých osob sbíral informace a vytvářel špionážní síť. Vystupoval pod množstvím jmen a postav. Jeho krytí bylo tak dokonalé, že byl jako podezřelý sledován vlastní, tedy Harleyovou špionážní sítí. Málokdo se hodí na postavu dobrodružného románu tak dobře jako Daniel Defoe. Dopisy Harleyovi představují jedinečný dokument o terénním výzkumu anglických poměrů. Zdá se, že Defoea převleky a tajná jednání vyloženě bavily.

Dráha aktivního špiona mu nebránila v dalších dvou zaměstnáních, obchodu a žurnalismu. V letech 1704–1713 vydával časopis jednoho muže (podobně jako F. X. Šalda svůj Zápisník nebo Karl Kraus Die Fackel) – The Review. Vytvářel o sobě dojem, že je proti vládě, ale ve skutečnosti ji opatrnou kritikou posiloval. Když byli u moci whigové, vydával opoziční toryovské noviny placené whigy. Ale honoráře za tytéž články dostával i od toryů. Byla by to v podstatě normální cynická moderní situace, ale Defoeovi se pravděpodobně jednalo o skutečné zlepšení společnosti. Vlastně to pořádně nevíme dodnes, protože nalézt pod všemi těmito převleky skutečnou osobu je velice obtížné.

Ve věku 59 let, z nejasných, dost záhadných důvodů, opět změnil kariéru a stal se spisovatelem. Několik knih přežívá v našem povědomí dodnes – kromě Robinsona to je Moll Flandersová, Roxana a zejména Příběh morového roku. Daniel Defoe zemřel v roce 1731, následkem zpočátku poměrně běžného útěku před dlužníky.

Mýtus o Robinsonovi

Jednou k polednímu, když jsem se vydal ke svému člunu, strnul jsem náhle v úžasu. Na písku jsem objevil stopu bosé lidské nohy. Zůstal jsem stát jako solný sloup. Naslouchal jsem, rozhlížel se kolem, ale nikoho jsem ani neviděl, ani neslyšel. Vyběhl jsem na nedalekou vyvýšeninu, chodil jsem po břehu sem a tam, ale marně. Vrátil jsem se tedy nazpět, abych se přesvědčil, že se mi to nezdálo. Stopa tam ale byla, zřetelný otisk prstů, paty a ostatních částí chodidla. Vracel jsem se domů celý zděšený. Prožil jsem na ostrově 15 let a doposud jsem se nesetkal s lidskou duší. (Robinson Crusoe, překlad B. Hlinka; scéna je považována za jednu z nejsilnějších v celé anglické literatuře.)

Robinson Crusoe – každý jsme o něm četli či aspoň slyšeli. Je to postava jako z řeckého mýtu. Na tuto knihu se můžeme dívat jako na dobrodružné i duchovní podobenství, které se podobá Komenského Labyrintu i jím ovlivněné knize o Poutníkovu putování od Johna Bunyana. Angličtí kritici však podceňují kontinentální vliv posledních kapitol německé románové kroniky třicetileté války – opravdu hluboké a nezapomenutelné Grimmelshausenovy knihy Dobrodružný Simplicius Simplicissimus. Kniha končí vyprávěním o poustevníkovi, který se po četných a krutých válečných dobrodružstvích vzdal světa a odešel na pustý ostrov. Defoe měl blízko k německému prostředí, a dokonce sám píše, že jméno Crusoe vzniklo z německého „Kreutzenauer“, kde je možná slyšet křižácký ozvuk mytického Rosenkreuze, zakladatele tajné, protestantské společnosti rosenkruciánů.

Defoe přiznává, že příběh o Robinsonovi je alegorií, ovšem rozhodně ne výmyslem. Je to kniha lidských zkušeností založených na příbězích z jeho vlastního života, osudech několika skutečných trosečníků na pustých ostrovech, jako byl Alexander Selkirk, ale i ztroskotanců v praktickém a duchovním životě. Zdá se, že nepřízní osudu, také však odvahou a trpělivostí byli obdařeni nejenom Defoeovi hrdinové, ale i samotný spisovatel. Robinson tak obsahuje dvě linie vyprávění – sekulární linii s praktickými příběhy z tohoto světa a náboženskou linii hodnou Komenského či Bunyana. Pozdější úpravy vyzdvihly více tu dobrodružnou stranu, ale pro pochopení Robinsona i způsobu, jakým na ostrově přežil, je zásadní ta náboženská. Crusoe řeší řadu intelektuálních problémů týkajících se vlastního osudu a určení, které navazují na předchozí Defoeovu velice populární knihu o správném chování Rodinný instruktor (Family Instructor) z roku 1715.

Robinson zprvu nenávidí kanibaly, ale později dospívá k toleranci. Je nepokojný, i po návratu do Anglie se chce vrátit na ostrov a cestovat do cizích zemí, kde bude obchodovat. Kniha se hodila k vytváření impéria. Jedná se v ní o zisky a dobrodružství, ne o sex, manželství či péči o děti. Robinson prostě odchází z domova a příliš toho nelituje. Ženský svět pro něj téměř neexistuje. Původní znění Robinsona ani Defoeova další dobrodružná díla nejsou knihou pro chlapce. Na to jsou příliš dobře informovaná až intelektuální. Za dobrodružnou kulisou se odehrává vznik nového globálního řádu a vzrušení nad možnostmi mezinárodního obchodu. Ale není to přitom „kiplingovská“ či „elgarovská“ oslava impéria, protože Robinsonova kolonie na ostrově překvapivě ztroskotá, neboť on sám raději cestoval jako divoká husa. V prvním díle jde o vítězství technologie nad kanibaly, ale v druhém o postupující únavu ze zabíjení.

James Joyce nalézá v Crusoeovi základy anglosaského charakteru – touhu po svobodě, podvědomou krutost, ale i vytrvalost. Jiní oceňují praktické náboženství této knihy, která společně s Hamletem, Donem Quijotem, Faustem vytváří esenci Západu, jehož pozdními hrdiny jsou i James Bond a Aragorn. Možná že základním momentem knihy je útěk z otroctví v Maroku, kde Robinson mohl prožít poměrně klidný a pohodlný život, ale místo toho dává přednost nebezpečné svobodě. Cílem knihy není pouhé přežití, ale sebevyjádření se a stvoření vlastního světa. Kniha osciluje mezi přírodou a ustanovením civilizace. Vypořádává se nejprve s vnějším nepřítelem, tedy s lidožrouty, později i s vnitřním nepřítelem – se vzbouřenci.

Ostrov samotný je popsán jako zelený ráj, v němž jsou divoši a posléze spory mezi obyvateli oním jablkem sváru a poznání. Robinson na konci prvního dílu vystupuje jako majitel a král. Ostrov je trest i odměna. Druhý díl je více agresivní, je sledem konfliktů a obchodů bez určitého účelu. Pojednává o byznysu, válce s Tatary a zničení jejich modly. Crusoeova pozice je ambivalentní, na jedné straně děkuje Bohu, že je Evropan a ne „mizerný“ Číňan, na druhé straně lituje zabíjení, ke kterému došlo, když na Madagaskaru jeho lidé znásilnili domorodou dívku. Crusoe zde vystupuje jako politik, který uvažuje o zřízení kolonií v Chile a v Patagonii. Kritizuje brutalitu Španělů a omlouvá tím krutost Britů.

V britském prostředí se k Robinsonovi vyjadřoval snad každý. Samuel Taylor Colerige napsal: „Při čtení této knihy se z vás stává muž.“ Alexander Pope sice zařadil De Foea v Dunciádě mezi hlupáky, ale přiznal, „že ve všem, co napsal, je něco dobrého“. Charles Dickens řekl, že „tato kniha nikoho nerozesměje a nikoho nerozpláče…“ a že „Robinson prožil třicet let na ostrově, aniž by jej to nějak změnilo“. Karel Marx jej používal jako příklad ekonomické výroby pro sebe samotného a nikoliv pro další obchod. Jean-Jacques Rousseau v Emilovi navrhoval, že Robinson bude a dlouho zůstane jedinou knihou v Emilově knihovně. Virginia Woolfová poznamenává, že v této knize „nejsou žádné západy ani žádné východy slunce, ani samota, ani duše…“ a že „Robinson nevidí ani desetinu toho, co se kolem něj děje“. James Joyce jej nazývá „anglickým Odysseem“. Ian Watt zmiňuje, že koncem 19. století existovalo kolem 700 vydání a překladů Robinsona, a že ve Francii se dokonce velký deštník nazýval un robinson. Připomíná, oč by mohl být Robinson poutavější, kdyby Pátek byla žena.

Text je ukázkou z chystaného, posledního dílu trilogie editorů M. Kováře a M. Bárty (první byl Kolaps a regenerace, druhý Civilizace a dějiny, třetí bude o významných postavách ve stínu).

Dokončení příště