Před sto lety (27. 10. 1917) se narodil Pavel Tigrid. O něm se teď psalo a bude psát hodně, větší článek vyjde také v našem tištěném časopise. „Jeho největší kamarád“, jak o tom sám mluvil, byl Zdeněk Urbánek, který se podle Tigrida narodil „o den nebo dva dřív“. Ve skutečnosti se narodil dřív o dva týdny (12. 10. 1917), ale to není důležité. Oba to jsou osobnosti mimořádného druhu, aktéři českého příběhu století, i když každý jiného, ale v každém případě toho lepšího, české rozměry přesahujícího.   

Zdeněk Urbánek byl tím, čemu Angličané říkají kouzelný člověk. Kdo měl štěstí ho ještě trochu zažít, měl pocit, že se vedle něj vždy cosi rozsvítilo. Myslím, že to byl asi nejkrásnější český spisovatel, tedy pokud se klasických proporcí intelektuálně konfigurované hlavy týče. I v jeho devadesáti letech zářily jeho sněhobílé vlasy jako arktické sněhy, tvář nikdy neopustil výraz anglosaského gentlemana v univerzitních službách. Muži byl ctěn a ženami obdivován. Měl obrovský smysl pro humor, a dokud nebyl téměř hluchý, byl miláčkem vybrané společnosti – tím byl i pak, ale humor byl obtížněji provozován.

Začínal jako básník, napsal několik románů, ale jeho vynálezem jsou osobně laděné texty na rozhraní meditace, vzpomínky, úvahy, eseje. Ve třech svazcích Stvořitelů světa, svého asi základního díla, vytvořil obraz nejen jedné významné generace české moderní kultury, ale snažil se i rekonstruovat její obraz, který byl vládnoucí ideologií stále ničen. Byl vynikajícím překladatelem Shakespeara, ale i autorů moderních, včetně těch nejtěžších, Jamese Joyce v první řadě – o něm, jak se vyjádřil Josef Škvorecký, toho Urbánek věděl víc než všichni američtí univerzitní profesoři.  

Byl to osobní přítel nejen Pavla Tigrida, ale i geniálního Jiřího Ortena, kamarád Kamila Lhotáka, Jiřího Koláře a Josefa Hiršala, blízký známý Františka Halase a Jindřicha Chalupeckého, jeden z básníků generace, jež debutovala na začátku války a která přinesla do české poezie existenciální téma „nahého člověka“, jak lidskou situaci pojmenoval další z jeho druhů, Kamil Bednář.

Tento kruh básníků nikdy neměl šanci, ale ani úmysl stát se stafáží státní kulturní politiky a Zdeněk Urbánek prožil skutečně celý život mimo oficiální struktury a úřady. Obsáhlá Urbánkova vzdělanost a mimořádný přehled po světové kultuře se u něho spojovaly s družností a nezištností. Jako málokoho ho respektoval například profesor Václav Černý. Vždy se k němu hlásil o dvacet let mladší Václav Havel, jenž o něm mluví jako o jedné z osob, které formovaly jeho vztah ke světu a umění.

Byl to ovšem také, a to není zas tak samozřejmé, statečný člověk. Za okupace ukrýval židovská děvčata, za což byl oceněn izraelským titulem Spravedlivý mezi národy. Jak pak říkal, největší nebezpečí plynulo z toho, že byly krásné… Slavná je historka z prvních dnů Charty 77, kdy Urbánkova vila ve Střešovicích sloužila jako startovací štáb velkého dobrodružství, do kterého tento ušlechtilý intelektuál šel se samozřejmostí a klidem westernového pistolníka.

Osobnost Zdeňka Urbánka připomíná výstava v nově otevřené galerii Smetana Q na Smetanově nábřeží 4. Je sestavena ze zvětšenin zachycujících Urbánkův životaběh. Na něm je patrný osobitý styl, ke kterému patřila jeho záliba v motorismu, projevená pěknými pózami na oblíbeném motocyklu Jawa Duplex, který byl později nahrazen automobily, jež Urbánek mimořádně dobře a rád řídil.

Celou místnost pak zabírají výtvarné artefakty z Urbánkovy sbírky výtvarných děl, především jeho přátel a souputníků: Vladimíra Fuky, Libora Fáry a Kamila Lhotáka.

Výstava bude otevřena do 10. listopadu.