Luděk Staněk je publicista, scenárista a stand-up komik. V 90. letech psal o rapu, punku a později především o taneční hudbě. Od publikování o hudbě přešel k psaní na popkulturní a obecně společenská témata a také scenáristice. Byl šéfredaktorem několika mutací zahraničních časopisů (EHM, Esquire). V současné době každý týden glosuje vysílaní tuzemských televizí v Pořadu Luďka Staňka na Stream.cz. Před čtrnácti dny proběhla na sociálních sítích velmi vyhrocené debata ohledně jeho vystoupení v diskusi na téma kampaně #metoo. Čím tak naštval feministky a progresivní levici? Jak se z bývalého anarchisty stane terč levičáků? A jak obtížně se každý týden hledají ty nejbizarnější televizní kousky?

Nedávno jste se účastnil názorového duelu na DVTV ohledně nyní široce probírané kampaně #metoo, zaměřené na problematiku sexuálního obtěžování žen muži. Vy jste ke kampani přistupoval spíše kriticky, vaše oponentka, novinářka Silvie Lauder, ji naopak podporovala. Po odvysílání duelu se na vás snesla silně nevybíravá kritika. Proč byla reakce tak vyhrocená?

Zjevně se ukázalo, že lidé, kteří kampaň podporují z řekněme levicově progresivistických pozic, potřebují panáka, do kterého by mohli střílet. A já jim k tomu asi dobře posloužil. DVTV do debaty hledala někoho, kdo bude vystupovat z odlišných pozic než Silvie Lauder, a já to vzal hlavně proto, že mi na celé věci připadají zajímavé úhly pohledu v rámci společenského kontextu, v němž se kampaň odehrává. Je tam velmi důležitá role médií, to, jaké následky bude mít taková kampaň či kampaně na společnost, je to skutečně fascinující – paradoxně debata o sexuálním násilí či obtěžování je v rámci té kampaně jen spouštěčem pro mnohem širší společenský a politický střet. A se Silvií Lauder jsme se v tom rozhovoru samozřejmě nepochopili. Vlastně pokaždé, když jdete do debaty například s feministkou či progresivistou obecně, se rychle dostáváte do pasti. I když se totiž vymezíte vůči velice malé části diskutovaného problému, okamžitě na vás spadne ten problém celý.

Přesto se nezdá, že by u nás zatím kampaň #metoo spustila podobnou lavinu jako na Západě. Čím si to vysvětlujete?

V Čechách je samozřejmě trochu jiné sociální klima. Progresivisté by asi chtěli, aby to tu bylo stejné nebo podobné jako ve Velké Británii či v USA, kde je celá debata daleko vypjatější, probíhá déle. Ale není vyloučené, že se do tohoto bodu dostaneme i tady. Pokud kampaň skutečně způsobí, že se posunou určité sociální hranice styku mezi muži a ženami, tak to sem s nějakým zpožděním dorazí. A do naší společnosti se to obtiskne. To považuji za nevyhnutelné.

Na sociálních sítích jste byl označován za machistu, sexistu, padaly tam i hodně osobní urážky – většinou od lidí z řad nové levice a progresivistů. Není přitom trochu paradox, že vy sám jste se v 90. letech aktivně pohyboval na anarchistické, punkové a radikálně levicové scéně?

Je to tak, já jsem se na začátku 90. let dostal hlavně přes hudbu do styku s tehdejší ultralevicovou scénou – s anarchisty a s tehdejší Čtvrtou internacionálou, to byli fakticky trockisté. Byl jsem i na několika mezinárodních kempech, kde se týden kalilo a poslouchaly se přednášky. A je strašně zajímavé, že to, co je dnes levicový mainstream, tedy mainstreamová levicová témata, tehdy byla fakticky témata radikální levice. Tím chci říct, že celý diskurz se hodně posunul, čehož si asi málokdo všimne. Tehdy podobnou rétoriku, jakou třeba teď vidíme ohledně kampaně #metoo, mělo jen pár lidí na extrémní levici. Bylo to úplně stejně vypjaté jako teď – i ta témata byla úplně stejná. Na to, proč se z této rétoriky stal současný levicový mainstream, mám soukromou teorii – řada těch lidí prostě z undergroundu postupně přešla do struktur zelených, sociálnědemokratických stran či akademického prostředí. A dnes udávají trend. A pak je tu druhá věc – v Čechách vnímáme étos 90. let optikou nově nabyté svobody, otevření příležitostí. Ale především na Západě se 90. léta vnímají jako éra, kdy se ustavoval dnešní progresivismus. Tehdy reprezentanti těchto názorů začali sbírat politické body a jít kupředu.

Není ale přeci jen rozdíl mezi punkovým étosem subkultur 90. let s jejich důrazem na revoltu – a dnešní ultrakorektní a v podstatě velmi rigidní vlnou západního progresivismu?

Asi ano – současný progresivismus je posedlý bezpečím, osobním komfortem, což je samozřejmě zcela nové téma, které tady dříve nebylo. Tématy levicového radikalismu byly původně věci jako odpor proti konzumnímu stylu života, osobní svoboda. Úplně původně právo na práci. Ale dnešní nová levice hlásá třeba právo nepracovat nebo pracovat jen čtyři hodiny denně nebo právo být šťastný. Věcí, na které by měl mít člověk jaksi automaticky právo, je najednou hrozně moc. A to se vracíme na začátek, k feministickému hnutí. Když vám feministka řekne, „chceme mít uzákoněné povinné kvóty na zastoupení žen ve vedení firem“, co to znamená? Ano, určitě jsou ženy, které by se kvůli diskriminaci na danou pozici jinak nedostaly a taková kvóta jim pomůže. Ale stejně nepopiratelný je fakt, že se tam spousta žen dostane jen na číslo, aby kvóta byla naplněna. Což znamená, že když někomu místo dáte, někomu jinému ho musíte sebrat. A v tomto případě ten někdo bude chlap. Pak přijde domů, a když se ho manželka zeptá, „kde máš prachy, cos měl za to místo dostat?“, odpoví, že jeho místo tabulkově dostala žena a jemu doporučili, ať třeba zůstane doma s dětmi. Proč to říkám: když někdo vyhraje, jiný musí prohrát. Což progresivisti ale neříkají. Oni říkají „Když vyhrajeme my, vyhrají všichni.“ Což je nesmysl, život je hra s nenulovým součtem. Není to tak, že na konci budou všichni šťastní – nebo tomu aspoň zatím nic nenasvědčuje. Už proto, že právě na téhle hraně, v tomhle bodě se láme hrana nějakého zjednodušeně řečeno kolektivistického či individualistického vidění světa.

Jak se někdejší účastník mezinárodních srazů levicových radikálů vlastně dostane do pozice, kdy ho současný neolevicový dorost ostřeluje na internetu?

Mám pocit, že pokud skutečně používáte kritické myšlení, nakonec se dostanete do rozporu s jakoukoliv ideologií. Když mozek nevypnete v momentě, kdy se dostanete do určité vysněné polohy, dřív nebo později vám dojde, že ani tam asi není všechno ideální. Pro mě bylo klíčové zjištění, zejména při debatách s lidmi ze zahraničí, že moje zkušenost člověka, který přeci jen pár let komunismu zažil, není prostě se západním levým radikalismem kompatibilní. Oni pořád opakovali věci načtené z knížek a já s těmi recepty měl osobní zkušenost. Ale považuji za důležité, že jsem touhle érou prošel, protože mi to pomohlo zformovat si vlastní názory.

Na Stream.cz máte svůj Pořad, kde glosujete vysílání českých televizí. Týdenních satirických glosářů společenského a politického dění ve stylu show Johna Olivera je u nás i v zahraničí celá řada, váš formát je minimálně v Česku unikátní. Měl jste nějaký zahraniční vzor?

Samozřejmě jsem to nevymyslel. Existoval britský formát Screenwipe, který dělal Charlie Brooker, pozdější scenárista série Black Mirror. Jeho záběr byl širší, věnoval se i filmům, měl speciál věnovaný jen zprávám a tak dále, ale to pouštění ukázek z televizních pořadů a jejich komentování jsem viděl poprvé u něj. A přišlo mi zajímavé, že to tady nikdo nedělá, protože na televizi se dívají všichni, byť říkají, že se nedívají. A i když se v nultých letech televizní dominance dost roztříštila, je to pořád velké médium, vzbuzující velké emoce. Pak, když jsme začali s Pořadem, někteří lidé, co Screenswipe znali, tvrdili, že jsem to okopíroval. Což je asi jako tvrdit, že když uvidíte v televizi Messiho a pak si jdete kopat na dvorek, je to kopírování.

Máte k Pořadu nějaký scenáristický tým?

Ne, dělám to sám. Občas je to samozřejmě na palici a má to své logické limity, ale mně to vyhovuje. Dělal jsem už na vývoji několika projektů typu late night show a zjistil jsem, že týmové psaní tohoto typu pořadů je mnohem náročnější, než se zdá. Musíte si najít vhodné lidi, musíte se s nimi shodnout, fungovat a je to drahé. Takže já si Pořad píšu sám, někdy je to vopruz, ale asi menší, než kdybych musel produkčně a finančně řešit větší tým.

Dokáže relativně malý český televizní provoz generovat dostatek pořadů, které jsou natolik bizarní či nepovedené, aby si „řekly“ o vaše zpracování?

Teď se dostáváme ke stému dílu na Streamu a už to začínáme řešit. V televizích je u nás málo premiér nových formátů, formáty se cyklicky opakují v sezonách jaro–podzim a je hrozně moc repríz. A to mě dostává do stavu, kdy už jsem v televizi všechno viděl a okomentoval, co okomentovat šlo. Pak musím vybírat věci, které jsem jednou dělal, a podívat se na ně novým pohledem. Musím říct, že hodně pomohla TV Barrandov, tam je dost kde brát. A Česká televize je dobrá – teď jsem dělal Hasiče roku. Tyhle jejich akce typu „jméno, sponzor“ roku jsou naprostý vrchol. Biatlonista roku, Fotbalista roku, Senior roku, Hokejista roku…

Ozývají se pak třeba autoři nebo protagonisté pořadů, které glosujete?

Co já vím, ozvali se dvakrát: jednou kvůli pořadu TV Nova Tvoje tvář má známý hlas. A podruhé byla menší vlna v případě dílu věnovanému Jaromíru Soukupovi, řediteli TV Barrandov. V případě Novy se řešil nějaký drobný právní problém a pak šlo také asi o to, že Tvář byla klíčový formát sezony. V případě pana Soukupa to souviselo snad s jeho mediální agenturou Médea. Ale to byly skutečně věci, které se ke mně dostaly pouze velmi zprostředkovaně, takže vlastně netuším.

Jak si podle vás stojí srovnání komerčních kanálů a ČT v oblasti zábavné a hrané tvorby?

Česko má obrovské množství hrané tvorby. Diváci jednak chtějí vidět české herce a Nova i Prima na dlouhých seriálech jako Specialisté, Ordinace nebo Ohnivé kuře drží svůj prime time. Vedle toho se ale na komerčních kanálech žádná pořádná televize nedělá. Jediná ČT se snaží na trendy reagovat a nabízet formáty, které jdou aspoň trochu mimo komfortní zónu programových plánovačů. Ale jinak je tady televize velmi mizerná. ČT vcelku zvládá hranou tvorbu, vůbec však neumí takové ty klasické televizní formáty. Třeba docureality, které na Západě fungují už deset patnáct let a umí je tam opravdu dobře, jejich pořady mají i nějaký reálný obtisk do společnosti. Je to tak, že televize, aby se v budoucnu udržela, bude muset plnit dvě funkce: zaprvé dodávat kvalitní hranou tvorbu, na niž internetové platformy nikdy nebudou mít peníze. A zadruhé být nositeli velkých eventů – klasicky třeba velkých sportovních akcí a velkých televizních show. Tu první část, tedy hranou tvorbu, u nás řekněme zvládá ČT. Tu druhou nikdo – vyjma sportovních událostí, které se „udělají“ víceméně samy. To, co funguje, jsou převzaté formáty. Jako právě Tvář nebo StarDance.

Myslíte si, že zejména na komerčních televizích se začnou zabývat situací posledních let, kdy jejich relativně drahé hrané produkce začínají co do popularity a společenského zásahu předstihovat nízkorozpočtové projekty internetových platforem, jako je Kancelář Blaník nebo nedávná série Vyšehrad?

Myslím si, že Prima i Nova teď mají úplně jiné priority než věnovat signálům, které zmiňujete, pozornost. Lidi na odpovědných místech tam zajímá jen to, aby měli čísla, která jim zajistí další fungování a bonusy na konci roku. Nova musí vydělávat, protože musí splácet dluhy, všechny dividendy odcházejí pryč a management je tam jasně instruovaný, aby původní tvorbu potlačil na nezbytně nutné minimum a zbytek se pokrývá pořady, které sledovanost udělají za daleko menší peníze. Na Primě to bylo velmi dlouho stejné, teď se to možná začne měnit. Je ale potřeba říct, že ten byznys je velice riskantní. Vývoj dramatické tvorby je strašně drahý a například v Americe se třeba ze sedmi vyvíjených sitcomů chytne jen jeden. Zbytek se buď vůbec nedostane do vysílání, nebo skončí po první sérii. Ale ten jeden úspěšný musí pořád zaplatit těch zbylých šest. Je to tedy velké riziko a našim televizím se do něj nechce. Takže jdou cestou nejmenšího odporu: nakoupí se Kriminálka Las Vegas nebo Námořní vyšetřovací služba a na těchto generických seriálech se sledovanost udělá taky. A bez rizika.

Ze Streamu.cz, kde máte svůj Pořad, nedávno odešla klíčová postava, šéfproducent Lukáš Záhoř, a s ním i Milan Kuchynka, producent jednoho z hlavních taháků Streamu – Kanceláře Blaník. Co se na Streamu vlastně děje?

K aktuálnímu dění nemůžu mluvit, ale řeknu to takhle: Stream byl, nebo pořád je, veliké zjevení na poli internetových televizí. Na to, aby se dala dělat kvalitní původní tvorba v audiovizi, potřebujete někoho, kdo má odvahu nové věci protlačit, odvahu riskovat a zároveň oko na projekty, které tu odvahu odmění. Lukáš Záhoř i Milan Kuchynka tuhle odvahu měli, Stream pod vedením Lukáše Záhoře po kreativní stránce skvěle fungoval a nastavil laťku internetového vysílání do výšky, jíž se všichni ostatní za použití velkých investic maximálně snažili přiblížit. A bylo to i díky tomu, že Lukáš Záhoř si velmi dobře a systematicky sestavil tým lidí loajálních ke značce i k sobě navzájem, kteří byli schopni se v pracovních věcech zhádat do krve, byli diametrálně odlišní povahově, ale společně opravdu skvěle fungovali… A pokud klíčová postava takového kolektivu odejde, fungování takto postaveného týmu to zásadně ovlivní – ať chcete, nebo ne. To je zcela nevyhnutelné.