Západ hledá cesty, jak zkrotit moc technologických dominátorů a donutit je platit daně. Nejvíc umí využívat bezmocnou Evropu

Google a Facebook. Cool vyžírky moderního světa

Západ hledá cesty, jak zkrotit moc technologických dominátorů a donutit je platit daně. Nejvíc umí využívat bezmocnou Evropu
Google a Facebook. Cool vyžírky moderního světa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jsou to dva rozdílné světy, pro které platí úplně protikladná pravidla. Ten starý, klasický, offline je svázán regulací, stát na něj nakládá byrokratické povinnosti a vymáhá na něm placení často velmi vysokých daní. Antimonopolní úřady v něm tvrdě hlídají podíly na trhu a případné zneužití dominantního nebo monopolního postavení. Ten druhý, online a technologický svět všemu z toho uniká. Funguje v paralelní polis, kam se zatím nedostala téměř žádná regulace a technologickým firmám se doposud velmi úspěšně daří unikat před placením daní. Částky, které ze svých příjmů odvádějí, jsou často setinami a tisícinami sazeb, které ve stejných zemích musí zaplatit klasické firmy.

Jsou to ti nejtvrdší kapitalisté dnešní doby. Žádná radikální levice, progresivisté a antikapitalističtí aktivisté, kteří tradičně útočili na symboly globálního kapitalismu, jako jsou velké banky a energetiky, po nich nejdou. Vždycky se mluvilo o „tlustých kocourech“ z Wall Streetu. Točily se filmy ukazující jejich hamižnost a hédonický životní styl. Teď o žádných tlustých kocourech ze Silicon Valley neuslyšíte. Velkým technologickým firmách, které jsou dnes v mnoha ohledech nejmocnějšími globálními hráči, se při provozování nejdrsnější formy kapitalismu daří udržovat image až neziskových vykonavatelů dobra. Není to jen tím, že jejich majitelé a šéfové nechodí v luxusních oblecích, ale šedých tričkách a mikinách jako Mark Zuckerberg nebo černých rolácích, jako chodíval Steve Jobs.

Podstatnou roli hraje dojem, že jejich služby jsou na internetu pro zákazníky zadarmo. Už jim nedochází, že právě tím, jak hojně je využívají a kolik toho o sobě ochotně prozrazují, se stávají pro Facebook a Google zbožím, které dokážou velmi draze prodat svým klientům. Známé heslo, že nic na světě není zadarmo, a že když za něco neplatíte, stáváte se zbožím, je tady dotaženo do miliardových zisků. A právě díky virtuálnosti a globálnosti se technologickým firmám daří unikat regulacím i daním. V mnoha branžích, kde proti sobě stojí hráči ze staré a nové ekonomiky, to vytváří nerovné podmínky na trhu.

Tvrdě regulované klasické televize a stále ještě dost regulované mediální domy, které jsou nuceny platit standardní, pro konkrétní zemi běžné daně, zápasí o podíl na trhu s úplně neregulovaným Googlem a Facebookem, které na dani odvádí jen desetiny a setiny svých příjmů. Trh s reklamou je nejviditelnější, protože v něm operují právě největší technologické společnosti. Z něj pochází naprostá většina jejich zisků. Podobné příklady nerovnosti na trhu se ale najdou v řadě dalších branží.

Evropský daňový ráj

Téměř všechny velké technologické firmy se zrodily v americkém Silicon Valley. Zajímavé je, že za miniaturními daněmi míří do Evropy. Tady si především v Irsku a Lucembursku vytvářejí centrály, do nichž směřují všechny své příjmy z celého světa. Tady z nich platí miniaturní daně. Tady parkují nerozdělené zisky, které nevracejí do Ameriky, protože by tam z nich státu musely zaplatit nesrovnatelně víc. Daně, které odvedou technologické firmy v Evropě, jsou zlomkem toho, co platí jinde ve světě. Evropská unie je pro Google, Facebook a spol jeden velký daňový ráj.

Koncem září se evropští politici sešli na speciálním technologickém summitu v estonském Tallinnu, kde řešili, jak dosáhnout toho, aby technologické firmy platily v Evropě srovnatelné daně jako byznysmeni z jiných branží. Evropská komise na setkání připravila analýzu, jak na tom technologičtí dominátoři s placením daní jsou. „Facebook platí ze svého obratu mimo Evropskou unii mezi 28 a 34 procenty, zatímco nesrovnatelně menší sazby v Unii se pohybují mezi 0,03 a 0,10 procenta. Google platí mimo Evropu 9 procent. V EU je to 0,82 procenta.“

Systém, jak toho dosahují, je poměrně jednoduchý. Na rozdíl od firem z tradiční ekonomiky nemusí ani vymýšlet žádné složité daňové optimalizace. S Irskem nebo Lucemburskem si dohodnou speciální daňový režim. Říká se mu tak jako třeba daňovým úlevám pro továrny u nás, pobídky. Facebook, Google nebo Apple pak všechny zisky od evropských a často třeba i amerických zákazníků účtují do Irska. Faktury nesou jméno Google Ireland. Francouzská firma si třeba koupí na Googlu nebo Facebooku reklamu ve francouzštině, která se zobrazuje francouzským zákazníkům. Je zjevné, že služba se uskutečnila na území Francie. Google ale tvrdí, že není ve Francii „trvale“ přítomen. Pro francouzské zákazníky prý pracuje z Irska, proto tam také platí daně. Francouzská vláda po něm přesto vymáhá daň 1,1 miliardy eur (28,7 miliardy korun), kterou měl podle ní zaplatit ve Francii. Letos v červenci ale prohrála v první instanci u pařížského správního soudu. Ten na argumentaci, že Google prostě v Paříži není „trvale“ přítomen, přistoupil.

„Facebook platí ze svého obratu mimo Evropskou unii mezi 28 a 34 procenty, zatímco nesrovnatelně menší sazby v Unii se pohybují mezi 0,03 a 0,10 procenta. Google platí mimo Evropu 9 procent. V EU je to 0,82 procenta.“ - FOTO: Reuters

Právě „trvalá přítomnost“ je podle pravidel Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) tím základním pravidlem, které určuje povinnost platit daně. Ke kritériím patří fakt, že je podnik v zemi fyzicky přítomen, například v ní má své továrny nebo kanceláře se zaměstnanci. Google ale argumentoval, že jeho francouzská filiálka není ve Francii trvale přítomna, především proto, že se zde nepodepisují žádné smlouvy. O ty se stará evropské sídlo Googlu v Irsku, včetně vybírání poplatků za umísťování reklamy francouzských zadavatelů. Google Ireland rovněž vyplácí Google France za jeho poradenskou, marketingovou a inženýrskou činnost. Díky tomuto systému firma ve Francii přiznala v roce 2015 příjem pouze 247 milionů eur, z nichž zaplatila daň 6,7 milionu eur (171 milionů korun). Právnicky je to až primitivní konstrukce, přesto pařížským soudcům stačila. Vláda se odvolala. Čeká se na další dějství. Velmi podobné argumenty o trvalé přítomnosti používají ve sporech s evropskými úřady i další technologické firmy.

Od Junckerových pobídek ke Google dani

Už v polovině roku 2016 vyzval finanční úřad v Kalifornii Facebook, aby doplatil na dani mezi třemi a pěti miliardami dolarů za roky 2008 a 2013. Daň za obchody s americkými zákazníky měl také snížit přesunem do Irska. Facebook se proti rozhodnutí daňové správy odvolal ke speciálnímu americkému daňovému soudu. Spor, stejně jako ten Francie versus Google, stále pokračuje.

V Lucembursku řadu těch speciálních daňových režimům udělila vláda dlouholetého premiéra Jeana-Clauda Junckera, současného předsedy Evropské komise. Irsku nebo Lucembursku se hnízdění technologických dominátorů velmi vyplácí. I při těch miniaturních sazbách jsou v obrovském objemu tržeb, které sem z celého světa přitahují, to znamená velký příjem pro jejich státní pokladny.

Na zářijovém daňově-technologickém summitu se EU pod tlakem právě Junckera a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který se pasoval na lídra tažení za zdanění technologických firem, dohodla, že začne pracovat na nové dani pro technologické dominátory. Do prosince by měl Brusel připravit koncept, který předloží na radu ministrů financí. Konkrétní návrh na Google daň by měl být na stole začátkem roku 2018. „Daň musí být zaplacena tam, kde se odehrál obchod. Ať online, nebo offline,“ vyhlásil Juncker. Macron už předtím ve svém slavném sorbonnském projevu, kde plédoval za hlubší evropskou integraci, nazval high-tech dominátory „vyžírky moderního světa“.

Nová evropská Google daň by se měla vypočítávat z obratu globálních firem, nikoliv ze zisků, jak se dosud firemní daň v Evropě i v Americe počítá. Znamená to ale zároveň vytvoření společného evropského daňového základu, což je mezistanice na cestě ke sjednocení evropských příjmových daní pro firmy, o němž sní zastánci hlubší hospodářské integrace v čele s Macronem.

Taková změna ale nebude vůbec snadno prosaditelná. U jakýchkoliv přesunů daňových kompetencí platí právo veta. Je k němu potřeba souhlas všech 28 hlasů členských zemí. A k nějakému souladu je  hodně daleko. Google daň zatím podporuje deset států. K původním propagátorům Francii, Německu, Itálii a Španělsku se v Tallinnu přidali Rumuni, Bulhaři, Slovinci, Řekové, Portugalci a Rakušané. Ve společném prohlášení tvrdí: „Nemůžeme dále akceptovat, že tyto firmy podnikají v Evropě a odvádějí minimální částky do státních pokladen zemí, v nichž působí.“

Největší linie odporu leží přirozeně na ose Lucembursko–Irsko, kterým návrh likviduje zdroje jejich příjmů. „Pokud se chce Evropa stát digitálním lídrem, řešením není více daní a více regulace, ale přesný opak,“ říká irský premiér Leo Vardkar. Lucemburský ministr financí Pierre Gramega na to jde přes tradici. „Není jasné, jestli to bude fungovat. Po staletí to fungovalo tak, že se daní zisk, nikoliv tržby. Pokud chceme takovou revoluční změnu udělat, mělo by se o tom jednat globálně na G20 nebo podobném fóru.“

budeme bojovat s ruskou propagandou, ale peníze nám nechte. colin stretch (facebook), sean edgett (twitter) a richard salgado (google) při slyšení v senátu - FOTO: Reuters

Pionýři z Austrálie už kasírují

Google daň, tedy zdanění nikoliv zisků, ale tržeb globálních firem, už v roce 2015 prosadila Austrálie. Ministr financí Scott Morrison si letos v březnu v parlamentu pochvaloval, jak se díky tomu od Googlu, Facebooku a spol. daří oproti předchozím rokům vybírat dvě miliardy autstralských dolarů (34 miliard korun) za rok. Daň se týká globálních firem, jejichž obrat v Austrálii za rok přesáhne miliardu australských dolarů (17 miliard korun). „Facebook už dnes daní své australské příjmy v Austrálii, nikoliv v Irsku,“ chlubil se Morrison. Austrálie spustila Google daň poté, co si udělala důkladnou analýzu o tom, jak třicet velkých globálních hráčů platí ze svých australských tržeb miniaturní nebo vůbec žádné daně.

Přitáhnout daně od svých technologických firem zpět z Irska a Lucemburska se snaží i Spojené státy americké. Donald Trump rozhodně nebýval a není oblíbencem trendy miliardářů ze Silicon Valley. Teď se ale stali jedním z velkých spojenců při prosazování velké daňové reformy, kterou Trump ve stínu debat, jak Rusko zasahovalo do americké politiky, představil v minulých dnech. „Jsme nadšeni, že republikánský návrh snižuje firemní daně a osvobozuje repatriaci zisků zpět do Ameriky. Čekáme na detaily. Těšíme se na konkrétní návrhy zákonů,“ prohlásila Tiffany Mooreová, viceprezidentka pro politické záležitosti Consumer Technology Association, washingtonského think-tanku, reprezentujícího zájmy největších technologických firem ze Silicon Valley.

Trump vábí techno peníze domů

Donald Trump navrhuje, aby americké firmy měly povinnost navrátit kumulované zisky zpět do Ameriky. Už nebude možné je masivně držet v zahraničí, jak to dělají. Dosud se ale při repatriaci zisků musí zaplatit daň 35 procent. Teď americký prezident nabízí kromě výrazně nižší repatriační sazby i jednorázové daňové prázdniny pro návrat zisků zpět do Ameriky. Na to technologičtí dominátoři, kteří mají za hranicemi, především v Evropě, 2,6 trilionu dolarů, dlouho čekali. Apple tam má zaparkovaných 181 miliard dolarů nerozdělených zisků, Microsoft 108 miliard a Google 47,4 miliardy dolarů.

Trumpova nabídka na repatriaci zisků přichází ve stejné chvíli, kdy Evropská unie hrozí novými daněmi pro Google a spol., od nichž není schopná vybírat daně.

Na linii západní státy versus globální technologické firmy se začíná odehrávat podobný souboj, jakým Amerika a Evropa prošly, když se učily krotit velké monopoly v telekomunikacích a energetice. Nebo když se snažily dostat pod kontrolu čím dál větší a mocnější banky. Technologické firmy jsou dnes nejmocnějšími a nejtvrdšími kapitalisty. Rychlými šelmami, kterým se zatím úspěšně daří ovládat společnost a utíkat před těžkopádnými byrokratickými lovci. A ještě se u toho cudně tvářit jako společensky zodpovědní.

8. listopadu 2017