Počátkem 90. let se zdálo, že éra českého rudního hornictví definitivně končí. Zbývající zásoby tradičních rud byly víceméně oprávněně odepsány, protože světová těžba se dnes orientuje na chudá, ale obrovská ložiska. V zemi nám stále zůstalo pozoruhodné množství uranu, který možná nikdy nebudeme těžit, abychom neohrozili zásobníky podzemních vod. Dál bylo ověřeno několik nadějných zlatých ložisek, jež bych nechal v zemi na nějakou příští dobu, až budou technologie ještě šetrnější a právní prostředí průzračnější.

Budoucnost však může patřit grafitu, který jsme zejména v jižních Čechách těžili déle než dvě století a po mnoho let jsme patřili mezi pět největších světových producentů. Skutečně významné však mohou být netradiční nerudní a stavební suroviny, u nichž je vlastní materiál jen prvním krokem, protože zbytek závisí na tom, co s ním provedeme – tedy na technologiích.

Z tohoto pohledu je největší prohrou – a to již minulého režimu – neschopnost zpracovat nadložní jílovce severočeské pánve, jejichž mocnost běžně dosahuje 100 metrů. Rovněž se nám jednou mohou hodit horniny bohaté na slídu, granát, sillimanit a další běžné minerály. Ekonomickou výhodou těchto surovin je to, že se nevyplatí daleko je převážet, takže výroba probíhá v daném regionu.

V posledních letech se k těmto stále napůl hypotetickým nebo poloprovozně zpracovávaným surovinám přidalo české lithium. Z hlediska následujícího textu je nutné říct, že skutečně přesné údaje o ložisku má jenom průzkumná organizace, která „pouští“ pouze takové údaje, jež odpovídají její dlouhodobé strategii. V současnosti se tedy bavíme o něčem, co vlastně dobře neznáme, a jenom odhadujeme.

Nemusí to být dáno jen tím, že firma je „zlovolná“. Ocitá se v silném konkurenčním prostředí, obvykle sama čeká na závěry dalšího průzkumu a váhá mezi několika alternativami. V mnoha případech tak sama neví, co přesně podnikne, a navíc vstupuje do citlivého politického a národního prostředí.

Politické prostředí

Když redaktor ČT Václav Moravec připravoval nedávno svoje Otázky, předpokládal, že se budeme bavit obecně o nerostném bohatství u nás, ale dostal tolik podnětů a dotazů, že bylo jasné, že lithium se překvapivě stalo významným politickým tématem. To potvrdil i nedávný seminář v Poslanecké sněmovně organizovaný komunistickými poslanci. Řekl bych, že tato situace je jasně čitelná. Lidé se prostě obávají toho, že někdo zcizí národní bohatství. Mají špatnou zkušenost s privatizací českých vodáren a spory kolem těžby uhlí, kdy zisky dlouhá léta plynuly firmě, ale rizika a sociální náklady nakonec nese stát.

Hříchy české privatizace nejsou zapomenuty, jen si jich nějakou dobu nikdo nevšímal, protože budoucnost slibovala růst, zatímco dnes víc tušíme stíny globální, evropské i domácí ekonomiky. Tím se znovu aktivují i dříve zdánlivě zapomenuté křivdy. Zahraniční těžební formy tak vstupují do prostředí, kdy jsou lidé stále víc připraveni hájit národní zájmy, a to ve směsici skutečné péče o budoucnost, populismu a iracionality.

Firemní prostředí

Globalizace přinesla stav, kdy konkurence může přijít z celého světa od Německa až po Čínu. Firmy se tak ocitají pod velkým tlakem, který se přenáší na zaměstnance. Nelze si nevšimnout růstu napětí a nejistoty v celé společnosti, způsobeného rychlými změnami, touhou po zisku a stále širší a drsnější konkurencí. Ekonomický růst se tak často odehrává na úkor osobních psychologických nákladů a jeho důsledky nesou celé rodiny, jimž se ekonomicky daří dejme tomu o 2 % lépe a psychologicky o 10 % hůř.

V takto náročném prostředí může firma málokdy odkrýt své karty. V zásadě se dá říct, že může volit tyto základní strategie:

1 – Firma nadsadí velikost svých zásob, protože to zvýší cenu jejích akcií, případně tak lépe dosáhne na bankovní úvěry. Tato strategie se v minulosti víckrát uplatnila zejména u firem těžících ropu či zlato. Firma málokdy vyloženě lže, ale často zaměňuje odhady zásob za ověřené zásoby. Ověřené zásoby jsou ty, které v zemi skutečně existují s pravděpodobností nejméně 90 %. Metodika ověřování je dobře propracovaná a v podstatě spolehlivá. Říká nám, kolik vrtů musíme odvrtat a kolik vzorků analyzovat, abychom dostali spolehlivé číslo. Existují ovšem i další kategorie zásob, které se týkají dejme tomu 10–50 % pravděpodobnosti, že ložisko existuje. Firma pak v nejasné formulaci zamění pravděpodobné zásoby za ověřené. Je to něco podobného jako rozdíl mezi skutečnými a očekávanými zisky. Co se týče samotného lithia, možná si vzpomenete, že před několika lety svět oběhla zpráva, že Afghánistán má největší zásoby lithia na světě. Toto tvrzení bylo podepřeno jen několika analyzovanými vzorky a dnes se o afghánském lithiu již téměř nemluví (přestože lithné minerály jsou v Afghánistánu poměrně běžné).

2 – Firma také může uvádět menší zásoby, než jaké ve skutečnosti jsou. Děje se tak především ve chvíli, kdy chce uklidnit místní obyvatelstvo, které se obává velkokapacitní těžby.

Na samotném Cínovci, o který se nyní hraje, byly zásoby spočítány jen na menší části ložiska, další průzkum teprve pokračuje. Výše ověřených zásob nebyla nikdy publikována, takže z úředního hlediska je Cínovec „jen“ poměrně významným zdrojem lithia – možná obsahuje 3 % světových zdrojů lithia. Odhady vytěžitelných zásob se zatím liší natolik, že těžba zde může probíhat jak uvažovaných dvacet let, tak možná i dobu několikanásobně delší, dejme tomu 80 až 100 let. Někteří čeští geologové se domnívají, že k ní vůbec nemusí dojít, případně jen v malém, poloprovozním měřítku.

Současná situace obsahuje tolik nejistot, že ložisko Cínovec se může na další desetiletí stát jak jedním z pilířů českého průmyslu a záchranou měst v severočeské pánvi, tak i zajímavou, ale nikdy netěženou lithnou anomálií. Pokud se situace vyvine směrem k těžbě, je zapotřebí uvést, že na českém území existují další lithné anomálie a indicie ve Slavkovském lese (odkaliště a masiv Krudum), v Podlesí a dalších částech Krušných hor, na Třeboňsku a Chrudimsku. V současné době je vydáno povolení na devět průzkumných území o celkové ploše 15 km2. Všechna tato území leží v Krušných horách. Dvě lokality jsou ve stadiu přípravy k možné těžbě – na cínoveckém odkališti (ale ne v podzemí) byl stanoven dobývací prostor a v Horním Slavkově byl dobývací prostor původně určený k těžbě wolframových a cínových rud rozšířen o lithium.

Nemůžeme lithium těžit sami?

Stát se vzdal těžby a jediná firma se státní účastí je podnik Diamo. Ten výborně rozumí těžbě uranu a obecně tradičních surovin, ale s lithiem nemá zkušenosti. Nemáme v rukách potřebné technologie a nevím, zda bychom ze státního rozpočtu dokázali vyčlenit pro začátek dejme tomu deset miliard korun a za ně otevřít ložisko, vybudovat úpravnu v očekávané ceně tří miliard korun a chemický provoz za další tři miliardy korun. Tyto náklady jsou jenom nejistým odhadem, ale v každém případě hlubinná těžba na Cínovci bude velice drahá a zejména bude tak jako tak nutné dovézt ze zahraničí většinu technologií a strojů. Zatímco třeba vodárny jsou podle mého názoru municipality schopné provozovat laciněji a zodpovědněji než zahraniční firmy, u nových surovin vyžadujících nové technologie si to nemyslím.

Co víme a co nevíme?

Pokud si uděláme inventuru toho, co skutečně o ložisku Cínovec víme, rychle zjistíme, že nejdůležitější údaje neznáme, ale v určité chvíli by je při jednáních s firmou (australská společnost European Metals), respektive při vzájemných jednáních s pověřenou organizací australské vlády, měla znát česká vláda.

Především ložisko Cínovec je původní velké středověké a novověké ložisko cínových a později wolframových rud. První výpočty zásob lithia zde proběhly již v 60. letech, ale mají z důvodů metodiky a přesnosti analytických metod jen orientační význam. Ložisko připomíná plochou až 500 metrů mocnou žulovou, respektive greisenovou, klenbu, kde rudní a lithiové minerály jsou vázány na ploché křemenné žíly i impregnace v hornině. Greisen je starý hornický název pro přeměněnou žulu, která byla nabohacena rudními a dalšími prvky.

Pokud bych chtěl takovýto typ ložiska efektivně využít, volil bych komorování o výšce komor až 20 m a délce 60–90 m. Roční těžba suroviny by mohla dosáhnout 2,0–2,5 milionu tun rudniny, zatímco během všech uplynulých staletí bylo vytěženo kolem 0,4 milionu tun rud. Ložisko by bylo nejvýhodnější otevřít 1,8 km dlouhou dopravní štolou na úpatí Krušných hor. Úpravna by vzhledem k obrovské kubatuře rubaniny musela stát v lacinější variantě na povrchu při ústí štoly, v dražší variantě by se mohla vybudovat v podzemí.

Nositelem lithia je rozpadavá lithná slída nazvaná podle německého označení lokality Cínovec jako cinvaldit. Ta má obrovskou úpravárenskou výhodu v tom, že je slabě magnetická, takže rubaninu je možné za vlhka rozemlít a pak magneticky separovat. Minerály cínu a wolframu vyžadují jinou, ale rovněž poměrně nenáročnou a prozkoušenou úpravu. Cinvalditový koncentrát obsahuje kolem 1,2 % lithia, 1 % rubidia a 0,1 % cesia. Všechna tato čísla jsou orientační a uvádím je, abychom si uměli vůbec udělat představu o ložisku a jeho zpracování.

I tak bude množství lithného koncentrátu tak velké, že chemická úpravna by měla stát nedaleko, nejlépe v některém z brownfieldů okolo Dubí, ale také by bylo zajímavé například pro zahušťování roztoků využít odpadní teplo čížkovické cementárny.

Lithium se nakonec zpracovává do podoby oxidu anebo běžnějšího karbonátu lithia. Množství suroviny se proto uvádí v ekvivalentu lithium karbonátu neboli LCE. Firma Geomet, která průzkum provádí a od roku 2013 ji vlastní australská European Metals, očekává, že zásoby LCE na Cínovci dosáhnou pěti milionů tun při roční globální spotřebě (2016) 190 tisíc tun. Jinými slovy, Cínovec by v číslech minulého roku mohl pokrývat globální spotřebu lithia na 25 let! Jiné výpočty či spíš odhady jsou až pětkrát menší a pohybují se mezi jedním a dvěma miliony tun LCE. Pokud jste byli schopní dočíst text až sem, tušíte, že je třeba zachovat zdrženlivost. Je k ní ještě jeden dobrý důvod – zatím nikde ve světě nebylo ve velkém měřítku těženo lithné ložisko tohoto slídového typu.

Problém zvaný rubidium

Lithná slída obsahuje skoro tolik rubidia jako lithia, ale nemáme pro něj dobré využití. Dá se použít do odolných skel a varných desek anebo může v českém křišťálu nahradit olovo, kterého tam je v podobě oxidu kolem 25 %. Ale v takovém případě by to zřejmě chtělo i jiný, modernější design. Rubidium je svým chováním blízké draslíku, a proto se při chemické úpravě váže do síranu draselného, kde může dosahovat koncentrací až několika procent. Síranu draselného by se za rok mělo vyrobit kolem deseti tisíc tun a počítá se s jeho zemědělským využitím. Lithium ani rubidium není považováno za toxické prvky, ale bál bych se jeho dlouhodobého používání, protože z půd jej pak již nikdo nikdy nedostane.

Protože se s rubidiem téměř neobchoduje, je obtížné stanovit jeho cenu – to se vyhlášce ministerstva průmyslu a obchodu nepovedlo. Odvody z ceny rubidia jsou tak vysoké, že v podstatě znemožňují těžbu. Horní zákon totiž stanoví, že ložisko je nutné využít komplexně, to znamená vydobýt z něj veškeré suroviny. Proběhly sice diskuse, že odvody z rubidia byly stanoveny tak vysoko právě jako pojistka proti těžbě, ale podle mého názoru se jedná o chybu, která vznikla tak, že základní cena rubidia byla spočítána z ceny velice čisté látky; úplně jiná bude cena sloučeniny s 90 % či 99,9 % dané látky.

Výzkum chemie a úpravárenství lithia probíhá na VŠCHT nejméně od roku 2002, ale potřebujeme odpovědět na mnoho dalších otázek. Z hlediska dopadů na životní prostředí je to toxicita lithia a rubidia, která je pravděpodobně velice nízká, ale opatrnost je určitě namístě. Další velké otázky se týkají využití rubidia, kterého je na Cínovci nejméně milion tun!

Podobně jako na Příbrami svého času vyráběli z úpravárenských odpadů známé bílé cihly, je možné, že i část křemenného a živcového písku by šla využít jako součást netradičních stavebních surovin, což je obor nejméně tak perspektivní jako lithiové hornictví. Neméně zajímavá se jednou mohou stát zemědělská hnojiva na bázi bentonitů, síranu draselného vyrobeného z cinvalditu, hořečnatých vápenců či průmyslového kompostování. Málokterá česká firma vidí tak daleko do budoucnosti, a proto je nutné tyto možnosti nejprve laboratorně vyzkoušet a pak je průmyslu v podstatě „vnutit“.

Stabilizační vliv na automobilový průmysl?

Již dlouho mám obavy, že našim automobilkám vyroste konkurence v Číně či Indii, podobně jako svého času doplatily americké automobilky na japonskou konkurenci. Krize středoevropského automobilového průmyslu by byla krizí celé české ekonomiky. Lithiová baterie do elektromobilu obsahuje dejme tomu 15 kg lithia, na něž jsme spotřebovali 150 kg lithné slídy a možná víc než deset tun vytěžené a posléze namleté a dále upravované rudniny. Na Cínovci je možná dost lithia pro jeden či víc milionů elektromobilů.

Ložisko, které leží zhruba uprostřed několika velkých středoevropských automobilek, by proto mohlo mít určitý dlouhodobý stabilizační vliv na nadregionální automobilový průmysl. Dokonce tyto externality považuji za důležitější, než je samotná výše odvodů.

Odvody a podnikatelská rizika

Větší část současné diskuse je vedená obavami, že lithium je velké národní bohatství, o něž přijdeme. Tradiční přístup k odvodům se vyvíjí již od středověku, kdy panovník propůjčoval právo k dolování jemu vyhrazených nerostů za určitý podíl na ceně suroviny. Této částce se říkalo urbura či royalty, kde ještě slyšíme panovnický majestát. Dnes se tato okolnost řeší odvody, které jsou rozděleny mezi stát (zhruba dvě třetiny celkové částky) a obce, na jejichž území se ložisko nalézá. Státní odvody dílem přecházejí jako zisky do státního rozpočtu, dílem je z nich financována likvidace a zabezpečení starých důlních děl a ekologických zátěží. Obce naopak využívají svůj díl odvodů třeba na postavení mateřské školky.

V České republice mohou odvody tvořit maximálně 10 % ceny suroviny. Cena volně obchodovatelné suroviny je do určité míry imaginární, protože se na trhu obchoduje jen asi s 5 % vytěženého lithia (u mědi to je jen 1 %) a zbytek je zajištěn dodavatelskými smlouvami. Postupně se ve většině zemí ustálila praxe, že odvody tvoří 2–4 % ceny suroviny. V ČR jsou podobně jako v dalších zemích odvody stanovovány na pět let, aby se zajistilo stabilní podnikatelské prostředí. Německo většinou ani odvody nežádá, protože má za to, že daně a další zisky z činnosti jsou přínosnější než odvody. Německo je ovšem v jiné situaci, protože má vynikající zpracovatelský průmysl a umí surovinu zhodnotit.

Většina Čechů by si jistě přála zvýšit výši odvodů, aby nám naše už skoro poslední bohatství nikdo jen tak neukradl, ale myslím si, že jsou důležitější věci, které je v moci české vlády na zahraničním těžaři žádat: aby veškeré úpravárenské provozy byly vybudovány v České republice (cinvaldit by pravděpodobně šlo vozit i kousek za hranice do Německa). A aby alespoň část výroby baterií probíhala v ČR, nejlépe na území severočeské pánve.

Doopravdy naléhavě potřebujeme další výzkum využitelnosti všech tří prvků – lithia, rubidia i cesia –, jinak jsme schopní se zbavit cenných surovin, protože nebudeme vědět, co s nimi. Problém není jen v ziskuchtivosti těžaře, ale i ve vlastní ignoranci. Na těžaře se zatím díváme českýma skeptickýma očima, nedávnou historií poučeni, hlavně jako na lupiče, ale může to být také spasitel nezaměstnaných Severočechů, a to na dalších padesát let.

Scénáře další budoucnosti českého lithia

- V Srbsku dojde k těžbě tamních ložisek, která obsahují až čtyřikrát víc lithia, a ještě k tomu bor, takže cena lithia či poptávka po něm poklesne a k velkoobjemové těžbě na Cínovci nikdy nedojde. Lithium není ropa ani zlato, celosvětově ho je nadbytek, a kdo přijde jako poslední, ztratí příležitost. Cínovec je navíc ložisko s tak chudou rudou, že jej pokles cen lithia může úplně odstavit.

- Příští rok někdo vymyslí baterii na sodík nebo jinou dostupnou látku, takže těžba neproběhne ani v Srbsku. Lithiové baterie se sice budou dál vyrábět, ale postačí k tomu kapacita již otevřených ložisek.

- Ukáže se, že Cínovec je nejenom potenciálním zdrojem lithia, ale skutečným ložiskem globálního významu. Podaří se zvládnout to, co zatím nikdo ve velkém nevymyslel – lacinou a účinnou úpravu a extrakci lithia. Díky systémovým vazbám na sklárny, automobilky a výrobu syntetických hnojiv se na desítky let zajistí náhrada za mezitím utlumenou těžbu hnědého uhlí.

Z tohoto pohledu jsou poplatky z těžby ten nejmenší problém. Každý by si přál být rentiérem, který sedí doma, nevykonává žádnou činnost a jen sleduje, jak se mu plní bankovní účet. Ve skutečnosti se od nás čeká spíš to, co naši předci uměli v 19. století a Němci zvládají dodnes – i z poměrně chudých surovin vytvořit základ složité, ale dobře zhodnocené průmyslové výroby, která je schopná téměř bezodpadního hospodářství.