Všude ve vyspělých zemích Západu je v poslední době jedním z nejvíce frekventovaných slov ve veřejné debatě populismus. Říct, co to přesně je, není vůbec snadné. Žijeme v době, kdy hodně slov ztratilo svůj význam a postupně zdegenerovalo až v karikaturu. Asi nejvíc to platí pro slova liberalismus, intelektuál nebo elita. A také pro populismus. Tím se nyní označuje skoro cokoliv vybočující z hlavního názorového proudu a ustálených klišé.

Pokud ale budeme za populismus v tradičním smyslu považovat prosazování líbivých a podbízivých věcí, které ani neřeší podstatu skutečných problémů, sledujeme právě učebnicový příklad u sociální demokracie. A to příklad hodně tupý, který, troufám si říct, ani nebude politicky fungovat.

ČSSD řeší reálný politický problém. Rozpínající se Andrej Babiš jí loví mezi jejími tradičními levicovými voliči. Dlouho si toho pořádně nevšímala. Žila blouznivé sny o městských liberálech a utápěla se v progresivismech typu antirodinné politiky Michaely Marksové-Tominové a boje za rovné platy žen a mužů dnes už exministra Jiřího Dienstbiera.

Nic z toho drtivou část sociálnědemokratických sympatizantů v lepším případě nezajímalo, v horším jim to přímo vadilo. Mezitím Andrej Babiš úspěšně provedl výlov levicového rybníku. ČSSD se probrala a přemýšlí, jak by přitáhla voliče zpátky.

Správně si všímá, že po letech antikorupčního tažení se spolu s pár let trvající prosperitou zájem společnosti vrací ke klasickým tématům životní úrovně, jako je výška platů a perspektiva práce nebo kvalita škol.

Neplatí to jen u nás. Zvolení Donalda Trumpa i brexit jsou motivovány frustrací z úpadku životní úrovně nebo ztráty životní perspektivy do budoucna. Tolik skloňovaná migrace je jen jedním z katalyzátorů a projevů. Kolem stejných témat se budou točit i jarní volby ve Francii.

Sociální demokracie si dobře všimla, že nízké platy jsou v Česku velkým tématem. Máme za sebou opět několik let rekordní prosperity. Firmy si stěžují, že nejsou lidi. Nezaměstnanost je rekordně nízká. Počet lidí v práci historicky nejvyšší. Vzestup platů za tím vším ale kulhá.

Jsme low-cost země, kde jsou lidé ochotni pracovat za nižší platy než v jiných státech ve srovnání s produktivitou, jakou svým firmám přinášejí.

Evropané se dají rozdělit na drahé a levné zaměstnance, podle toho, jaká část HDP se v jednotlivých zemích rozděluje na platech. V Evropské unii jde na platy v průměru 47,6 procenta HDP. Vůbec nejdražší jsou Švýcaři, kteří si na platech rozdělují 59,7 procenta přidané hodnoty, která se v jejich zemi vytvoří. Na padesát procent se dostávají ještě Francouzi (52,7 procenta), Dánové (51,7 procenta), Němci (50,7 procenta), Belgičané (50,3 procenta). Laťce padesáti procent se těsně přibližují zmínění Estonci se 48 a Slovinci se 49 procenty. Stejná část bohatství míří na platy zaměstnanců i v Nizozemsku.

Pak je tady skupina low-cost zemí, kde se na platech rozděluje velmi málo. Patří do nich bohaté i chudé země. Vůbec nejvíc low-cost je ve srovnání se svým ekonomickým výkonem Irsko, kde se na platech rozděluje jen 30,6 procenta HDP. Druhým extrémem ze skupiny low-cost zaměstnanců je chudé Rumunsko. Oblíbený cíl, kam se stěhují montážní linky. Na platech se tam rozděluje jen 32,2 procenta HDP. My patříme do stejné skupiny low-cost zaměstnanců jako Irové a Rumuni. Byť ne k extrému. Na platech se u nás rozděluje 39,9 procenta HDP. Všechna uvedená čísla jsou za rok 2015 ze statistického úřadu Evropské unie Eurostat.

Zároveň patříme k zemím, odkud si zahraniční firmy stahují domů nejvíce zisků.

Nízké platy jsou politicky obrovské téma. Stát s nimi ale rychle moc nic udělat nemůže. Musí vymyslet cesty, jak zahraniční firmy motivovat k tomu, aby zisky nevyvážely. To se dá udělat přes styl zdanění, ale ve volbách se to širokým vrstvám srozumitelně prodat nedá.

Chce to něco jednoduchého, kde lidé okamžitě uvidí efekt. Nejlepší možností je zvýšit čisté příjmy snížením daní. Předtím je ale dost prozíravé podívat se, které daně a koho skutečně tíží.

Sociální demokracie se tím vůbec neobtěžovala. Vyhrabala svůj starý hit s daňovou progresí u příjmové daně. Ta je u nás ale na evropské poměry velmi nízká. A hlavně nepálí většinu voličů sociální demokracie. Dvě třetiny lidí, kteří pracují za průměrný a nižší plat a mají děti, už ji dnes díky slevám na dani a bonusům vůbec neplatí.

Socialistický volební hit tak na své životní úrovni vůbec nepocítí. ČSSD to dává dost arogantně najevo už svou daňovou kalkulačkou, která má voličům ukázat, kolik vydělají. Ten, kdo má víc než dvě děti, má ale smůlu. Kalkulačka ČSSD mu to nedovolí spočítat. Je celkem jasné, proč. Viděl by okamžitě, že mu to nic nepřinese.

Přitom tady existuje velmi perverzní daň, kde není žádná progrese, to znamená, že lidé s nízkými platy odvádí stejné procento svých příjmů jako ti s vysokými. Ta daň je čtvrtá nejvyšší v Evropě po Belgii, Francii a Rakousku. Jmenuje se sociální pojištění. Nejsou z ní žádné slevy ani bonusy na děti.

Kdyby chtěl někdo skutečně poctivě ulevit lidem s nízkými příjmy a neměl jen potřebu ukazovat, jak zkasíruje těch pár procent lidí s příjmy nejvyššími, sníží razantně sociální pojištění.

Sociální demokracii se do toho nechce, protože moc dobře ví, že je to daň, která nejvíc plní státní pokladnu a nejsnáze se vybírá. Loni se celkově na daních vybralo 1070 miliard korun. 428 miliard korun bylo právě ze sociálního pojištění. Pokles o každé procento státní pokladna samozřejmě výrazně pocítí.

Pohled na rozpočet ale ukazuje, že je kde brát. Stačí seříznout všemožné dotace a investiční pobídky firmám. V rozpočtu se skrývají v kapitole „neinvestiční transfery podnikatelským subjektům“. Loni na nich stát rozdal 44 miliard korun. To už je na slušný pokles sazby sociálního pojištění.

Hrátky s daní z příjmů provázené trestní sazbou pro těch pár procent lidí s nejvyššími příjmy jsou nejčistším tupým populismem. Nikomu nic moc nepřinesou a žádný problém neřeší.

Voliči můžou mít právem pocit, že jim ČSSD podstrkává fake. Tím od Babiše voliče nepřetáhne.