Francouzský prezident Macron má ve světě stejně oddané příznivce jako nepřátele, v neposlední řadě mezi progresivní levicí. 10. července obletěl sociální sítě osmadvacetivteřinový klip z jeho tiskové konference na schůzce G20 v Hamburku, který vyrobil francouzský web Politis.fr. Jakási osoba (která mezitím smazala svůj twitterový účet) jej prezentovala pro anglicky čtoucí svět na Twitteru slovy:

„Macron říká, že problémy Afriky jsou „civilizační“ a viní ženy, které mají „7 nebo 8“ dětí. Odporný projev.“

Macron to to takhle neřekl. Bylo to 28 vteřin sestříhaných z tříapůlminutové odpovědi. Ale škoda byla hotová. Americký konzervativní komentátor Michael Brendan Dougherty reagoval tímto sarkasmem:

„Problémy Evropy jsou civilizační. Viním lidi, kteří šli dělat do finančnictví a nenávidí děti.“

Macron evidentně není jeho typ. Není to nefér, dávat dohromady politický postoj, se kterým nesouhlasíte, do souvislosti s tím, že někdo udělal kariéru v investičním bankovnictví, vzal si starší ženu a je bezdětný?

Řekněme, že je. Ale všimněme si něčeho. Macron je bezdětný stejně jako kancléřka Merkelová. A jako britská premiérka Theresa Mayová. A předsedkyně skotské vlády Nicola Sturgeonová. A italský premiér Paolo Gentiloni. A holandský premiér Mark Rutte. A švédský premiér Stefan Löfven. A irský premiér Leo Varadkar. A předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. A jeho nástupce v úřadě lucemburského premiéra Xavier Bettel. Minulý belgický premiér Elio di Rupo byl bezdětný, a když půjde Sebastianu Kurzovi v čele rakouských lidovců vše tak, jak slibuje, bude příští rakouský premiér bezdětný.

Skoro jako by to nebyla náhoda. Skoro jako by to byla nová západoevropská norma.

A ne, není to nahodilost z jejich soukromí, o níž není slušné mluvit v seriózních novinách. Ne, když reprezentují prosazující se novou společenskou normu.

A to oni reprezentují. Porodnost v Evropě je, jak známo, dlouho a hluboko pod hodnotou nutnou pro reprodukci obyvatelstva. A podle ryze ekonomické kalkulace, měřící prospěch samostatné, soběstačné jednotky „homo economicus“, se děti, jak známo, nevyplatí.

Bezdětní lidé samozřejmě vždy existovali. Ale dnešní vládní elity nelze srovnávat s katolickými kněžími a příslušníky řádů, eunuchy nebo génii typu Immanuela Kanta. Ti fungovali ve společnosti a pro společnost, kde bylo normou mít děti. Zkušenosti rodin s dětmi byly určující, všeobecně sdílené, byly celospolečenským majetkem. Není jisté, jestli to platí pro současný summit eurozóny. Zkušenosti bezdětných lidí pohybujících se v bezdětném prostředí jsou jiné.

Americký historik James McPherson, který na tento fenomén nedávno poukázal, upozorňuje na jednu z nich:

„Jednou z výhod rodičovství je každodenní konfrontace se svobodnou vůlí – s lidskou přirozeností. Rodiče si můžou namalovat život, kariéru a štěstí svých dětí, ale dítě má jiné představy – pořád… Nejsou žádným nepopsaným listem, na němž rodič realizuje svou vůli. Političtí vůdci bez této zkušenosti mohou být náchylní k představě, že lidé jsou nepopsané listy, zaměnitelné jednotky lidského kapitálu.“

Bezpochyby se to projevuje v politickém dusnu kolem uprchlické krize, ale celého tématu imigrace, integrace a multikulturalismu. Ano, s přistěhovalectvím jsou určité problémy, připouštějí jeho zastánci, ale ty jsou řešitelné a musí se řešit. Je to politicko-technokratický problém, „procesy“ se musí správně „nastavit“. Problémy jsou, například dochází k „náporu na infrastruktur“, mimo jiné ve školství. A pak si přečtete o jednom takovém případu, třeba o kauze, jež vešla ve známost jako „operace Trojský kůň“ – v britském Birminghamu byli místní muslimové na dobré cestě ovládnout tamní školský systém a učinit z něj saláfistickou enklávu, v níž byly bílé děti méněcenné. Anebo vidíte v německém filmu, jaké to je ve škole s většinou Turků. Reakce bezdětného je jiná než člověka, který má děti. Bezdětný technokrat řekne: ano, to je špatné, selhaly mechanismy, to se musí řešit. Reakce člověka, který má děti, je jiná. Bezprostřední, živočišná: představí si, že by do takové školy muselo chodit jeho dítě, a polije ho studený pot. Ano, to se tedy musí řešit, souhlasí: řešit tak, aby se moje dítě za žádnou cenu neocitlo v něčem takovém. Musí se to řešit s použitím skutečně všech prostředků: přestěhováním, úplatky, hlasováním pro politika, který slíbí, že to nedopustí, byť by to byl jinak parchant. A na to, co si o něm bezdětní kvůli tomu myslí, není tento rodič upřímně řečeno moc zvědavý.

Výzvy pro společnosti v demografické smrtelné spirále se zdaleka neomezují na problémy s udržitelností důchodového systému. Ani na nedostatek pečovatelů v domovech důchodců. Ani na rostoucí náklady na zdravotnictví. Ani na nedostatek pracovních sil obecně. Ani ne na klesající inovativnost (jsou studie, které ukazují, že s vyšším věkovým průměrem ve společnosti inovativnost klesá).

Známý ekonom Tyler Cowen v roce 2009 předložil čtenářům svého blogu Marginal Revolution myšlenkový experiment: co by se stalo, kdyby nějaká událost typu zvláštního výbuchu slunečních skvrn způsobila, že by se obyvatelé jedné zemské polokoule stali neplodnými? S jednou z nejzajímavějších odpovědí přišel komentátor David Brooks.

Věřící by to uvrhlo do hluboké duchovní krize, upozorňuje. „Judaismus i křesťanství jsou víry založené na příslibu. Jsou založeny na vypravováních, která postupují od geneze přes zjevení ke slavnému vyvrcholení. Životy věřících mají smysl, protože oni a jejich druhové jsou součástí tohoto nádherného vývoje… Kdyby se měli dozvědět, že jsou prostě mrtvým ramenem, měli by pocit, že je Bůh opustil, že život nemá význam a smysl.“

Ani sekulární svět by nebyl ušetřen krize, říká Brooks. „Vše, co stojí za to dělat, je dílo generací… Bez potomstva neexistují velké plány. Neexistují velkolepé ambice. Politika se stane bezvýznamnou… Když by lidé věděli, že jejich národ, skupina a rodina jsou předurčeny k zániku, nestavěli by budovy, které vydrží. Nesnažili by se zakládat nové firmy. Nezáleželo by jim na zachování životního prostředí. Nespořili by a neinvestovali. Došlo by k radikálnímu nárůstu individuální autonomie. Lidé, kteří by nic neobětovali pro děti své společnosti, by se sami stali dětmi – založili by život na požitku a pohodlí místo naplňování smyslu.“

Opravdu by se nestavěly budovy? Jak mohl Brooks zapomenout na migranty z druhé polokoule, kteří by určitě začali přicházet?

Nezapomněl na ně. Ale myslí si, že by to nedopadlo dobře:

„Imigrace je bolestivý proces, kdy opustíte určitou kulturu a způsob života, aby měly vaše děti a jejich děti jinou budoucnost. Nikdo by nechtěl podstupovat tento traumatický proces k tomu, aby se přestěhoval ze společnosti, jež se reprodukuje, do společnosti, jež zaniká. Generace, jež jsou nutné k asimilaci imigrantů, by neexistovaly. Sterilní kultura by nemohla kvést a tak inspirovat asimilaci… Kdyby přišly milióny imigrantů, zaplnili by budovy, ale nestali by se nositeli pokračování kultury. Nebyli by jako současní přistěhovalci, protože by se nepřipojovali ke společnému projektu, ale nahrazovali by ho.“

To psal Brooks před osmi lety, kdy na jedné straně neexistovala migrační vlna dnešních rozměrů a na druhé straně vymírání současných evropských národů nebylo všem tak neúprosně na očích. USA taky mají porodnost o něco vyšší a většina imigrantů tam stále přichází, aby se stala Američany – nebo tomu aspoň Brooks v roce 2009 věřil. Mohlo to znít tak, že si dopřává luxus intelektuálské spekulace. Ale nevidíme dnes už zárodky toho, o čem píše? Východoněmecká města, kde se z poloviny škol staly domovy důchodců a samosprávy do nich hledají ošetřovatele třeba ve Vietnamu, jsou realitou. Před dvěma lety, už v éře uprchlické krize, tu realitu a její politické důsledky popsal Ivan Krastev na případě svého rodného Bulharska. Vylidňování pro obyčejné Bulhary není argumentem pro potřebu přistěhovalců, říká. Migranti naopak to vylidňování jen podtrhávají:

„Příchod migrantů jim signalizuje jejich vlastní odchod z dějin a oblíbený argument, že stárnoucí Evropa potřebuje migranty, jen posiluje rostoucí pocit existenciální melancholie. Když vidíte v televizi staré vesničany protestující proti ubytovávání uprchlíků v jejich vylidněných vesnicích, kde se v posledních desetiletích nenarodily žádné děti, bolí vás u srdce za obě strany: za uprchlíky, ale taky za ty staré, osamělé lidi, kterým se jejich svět rozplynul před očima.“

A pak tu jsou ti, kteří vymírání vzali za své a uchopili ho jako příležitost. Můžou, jak se říká, kariéře obětovat vše – až na to, že některé oběti přestávají být považovány za oběti. Není divu, že je děsí, když má někdo víc dětí.