Každých několik dní se objevují nové studie o koronavirové pandemii, a to nejenom z hlediska nemoci, ale také proměny společnosti i jednotlivců. Ukázalo se třeba, že mnohým lidem, kteří během nemoci na čas ztratili čich či chuť, se obojí časem vrátilo, ale ustanovilo se jinak. Opouštějí dříve oblíbená jídla, pijí jiné druhy vín a ženy si kupují jiné voňavky, než jaké používaly celý život. Jako by se organismus „resetoval“. Totéž se někdy týká změn hodnot i třeba toho, že lidé se dívají na jiné filmy či poslouchají jiné hudební žánry než před pandemií. I mysl prodělává podobný „reset“.

Psycholožku Lis Ku z Univerzity Montfort zaujal jev, kterému se začíná říkat „velká rezignace“. V roce 2021 totiž rekordní počet lidí plánuje, že odejde do důchodu nebo že bude pracovat v jiném oboru na menší úvazek. Přitom se nedá říct, že lidé nechtějí pracovat, spíš chtějí dělat něco jiného odlišným způsobem. Psychologové už dávno znali příběhy výherců v loterii, kteří by mohli odejít někam na odpočinek, ale místo toho dál normálně chodili do práce. Ukazuje se totiž, že značný díl naší spokojenosti se životem je dán rovnováhou mezi prací a odpočinkem. Nedivíme se pak tomu, že mnozí lidé pracují méně a cítí se přitom hůř.

Psychologové navrhli několik chytrých experimentů. Dali lidem na výběr, zda raději patnáct minut počkají na začátek experimentu, anebo zda na místo dojdou rychlou chůzí. Není překvapením, že většina si vybrala v klidu počkat, ale ti, kdo se rozhodli pro chůzi, byli výrazně spokojenější. I to se dalo předpokládat, protože většina experimentálních zvířat dala přednost tomu, zasloužit si potravu prací než ji jenom tak dostat.

To, na čem či pro koho pracujeme, je součástí naší identity. Člověk, který vypráví o sobě, většinou popisuje, co dělá. A pokud své práci věnuje hodně sil, mluví o ní s velkým zaujetím. Již dřív jsme si všimli, že horníci či hutníci, kteří těžce pracují v nebezpečném a namáhavém prostředí, na své práci lpějí víc než úředník na šachtě. Jev souvisí s tím, jak Aristoteles definoval pocit štěstí, „eudaimonia“, jako schopnost naplnit svůj potenciál, dostat ze sebe to nejlepší, co v nás je. Výzkum ukázal, že jenom ta práce, která nás stojí hodně úsilí, nás skutečně naplňuje. Jsme hrdí na to, co jsme dokázali.

Jenže na druhou stranu všichni známe chválu lenivosti a víme, že v klidu potřebujeme regenerovat a že nicnedělání má dobrý vliv na imunitní systém a obecně na zdraví těla. Kde leží optimální hranice mezi
prací a lenošením? Pochopitelně ji každý jedinec i kulturní okruh má nastavenou jinak, ale experimenty na obrovském souboru 37 tisíc Američanů ukázaly, že zhruba po pěti hodinách lenošení se lidé cítí
rozložení a otrávení. Tyto výsledky jsou velice důležité zejména pro hodně zaměstnané lidi, kteří se těší do penze, „že nebudou dělat nic“, a pak se ukáže, že to je ještě horší než dřívější kolotoč.

Něco jiného ale je, když se místo práce věnujete koníčkům či cestování, věcem, které jste vždycky chtěli dělat, a neměli na to čas. Vlastně vyměňujete jedno zaměstnání za jiné. Další výzkum, tentokrát zaměřený na několik desítek tisíc respondentů z různých zemí, ukázal, že víc než 50 % lidí dává přednost hédonistickému způsobu života, tedy sladkému nicnedělání, ale ne všichni jsou s ním nakonec spokojeni. Zhruba třetina lidí se nalezne v eudaimonickém pojetí štěstí, to znamená v životě vyplněném nějakým osobním, vnitřním zájmem, a pak tu ještě vystupuje asi 10 až 15 % lidí, kteří potřebují zážitky. Podle Lis Ku si lidé při vynuceném lenošení během lockdownu (škoda že toto cizí slovo jsme nenahradili pěkným tuzemským výrazem „mít zaracha“) začali uvědomovat správný poměr mezi prací a odpočinkem. Právě koronavirový experiment na sobě samém vede k velké rezignaci, která ale znamená, že zhruba polovina lidí se sice rozhodla žít jinak, ale ne jen tak lenošit.