Současná podoba imigrace je zdrojem potíží. Emigrace z cizích států (pod pojmem cizí stát zde rozumím mimoevropský) již dnes vede k destabilizaci některých evropských měst a oblastí a do budoucnosti bude představovat jedno z velkých vnitřních evropských rizik. Množství emigrantů se v posledních několika letech zvyšuje a k jejich proudu přispívá syrský, libyjský a irácký konflikt. Dalším velkým hráčem jsou klimatické změny, zejména pozorované i očekávané vysychání východozápadního pásma mezi Indií, Íránem, Irákem a severní Afrikou a obecně kolem Středozemního moře a méně postiženého severojižního pásma mezi Řeckem, Rumunskem, Bulharskem a východní Ukrajinou. Stačí dva suché roky a na pochod se mohou dát miliony lidí. Zvýšení průměrné teploty o 1 °C má vést k přesunům zhruba půl miliardy lidí, ale na tomto místě bych raději uvažoval o dalších deseti až dvaceti letech a pravděpodobných, spíš minimalistických scénářích.

Zcela opomíjím teroristickou problematiku, domnívám se, že je jí věnováno až příliš mnoho pozornosti na úkor velkých, chronických a dlouhodobě destabilizujících civilizačních procesů. Koneckonců při teroristickém útoku zahyne dejme tomu 50 lidí, ale společnost se s tím naučí žít. Naproti tomu již dnes je v migračním pohybu 200 milionů lidí, což představuje 3 % obyvatel planety. Kdyby ročně zahynulo 1 % z migrantů např. nemocemi, hladem či neposkytnutím lékařské péče, tak se dostáváme k číslu 2 miliony.

Základem této práce jsou např. obsáhlá monografie European migration. What do we know? (Klaus F. Zimmermann), jednak studie Evropské komise o evropském přistěhovalectví (viz např. poslední COM(2014) 288 final), ale komentář vychází z vlastní zkušenosti zejména islámského světa a evropských měst. Při čtení zpráv EU o migraci má člověk dojem, že se tyto zprávy zcela míjejí s bolestivou realitou a nezabývají se migrací, ale hovoří o „pokroku při naplňování jiných směrnic EU“. Snaží se nikoho nedotknout, a působí proto naprosto mlhavě. Vychází mi z toho nutnost národní strategie, protože podle mého názoru a podle bruselských dokumentů se na EU v této věci nelze spolehnout.

Nebudu se zde zabývat migrací v rámci EU, která je zřejmě až na výjimky, jako jsou rumunští Romové v Itálii, zvládnutelná. Mezi další velké vnitroevropské migrace patří 0,8–1,0 milionu Britů, kteří se přesunuli do lacinějšího a slunného Španělska, či migrace bulharských Turků s kdysi násilně přijatými slovanskými jmény do Nizozemska a dalších států. Pokud však bude pokračovat vysychání středozemního pobřeží, tak samotní Italové z území mezi Sicílií a Římem budou migrovat na sever, kde již bude mnoho pracovních míst obsazeno severoafrickými utečenci.

Zajímavý multietnický charakter má nejenom Londýn a Paříž, ale také Moskva, kde se počet muslimů odhaduje na více než milion, ale nevíme, zda se dá těmto údajům bezezbytku věřit. Nemusí se totiž jednat o muslimy, nýbrž o přistěhovalce z muslimských států. Nedivme se ruskému nacionalismu, který tady u nás vnímáme hlavně jako protizápadní tažení. Rusové jsou doopravdy z více stran ohrožený národ a určitě nezapomněli na dvě století tatarské, tedy víceméně islámské nadvlády. Tataři však přijali islám až poměrně pozdě a po svém, takže v tomto historickém případě se jedná víc o etnickou než náboženskou křivdu.

Rozdíl ve vnímání českých Romů a českých Vietnamců

Při posuzování imigrace do Evropy se nemůžeme vyhnout tomu, abychom nevnímali něco tak neurčitého, jako jsou národní vlastnosti. Slovák z Košic se určitě lépe začlení do českého prostředí než Arab z Maghrebu. Ale existují i velké rozdíly mezi jednotlivými skupinami ze stejné země. Například Berbeři z alžírské Kabýlie celá staletí vzdorovali islamizaci a bojovali s Araby, ale teprve v posledních letech tento nerovný zápas prohrávají. Egyptští křesťané – koptové – jsou skvělí doktoři, právníci a ekonomové. Problém nedostatku českých doktorů bych řešil nabídnutím těchto míst koptským Egypťanům. Problém je zde spíš byrokratický: většina států EU neregistruje náboženství, jež je v Evropě soukromou záležitostí, ale mimo Evropu rovněž politickou silou, takže má představu o množství imigrantů, ale nikoli už o jejich názorech. Nemusíme mít rádi současného syrského prezidenta, ale v rámci udržování klidu v zemi se snažil chránit těžce zkoušené syrské křesťany. Je zvláštní, že máme tendenci zastávat se mnichů v Tibetu, avšak ne pozoruhodných a nám blízkých orientálních křesťanských komunit v Egyptě a Sýrii.

Druhá světová válka a nacistické rasové teorie způsobily, že dnes bereme každou lidskou bytost jako rovnocennou, což je sice nepochybná pravda, ale také máme zkušenost, že některé skupiny se lépe začleňují do většinové společnosti a jsou k hostitelskému státu více loajální než jiné skupiny. Pokud se vůbec odvážíme rozlišovat mezi různými etnickými a náboženskými skupinami, zavání to diskriminací nebo rasismem, ale myslím, že není jiný způsob, jak přistěhovalectví zvládnout.

V České republice jsem si vždy všímal odlišného způsobu, jakým se stavíme k domácím Romům a k donedávna cizím Vietnamcům. Myslím, že Romy častěji odmítáme z obav, že v okamžiku nějaké krize půjdou proti většinové společnosti, zatímco u pracovitých, nehlučících a v druhé generaci skvěle česky hovořících Vietnamců cítíme spíš podporu. Paradoxně je u mnoha Čechů vztah ke vzdáleným Vietnamcům lepší než k domácím Romům. Pokud se nechceme dostat do problémů, jaké dnes ničí Brusel, Rotterdam, Oslo či Marseille, nevyhneme se tomuto zatím politicky nesprávnému rozlišování skupin. Určitě to však nemůžeme udělat na základě „rasy“, ale na základě schopnosti začlenit se do většinové společnosti.

Síla cizinců se odvíjí od slabosti domácích

Je rovněž nezbytné říct, že síla imigrantů přímo závisí na síle a identitě domácí společnosti. Vnitřně silná Evropa bude určitě lépe odolávat cizím vlivům a vyvine si ochranné mechanismy vzájemného soužití, jako tomu bylo u židovských či arménských čtvrtí třeba v Budapešti či v úzkostlivě křesťanských Benátkách v tureckém ghettu. V Amsterdamu měli turečtí kupci dvě vlastní mešity již v 17. století! Většina těchto historických modelů soužití se dá popsat dalším v této souvislosti „zakázaným“ slovem – dobrovolný apartheid. Znamená to, že vezmete do úvahy jinakost jiných skupin, nesnažíte se je smísit, ale dát jasný právní rámec tomu, jak spolu můžeme žít a vycházet. Mimochodem, větší část české vietnamské komunity na základě vlastní úvahy zvolila strategii loajálního a spolupracujícího „apartheidu“. Myslím si, že na rozdíl od některých Romů to funguje docela dobře. Evropa má v tomto směru velkou historickou zkušenost. I některá povolání, třeba středověcí horníci, měli svá vlastní práva, a dokonce soudy, jimž podléhali.

Jedna ze strategií, jak se v Evropě cítit doma, je posilovat domácí hodnoty. Největší vlna imigrantů však přichází v době, kdy se Evropa víc stará o nakupování a drobné politické spory, což ji vnitřně oslabuje. Příchozí to citlivě rozeznávají. Hispánci v USA nám se zlomyslným úsměvem řekli: „Amerika je prostě úžasná země. Nikde jinde na světě vám nepřivezou pizzu tak rychle jako tady.“ Zajímavý je příklad Británie, kterou opustil milion Britů (většinou do Španělska) jednak kvůli nižším cenám či lepšímu počasí, jednak kvůli pocitu, že v Británii se už nedá žít. Rychle jsou nahrazováni nově přicházejícími Pákistánci a dalšími národy, a problémy Británie se tak rok od roku prohlubují. Ale ani nezaměstnaní Španělé z Britů v některých lokalitách nemají velkou radost.

Teritorialita: vymezení a obrana vlastního území

Teritorialita je způsob, jakým vymezujeme, kontrolujeme a bráníme svoje území. V případě imigrantů se často setkáváme s jiným chápáním „svého“ prostoru. Byla doba, kdy se i pražský Žižkov vymezoval proti Pražákům ze středu města anebo kdy se mezi sebou prali chlapci z horního a dolního konce stejné vesnice. Globalizace toto pojetí chráněné teritoriality víceméně odvála.

V arabském a obecně muslimském prostředí je historicky zakotven zvyk, že širší rodina či klan víceméně kontroluje svoji oblast a obchodní aktivity, které v ní probíhají. Tento zvyk či spíš hluboký kulturní vtisk se v prostředí evropských měst oživuje a zesiluje. Začíná tím, že v kurdské čtvrti v Německu, kterou si zkracujete cestu, se na vás muži dívají nepřátelsky: „Co ten tu chce?“ Dalším stupněm je, že v Paříži přijdete do arabského baru, a než se stačíte zeptat na cestu, začnou na vás místní mladí Arabové ječet, ať se pakujete pryč. Do rvačky není daleko. Další fázi můžete zažít třeba v Marseille, ve městě, kde počet muslimů dosahuje asi 40 %. Jsou čtvrtě, kam se bojí policie vstoupit a kde vás i ve dne mohou na samozvaných kontrolních stanovištích zastavit muslimští jeunes a prohledat váš automobil. Tady se už nejedná o pouhé nepřátelství, ale o kontrolu vlastního prostoru, o vytvoření paralelní sféry vlivu a nezávislosti.

Ve Francii dnes žije kolem 12 milionů cizinců, což odpovídá zhruba 20 % populace. Porodnost je tak velká, že pokud by se udržela na stejné výši, během dalších třiceti let může ve Francii žít více než 40 % cizinců, ovšem „jen“ asi dvě třetiny budou muslimové. Prakticky by to znamenalo, že některá města či celé oblasti budou čistě muslimské. Podle zkušeností z Marseille se dá čekat, že místní klany se budou snažit převzít kontrolu nad velkými územími. Bude zde víc násilí, drog, nezaměstnanosti a beznaděje. Francouzský státní dluh je obrovský, takže země s potížemi hledá způsob, jak omezit sociální dávky, a přitom ví, že v rozrůstajících se arabských čtvrtích není nikdy daleko k zapalování automobilů a násilné revoltě. Navíc když nepokoje vypuknou v jednom městě, snadno se rozšíří do dalších míst. Kolik policistů je zapotřebí, aby zvládlo revoltu dejme tomu 30 tisíc mladých, nespokojených a částečně ozbrojených muslimů, která vypukne na dvaceti místech zároveň? A to je riziko, které s novým úspornějším ekonomickým modelem začíná přicházet.

Mnoho zejména starších muslimů si však přeje mír a klid. Průzkumy ukazují, že velká část cizinců by si přála naučit se místní jazyk a celkově lepší integraci, ale často tomu brání muži a vůdci klanů. Muži se bojí, že by ztratili část tradiční kontroly nad svými rodinami a zejména ženami a vůdci by přišli o „svůj kmen“ a s ním o moc a peníze. Vyhovuje jim, když mládež nechodí do školy a ženy neznají místní jazyk. Co kdyby odešly?

Ve Francii v letech 2006–2008 mělo 40 % nově narozených dětí alespoň jednoho dědečka či babičku z jiné země. Čísla jsou celkem jednoznačná: velice brzy bude víc než polovina francouzských dětí potomky přistěhovalců ve druhé až třetí generaci. Kdybych čekal ekonomický růst a naději na dobrý život pro všechny, věřil bych tomu, že evropské a mimoevropské kultury se ve Francii budou obohacovat. Ale protože očekávám další stagnační dekádu, domnívám se, že skupiny budou spolu zápolit. Lidé mají v krizových dobách tendenci hledat obětní beránky – a obětní beránci to dobře vědí, a tak se organizují a brání.

Polib ruku, kterou nemůžeš useknout

Výše uvedené, pravděpodobně beduínské přísloví jsem kdysi slyšel v Egyptě. V podstatě říká, že člověk má vždy zkusit, kam až může ve svých požadavcích zajít, a pokud mu je vyhověno, tak to brát jako slabost druhé strany a příště chtít víc.

Pro mne je jedním z hlavních kritérií, zda daného imigranta přijmout, jeho vztah k naší kultuře a jazyku. Největší problém to je u arabského pojetí islámu, ale velmi malý např. u bosenského pojetí islámu. Sociologické výzkumy ukazují, že většina arabských muslimů si přeje, aby v zemi platil nikoliv civilní, nýbrž islámský náboženský zákoník, tedy upřednostňují svoje vlastní zákony před zákony dané země. Tři čtvrtiny evropských muslimů si nepřejí existenci více muslimských frakcí, takže dlouhodobé mírové soužití např. sunnitů a šíitů je nejspíš iluzorní. Některé spory mezi přistěhovalci mají až komický charakter, který nicméně ukazuje složitost vzájemného soužití – například britští Indové si stěžovali, že jejich čtvrť začínají ovládat Poláci.

Kdysi jsem měl evropskou představu vzájemného dialogu mezi islámem a křesťanstvím, ale u současného severoafrického a blízkovýchodního islámu to funguje málokdy. Ono totiž už jenom se s nevěřícím bavit třeba o Koránu je nesprávné. Pro mnoho evropských muslimů je západní kultura bezbožný dekadentní výmysl, kterého je třeba se zbavit. V řadě případů se nejedná o neochotu přijmout pravidla a kulturní normy dané země, nýbrž přímo o nepřátelství. Celkem nezáleží na přesných procentech, protože se zde nejedná o volby, ale o to, že tato aktivní, nenávistná menšina udává tón, kterému se ostatní přizpůsobují.

Kolik lidí chce opustit severní Afriku? Průzkum byl konaný, pokud vím, jenom v jedné z nejmírnějších a nejslušnějších arabských zemích – v Tunisku, kde je míra beznaděje poměrně nízká. Tunisané jsou hrdí na svoji zem, nicméně 80 % z nich by šlo za lepším světem do Evropy či USA. Počet potenciálních emigrantů tak v severní Africe a na Blízkém východě můžeme odhadnout na nejméně 100 milionů.

Hlavní číselné údaje

V současné době žije v Evropě asi 50 milionů lidí z jiných zemí, což odpovídá asi 10 % celkové evropské populace. Nejvíc cizinců žije v Německu, Francii a Británii. Ale i v sousedním Rakousku žije asi 15 % cizinců. Podle rozhovorů s Turky, kteří přišli teprve nedávno do České republiky, to vypadá tak, že nejsme obsazováni tureckými, ale německými a rakouskými Turky a Kurdy. V zemích EU žije 9 milionů Turků, kteří tvoří největší muslimskou evropskou minoritu. Pokud 500 Němců odejde bojovat do války s Islámským státem, tak to je vlastně triumf německé integrace, protože počet německých Kurdů je odhadován až na dva miliony.

Velké cizinecké menšiny – 4–6 milionů lidí – má rovněž Itálie, oblíbený cíl Rumunů, Bulharů a jižních Slovanů, a také Španělsko. Ve Španělsku rychle roste čínská minorita s přibližně 200 tisíci migrantů. Toto číslo mne doslova zaráží (nechci napsat děsí), protože Číňanů je mnoho, třetina země (zhruba 400 milionů lidí, Evropanů je dvojnásobek) je ohrožená klimatickými změnami, stát provozuje pragmatickou neokolonizační politiku a na jednoho Číňana připadá v Číně 0,1 ha orné půdy. Myslím si, že potenciální ohrožení České republiky je větší ze strany Číny než islámských zemí. Všímejte si, jak se Číňané chovají ke zvířatům i sami k sobě. Ptejte se hotelového personálu, jaké mají zkušenosti s Číňany, a začnete rozumět tomu, jak by se mohli chovat v Evropě.

Celkově pozorujeme každoroční zvyšování počtu uprchlíků. Jenom ze Sýrie uteklo v roce 2013 2,4 milionu lidí. Do konce tohoto roku jich může být skoro trojnásobek. Pokud se blíž podíváme, kdo jsou tito Syřané, zjistíme, že se často jedná o Kurdy a Palestince. Ve Středozemním moři se podle statistiky EU každoročně utopí kolem 600 uprchlíků, ale jiné údaje uvádějí pro minulý rok až 3700 lidí. Emigranti pocházejí nejčastěji z Maroka, Ruska, Filipín, Turecka a Brazílie. V poslední době se zvyšuje počet Syřanů, Afghánců a Pákistánců. U těchto zemí mám vždy obavy, že emigranti přicházejí z nemocných společností a kus této nemoci si přinášejí s sebou. I mezi Řeky, kteří po občanské válce přišli do Československa, byly zastoupeny různé skupiny a i v tuhých a policejně kontrolovaných 50. letech mezi nimi docházelo k politickým vraždám. V posledních letech výrazně roste počet emigrantů z asijských zemí a zejména z Indonésie, Filipín a Číny. Myslím, že je rovněž důležité si všímat, jak se mění nová palestinská generace. Palestinci totiž vždy patřili mezi rozumné, pracovité a přátelské lidi – „Židy arabského světa“ –, ale po letech konfliktů začíná být jejich společnost promořená násilím.

Některé země jako např. Norsko provádějí průzkumy, kterým říkají „integrační barometr“. Jedná se o to, zjistit, jak jsou Norové spokojeni s imigrační politikou. I v tolerantním Norsku si víc jak polovina obyvatel nepřeje další imigranty a toto číslo rok od roku roste. Lidé dobře vnímají čísla toho druhu, že v Británii v letech 2001-2009 se muslimská populace zvýšila desetkrát oproti zbytku populace.

Situace v České republice

Dříve nebo později se staneme žádaným cílem proudu ekologických a válečných uprchlíků z Blízkého východu, Egypta a asi i dalších zemí, jako je třeba Ukrajina, Rusko a evropské země kolem Středozemního a Černého moře. Konflikty zde neuhasínají, klimatické změny pokračují a v tradičních cílových zemích roste odpor k dalším přistěhovalcům. Pokud by mělo dojít k finančnímu kolapsu silně zadlužené Francie a Itálie, můžeme počítat i s proudem Italů a Francouzů, ale etnicky se částečně bude jednat o rumunské Romy, Albánce a příslušníky neevropských etnik, kteří získali občanství v některé evropské zemi, a neztratili migrační návyky.

Pokud by se počet nově narozených Čechů zvyšoval, tak bychom nemuseli uvažovat o udržení populace, které je nutné, aby podobně jako v Německu za 30 let na jednoho důchodce nepřipadalo 1,5 pracovníka. To se pravděpodobně nestane, a proto jsou i pro nás imigranti životně důležití.

Myslím, že jediná cesta, jak tuto proměnu národa zvládnout, je pečlivý, selektivní výběr vhodných imigrantů. Největší obavy mám z muslimů z arabských zemí a z budoucích čínských uprchlíků. Nevýhodou té první skupiny je ideologie v mnoha případech zaměřená proti evropským hodnotám. Nevýhodou té druhé skupiny je početnost a pragmatická bezohlednost. Naproti tomu mnozí muslimové z Bosny či zemí bývalého Sovětského svazu jsou v životě zvyklí dělat kompromisy a přizpůsobovat se poměrům.

Častokrát jsem se mezi umírněnými muslimy cítil lépe než mezi Evropany, ale také mám zkušenost toho, jak rychle se mohou příjemní a přátelští muslimové radikalizovat. Nejedná se zde ani tak o náboženství jako spíš o to, jaký druh ideologie a pojetí moci je s ním spjatý. Na část současného radikálního islámu se dívám jako na první, nadšenou vlnu komunismu 50. let. Řekl bych, že svého nebezpečného vrcholu teprve dosáhne, ale pak se jako ideologie přežije. Otázkou je, jestli to půjde bez konfliktů, prostým procesem vnitřního zrání, jakému dnes věří málokdo.

Celkově je příjemnější přijímat uprchlíky se zemí, jejichž kultura je srovnatelná, ale ne vyšší než naše vlastní. Ukrajinci a Slováci jsou nám nejbližší, u Rusů se někdy projevuje ten problém, že se na českou kulturu dívají spatra, protože přicházejí z impéria. Jedny z nejlepších zkušeností máme zatím s Vietnamci. Jsou pracovití, nadaní a nová generace mluví výborně česky. Tito lidé však již nebudou prodavači, součástí jejich kultury je úcta ke vzdělání, takže se budou stávat inteligencí národa. Myslím, že na to ještě nejsme připraveni. Dobře to však vidíme na základních a středních školách, kde se Vietnamci a někteří Číňané stávají v prostředí otrávených a zlenivělých českých dětí premianty třídy.

Výhled: jiná Evropa

Myslím si, že imigrační situace se v zemích, jako je Británie či Francie, vymkne z rukou, protože tyto země nebudou mít dost financí na udržení sociálního státu a původní chudnoucí Evropané neunesou pocit, že jejich daně směřují k lidem, kteří pracují málo a často se chovají nepřátelsky. Eskalaci konfliktu si představuji růstem radikálních pravicových evropských stran a reakcí většinové společnosti, která bude mít raději klid a vládu pevné ruky. Nedivil bych se, kdybychom se demokraticky rozhodli odložit samotnou demokracii.
Pokud bychom byli konfrontováni jenom s poměry v rámci EU, tak se situace snad dá zvládnout. Mnohem horší ji čekám ve stomilionovém Egyptě a sousedních zemích, kde schází orná půda, ekonomika je slabá a ceny potravin rostou. Zároveň je zde hodně nazlobených mladých lidí, jejichž příjmy jim nedovolí oženit se nebo mít poměr se ženou. Jejich frustrace roste. Výbuch arabského násilí má charakter nebezpečné, iracionální bouře, kterou když zažijete na vlastní kůži, tak vámi otřese. Myslím si, že součástí přípravy na budoucnost by měl být trénink na situaci, kdy se jednoho suchého a hladového léta dají na pochod do Evropy statisíce Severoafričanů a Levantinců a Evropská unie bude zrovna v té chvíli dysfunkční a neschopná pomoct sama sobě.

Evropa za třicet let bude jiná. Myslím, že bude chudší, diferencovanější, nebezpečnější a méně evropská. Kromě samotné ekonomiky, energetické, potravinové a digitální bezpečnosti vnímám otázku migrací jako jeden z nejvíc destabilizujících prvků této doby, a to jsem nezmiňoval další možná rizika jako přenos nemocí či terorismus. Je však otázkou, zda jsme schopni o těchto věcech vůbec diskutovat, aniž bychom sklouzávali k rasismu či bojovnému náboženství. Zatím to je téma, které ve veřejném životě opatrně obcházíme a v soukromí často neurvale komentujeme. Kolegovi a příteli M. po jeho veřejné, realistické, ale určitě ne urážlivé analýze současného multikulturalismu začali hned z několika protichůdných stran hrozit smrtí.