Irský básník a kritik Justin Quinn žije v Praze přes dvacet let a působí zde jako vysokoškolský učitel dokonce na dvou univerzitách. Zároveň do angličtiny překládá moderní českou poezii. Nejnověji napsal román, popisující historii Irska od 50. let. Vyšel v prestižním nakladatelství Penguin, v prosinci se dočkal i českého překladu pod názvem Mezi vilami.

Autora jeho existence stále fascinuje: „Víte, neměl jsem žádnou naději, že tady o mou knížku bude nějaký zájem. Protože je silně o Irsku, takže koho by tu mohla zajímat?“ Jak se dívá Ir na život v Česku? Má z něj radost, třeba ze vzrůstající vůle snížit korupci: „Měli jsme to v 70. a 80. letech stejně, korupce byla všude. Poradili jsme si s ní až po dvaceti letech. I tady se to lepší a jsem za to šťastný. Mám pocit, že je tu lepší vzduch, ačkoli zároveň vidím, že lovci korupčníků se chytají do svých pastí. Ale i tím jsme si v Irsku prošli.“

Celý život se věnujete poezii, literární kritice nebo esejistice – a najednou docela tlustý román. Co ta změna?

Mně připadá útlý, protože původně jsem ho plánoval dvakrát delší. Tak jsem ho i napsal, ale po spolupráci s redaktorem jsme výsledek výrazně proškrtali. Jinak vám ale odpovědět pořádně nesvedu. Před pár lety jsem byl zpátky v Irsku, jeli jsme na venkově kolem jedné nemocnice, kde začíná první kapitola, tam jsem si najednou představil hlavní postavu a po návratu do Dublinu jsem bez přemýšlení napsal synopsi celého románu. Pak, po návratu do Prahy, jsem náhodou měl dva týdny volno, tak jsem si řekl, že to zkusím, a dva týdny jsem jenom psal. Měl jsem asi třicet tisíc slov, ty jsem poslal svému známému redaktorovi a on řekl: Výborně, pokračuj. Chtěl jsem napsat rodinný příběh tří generací – a to se do básně nevejde. Tak jsem si řekl, že budu muset napsat román. Mě láká ten společenský, v němž jsou dohromady v jednom příběhu propleteny rodinné vztahy, generace jedna přes druhou – stejně jako politické zájmy. To mě lákalo, kdepak modernistické věci jako od Joyce nebo Woolfové! Chtěl jsem napsat o Irsku tradiční román. Ostatně taky kvůli pocitu, že irská literatura je sice mezinárodně silná, ale chudá právě na takové tradiční romány. Takže napsat takový byla výzva.

Co je tedy typický román v irské literatuře?

Bývá v něm trpaslík pod stolem, který říká, jak vidí svět, a nadává. Současní autoři preferují tento zvláštní úhel pohledu na svět, ale vyhýbají se právě rafinovanému společenskému panoramatu. To jsem chtěl napsat já, něco ze středu irské společnosti, a navíc z hlediska buržoazie. Protože já vyrůstal v Dublinu v buržoazní čtvrti a jsem vlastně buržoust a maloměšťák. Měl jsem pocit, že málokdo u nás takhle psal.

Aha, je tedy román forma vyjádření, kterou struktura irské společnosti vůbec umožňuje?

Musíte rozlišovat dvě věci: irský vztah k Anglii a k angličtině. Anglicky většinou píšeme, takže román přebíráme právě s anglickou tradicí. Stejně jako když píšeme anglicky poezii, přebíráme tradici celé anglicky psané poezie. Už je to naše a nemáme s tím problém. Stejné je to s románem. Zato když píšeme irsky, to už je problém. Irsky psaných románů je málo, nejsou tak dobré jako ty v angličtině, irská poezie je jednoznačně lepší. Takže záleží na jazyce, kterým se rozhodnete vyjádřit. Důležitý je taky finanční rozměr věci: román potřebuje na svou podporu hodně institucí. Třeba už jen velké nakladatelství, které ho může propagovat, aby prodej románu byl větší. Protože napsat román a vydat ho, to je víc práce než u jiných žánrů.

Umíte irsky? Jste bilingvní?

Umím trošku a nejsem. Žert je v tom, že v Irsku irštinu nesnášíme, ale musíme se ji patnáct let učit ve škole. Na konci neumíme nic nebo velmi málo. Slavná věta irsky je dotaz: Smím na záchod? Tu umí každý Ir. Má za sebou tolik let strávených s irštinou, ale umí tohle, a tak k ní má záporný vztah. Takže já jsem se irsky začal pořádně učit až v Praze s Čechem, který umí dokonale irsky. Každý týden se scházíme a k údivu číšnice se v hospodě bavíme irsky.

Říká se, že v Británii dochází k renesanci ostrovních jazyků. Za vzor se dává velština, jako zázrak působí zmrtvýchvstalá kornština. Skotština a irština na tom prý nejsou dobře, ale celkově prý vůle obyvatel obnovit tyto jazyky je velká.

Je to různorodé, každopádně velštinu máme za vzor i my. Protože školy, kde se učí velšsky, jsou hodně žádané. V Irsku je vztah ke keltským školám trochu jiný. Jsou dobré, ale jen tvrdé jádro Irů do nich chce posílat své děti. Zvláštní však je, že do nich své děti posílá množství Poláků, kteří v Irsku žijí. Snad protože vědí, že úroveň vzdělávání je tam vyšší než v běžných školách. A taky patrně vědí, že mít dva nebo tři jazyky je výhoda. Ale obyčejný Ir má před irskými školami ostych. Můj bratr irským vzděláním prošel – stejně jako já. A když se s maminkou někdy bavím veřejně irsky, brácha má chuť zalézt pod stůl. Pamatuje si všecky ty trapné lekce v irštině a stydí se – mám pocit – za to, že neumí dobře. Maminka taky neumí kdovíjak, mluvíme spolu obvykle třeba půl hodiny. Ale bratrovu reakci chápu jako reakci obyčejného irského člověka.

Byl někdy v Irsku tlak, aby se irsky veřejně nemluvilo?

Ano, když ještě existovalo britské impérium. Když člověk mluvil irsky, bylo to špatně. Stejně jako tady bylo v 19. století prestižnější mluvit dokonale německy než česky. Ale po nezávislosti Irska v roce 1922 se z irštiny stal první oficiální jazyk Irské republiky a bylo jasné, že chce-li člověk na kariérním žebříčku postoupit dál, musí mluvit výborně irsky. Ale zároveň by tak nikdy nemluvil s rodinou doma. Je to složitý vztah.

Na britských ostrovech, budeme-li k nim na chvíli počítat i Irsko, existuje jazyková identita anglická. Existuje tedy regionální identita, ta irská, skotská, velšská?

Ano, Irové ji vnímají silně, protože už mají svůj stát – nebo aspoň část toho ostrova. Skotové tu svou občas taky vnímají intenzivně. Záleží samozřejmě, na koho natrefíte, ale bývají uražení, když jim říkáte, že jsou Britové. Chápal bych, že se tak cítí, když je přiřadíte k Angličanům, jimiž nejsou. Ale jsou to občané Británie. Přesto to řada z nich nepřijímá.

A je nějaký rozdíl v povaze nebo identifikaci s irstvím mezi Irem a Severním Irem?

To je složité. Na jihu tvrdíme, že celý ostrov jsme jeden národ. Ale když šlo nahoře na severu do tuhého, nedělali jsme nic. Oni nás mají proto za ty zlé, že jsme se obrátili na Evropu a stali se mladými Evropany. Jednou jsem v Olomouci zažil hezký večer s jedním člověkem z Belfastu. Rozuměli jsme si, ale jak se večer chýlil ke konci a my měli víc a víc upito, začal na mě být nepříjemný a vést řeči jako „vy si myslíte, že jste lepší než my“. Neumím si to vysvětlit jinak, než že selhala vzájemná solidarita v 70. letech, kdy to v Severním Irsku měli s britskou armádou těžké a my jim ustavičně slibovali nějakou pomoc. Mluvili jsme jako vlastenci, ale nedělali nic. Mám za to, že katolíci a protestanti v Irsku jsou si dnes podobnější než katolíci v Irsku a Severním Irsku.

Vystudoval jste angličtinu a filozofii, proč jste se nakonec rozhodl pro češtinu?

Nerozhodl. Po absolutoriu jsem přemýšlel, co dál. Pracoval jsem jako číšník a říkal si, že musím pryč, jinak skončím jako manažer v nějakém středním podniku. Jako můj otec v bance. To by mě zabilo. Slyšel jsem, že tu je možné učit angličtinu. Navíc mě lákal Havel, byl tehdy ve světě slavný, kdežto Irsko bylo v tu dobu zemí, kde se nic nedělo, byla tam nuda. Byl jsem přesvědčen, že tady nuda nebude. Třetí den jsem potkal svou pozdější ženu a zůstal jsem. Paradoxní je, že po mém odchodu nuda z Irska zmizela. Bral jsem to trošku osobně, ale spíš než s mým odchodem to souviselo s tehdejším ekonomickým boomem země.

A jak je to bezmála po čtvrt století s tou zdejší zábavou a nudou?

Není tu nuda, nikdy nebyla. Jsem náramně spokojen. Politika tu není nudná nikdy a teď ještě méně, naopak je čím dál zajímavější. Dvacet let jsem si říkal, že tomu, co se tu děje, docela rozumím, ale poslední tři čtyři roky nerozumím vůbec ničemu. Číst noviny a rozumět jim mě najednou docela zaměstnává. Každopádně je dobré mít tu rodinu. Sociální stát je tu mnohem lepší než v Irsku nebo Anglii. Školy jsou tu celkem dobré a vynikající jsou mateřské školy. Ty jsou asi nejlepší. V Irsku jsou špatné a drahé, je to druhý největší rodinný výdaj po hypotéce. Navíc je tu víceméně bezpečno. Mám kluka, kterému je sedmnáct, a kdyby se potácel po večerech Dublinem jako teď Prahou, měl bych strach.

Pracujete na dvou univerzitách. V jednom rozhovoru jste říkal, že vás tu baví příležitost učit na jedné katedře naráz irskou literaturu psanou irsky i anglicky, což v Irsku nejde, tam jsou to oddělené obory. Zároveň říkáte, že se tu ve školství dějí změny. Jsou k horšímu, nebo k lepšímu?

Zatím, doufám, k lepšímu. Aspoň pokud jde o hodnocení výsledků bádání. Nastal tu velký posun k posouzení kvality výzkumu. To, myslím, je krok k lepšímu. Dřív všichni, kteří chtěli mít vydané nějaké články, založili časopis a články vydali. A měli stejný počet bodů hodnocení jako ti, kteří se bez kamarádšoftů snažili prosadit poctivou prací. Ale výsledky nového systému hodnocení ještě nejsou známy, s napětím na ně čekám.

Mění se nějak čeští studenti?

Moje žena dlouhá léta učila na pražském gymnáziu. Chodívala s tím, že děti se pořád zhoršují, což já odmítal, protože můj pohled byl vysokoškolský. A takhle jsme se dohadovali pořád dokola. Záleží na věku kantora, kterého se zeptáte. Starší možná nemá ty páky, nechápe, co žák potřebuje, kdežto mladší učitel do třiceti bude tušit něco o světě, v němž se mladý člověk pohybuje. Má tedy vyšší šance u něj uspět. Ale jak bude stárnout, taky on jednou získá pocit, že jeho studenti jsou čím dál horší. Musím naopak říct, že moji studenti jsou čím dál lepší. Jsou si vědomi, že mají víc možností než jejich předchůdci, a umějí jich adekvátně využívat. Hodně taky začali cestovat, chtějí dělat doktoráty v cizině. To dřív nepřipadalo v úvahu.

Někteří vysokoškolští učitelé si stěžují, že studenti – dokonce literárních oborů – číst odmítají.

Hodně záleží na knížkách, které jim dáte, a na tom, co ten student studuje. Já primárně učím na pedagogické fakultě v Plzni. Myslím, že člověk, který bude učit angličtinu někde na vesnici, nemá mít načtenou celou Austenovou nebo celého Shakespeara. Má to znát, ale nemusí všecko. Ale v Praze na filozofické fakultě to holt učíme jinak než v Plzni. Povinnou četbou se musíme přizpůsobit studentovi. Ale na to zdejší akreditace zatím nejsou dost flexibilní.

Takže na studenta filozofické fakulty v Praze mají být kladeny vyšší nároky a má být brán jako prestižnější student než student pedagogiky v Plzni?

Ne, jde o jiné typy prestiže. Navíc profil studenta v Plzni je jiný než toho v Praze – a těmto profilům musejí odpovídat akreditace. Plzeňský absolvent půjde učit na ves či do Klatov. Naše otázka je: Co tento student potřebuje znát z anglofonní kultury vůbec, abychom mu tím pomohli učit děti? Proto jsme během posledního roku překopali celou plzeňskou akreditaci. Součástí odpovědi určitě je literatura, ale taky film, dokumenty, novinářství atd. Vše, co studentům umožní získat tušení, jak anglofonní člověk myslí, co dělá v kavárně, jaké by od něj měli očekávat reakce, když ho potkají. Velký problém je, že Češi nejsou zvyklí na interakci s cizincem. Občas to vidím, i když mluvím česky: lidé se stáhnou a uvažují o mně jako o cizákovi. My chceme učit budoucí učitele, aby byli s anglofonní kulturou v pohodě v celé její škále. Ne aby znali povinnou četbu z 19. století.

Ale to přece ani nejde zvládnout. Přece se bude lišit přístup Kanaďana od Novozélanďana.

Samozřejmě nejde o to, pokrýt kulturu detailně, ale představit studentovi rozdíly v jejím uvažování. Aby vůbec nějaké rozdíly v přízvuku, v myšlení, v kultuře očekával. Nedat mu návod, nýbrž mapu, jak se světem zacházet. Ale postupme k pražskému studentovi: před pár lety jsme zjišťovali, k čemu je absolvent filozofické fakulty. Tradičně se říká, že je to budoucí učitel na gymnáziu. Ale já sám znám docela dost Pražáků, kteří po vystudování tohoto oboru skončili na ministerstvu zahraničí. Filozofickou fakultu má čtyřicet procent diplomatů. Nejen pražskou, taky brněnskou či olomouckou. Prostě bez znalostí druhých kultur budete mít problémy. Politik nemusí pochopit, oč jde, ale diplomat mu v tom má pomoct. Takovým kulturním mezičlánkem, který vybírá, co Čechovi předat, ale samozřejmě jsou i novináři nebo nakladatelští redaktoři.

Vraťme se k literatuře. Tvrdíte, že požadavek zdejších mladých autorů na ty starší, aby psali političtěji nebo angažovaněji, je nemravný. Proč?

Oni to samozřejmě můžou říkat a požadovat. Ale vlastně chtějí, aby ostatní dělali to, co dělají oni sami. Jestli ti starší dělají něco jiného, přece není jejich věc. Je to jiný způsob vyjádření. Problém třeba je, že není „vyroben“ kritický příběh české poezie 20. století. Chybí ucelený pohled na českou poezii přes celé století, který by vysvětlil, že vždycky tu byly politické hlasy a zároveň vždy tu byli básníci, kteří o politice psát nechtěli. Dějiny literatury a poezie tu byly narušeny a jejich přehled ještě není ucelený. Vždyť i v 50. letech, nejhorších časech, byl slyšet politický hlas českého básníka. Byl tu například Egon Bondy, který psal veřejně, ale nebyl stalinista.

O české poezii se někdy říká, že je na světové úrovni, ale má problém, že je psána česky a nikdo jí nerozumí. Vy ji překládáte, souhlasíte?

Já mám problém, že u autorů považovaných za velikány české poezie 20. století nechápu, o co jde. Takoví Skácel nebo Seifert. U něj si říkám, proč to vůbec vydal... Cestu jsem nenašel ani k Holanovi nebo Halasovi. Ale objevil jsem teď třeba Josefa Lederera, to je přece vynikající básník. Nebo Ivan Schneedorfer, to je další poloneznámý autor. Výborný je Krchovský. Nejsem bohemista, takže sám nemám detailní přehled, ale občas narazím na věci, které bych v angličtině chtěl. Odevzdal jsem teď překlady poezie Bohuslava Reynka. To je silný autor, dal mi hodně práce. V pauzách, abych si při jeho překládání ulevil, jsem poslouchal techno. Ale rád bych taky raného Blatného, rozhodně Bondyho a Magora. A taky Zábranu, ze kterého bych chtěl mít nějaký výbor z deníků a poezie.

Co próza?

Namísto šňůry jmen vám řeknu, na co jsem přišel nad Haškem, s nímž jsem se začal učit česky. Když jsem četl Švejka, uvědomil jsem si, že jeho jazyk 20. let je víceméně totožný s tím, který jsem v těch 90. letech slýchával v hospodě, kam jsem se ho pravidelně chodíval učit. Bylo to něco úplně jiného, než co jsem čítal v novinách. Myslím, že ta hospodská čeština je taková neměnná věc ve 20. století, je to zlatý poklad českého jazyka.