V pondělí 5. prosince vystoupil na Liverpool John Moores University guvernér britské centrální banky Mark Carney. „Setkáváme se tady dnes během prvního ztraceného desetiletí od roku 1860. V posledních deseti letech rostly reálné příjmy nejpomalejším tempem od poloviny devatenáctého století. Tento nedostatek růstu způsobil obrovské nerovnosti. Mnoho lidí vedl k pochybnostem o jejich budoucnosti a o tom, jestli jim stále silnější globalizace přináší zisky. Mnoho lidí ve vyspělém světě ztrácí důvěru v systém. V to, že funguje ve prospěch všech a ne jen vyvolených.

Sledujeme sílící pocit izolace a odtržení lidí, kteří jsou přesvědčeni, že ve stále více globalizovaném světě zůstali pozadu. Na hony vzdáleni ‚zlatému věku‘, o němž ze všech stran stále slyšeli, zůstali tito lidé bez zájmu odkázáni na nízké platy, nejistou práci, korporace, které se nijak neidentifikují se zemí, kde podnikají, a na alarmující nerovnost.“

Je to výstižné vysvětlení vzpoury většiny společnosti proti elitám, které ztratily schopnost vést a spravovat země ve prospěch většiny svých obyvatel. Místo toho zdegenerovaly v pseudoelity uzavřené do svého vlastního světa, v němž řešily témata, která většinu společnosti vůbec nezajímala. Právem tato většina získala pocit, že ti, kdo by ji měli vést, se uzavírají do svých vlastních bublin. Problémy obyvatel ignorují, případně se jim přímo vysmívají jako zpátečnickým zabedněncům. Neustále mluvili o sociální soudržnosti, až jim začaly pod rukama doutnat vážné konflikty. Ani si jich nedokázali včas všimnout. Pak se každému dalšímu společenskému výbuchu divili.

Bez zájmu zapomenuti ve frustraci a úpadku

Místo a řečník už skoro nemohli být symboličtější. Liverpool je jedním z těch měst, kde žije opravdu hodně lidí, které globalizace nechala kdesi vzadu, bez životní perspektivy. Průmyslové centrum se od časů antiprůmyslové revoluce, která Velkou Británii proměnila v ekonomiku služeb, nepodařilo resuscitovat. Liverpool je výstižným protikladem londýnské City v příběhu o vzestupu a pádu. Nepatří k místům s největšími přistěhovaleckými komunitami v Británii, odkud mizí tradiční ostrovní styl života. Je to ale jedno z míst s největší „white trash“, bílou chudinou. Vrstvou, jejíž životní styl plný nejistých příjmů, rozpadlých vztahů, násilí a drog popisuje v knize Život na dně britský psychiatr a dlouholetý vězeňský lékař Theodore Dalrymple.

Mark Carney je Kanaďan, první guvernér centrální banky od jejího vzniku v roce 1694, který není britským občanem. Místo vyhrál v mezinárodním konkurzu, na nějž uveřejnil tehdejší britský konzervativní ministr financí George Osborne inzeráty v globálních médiích jako The Economist či The Financial Times. Mark Carney je typickou globální elitou se vším všudy. Kariéru začal u nejdravější investiční banky Goldman Sachs poté, co na Oxfordu obhájil doktorát na téma Dynamické přednosti konkurence. Po mezinárodní kariéře u Goldmanů míří na kanadské ministerstvo financí, následně do vedení kanadské a posléze britské centrální banky.

Jednou z jeho velkých předností, proč vyhrává konkurz, je schopnost ubránit Kanadu před těžkými dopady finanční krize roku 2009. Vyšla z ní tehdy mnohem lépe než Spojené státy i většina Evropy včetně Británie. Před referendem o brexitu Carney pozapomněl na neutralitu své pozice a váhu centrální banky použil k podpoře tábora alarmistů varujících, jak těžké následky bude mít pro britskou ekonomiku šok z odchodu z Evropské unie. Politici z tábora pro odchod proto po referendu žádali Carneyho odstoupení.

Vrchol bohatne, střed chudne

Ve svém liverpoolském projevu ukázal i přesná čísla, jak se nerovnost na Západě za poslední desetiletí dramaticky zvýšila. „Podíl bohatství, které vlastní jedno procento nejbohatších Američanů, vzrostl z 25 procent v roce 1990 na 40 procent v roce 2012. V globálním měřítku ještě víc. Jedno procento nejbohatších lidí drželo ještě v roce 2000 jednu třetinu světového bohatství, v roce 2010 to už byla jedna polovina.“ To je výsledek toho pro mnoho lidí ztraceného desetiletí, o němž Carney mluví. Když bohatne jen nejvyšší vrstva, která kašle na to, že velké části ostatních reálné příjmy stagnují, schyluje se ke společenskému výbuchu.

Obzvláště když lidé poslouchají řeči, jak žijeme v postmateriální společnosti, kde jde teď hlavně o identitu. A myslitelé typu českého pop-ekonoma Tomáše Sedláčka je přesvědčují, že společnost už je tak blahobytná, že se přejedla a nutně musí přijít éra omezení a skromnosti.

Mnozí čekali, že společenský výbuch projevující se nástupem různých politických antisystémových hnutí přijde už po finanční krizi roku 2009. Tehdy se objevovala srovnání s velkou hospodářskou krizí třicátých let. Strach ze systémového chaosu, kolapsu finančního systému, ztráty důvěry v něj a zastavení obchodu. Lidé sledovali, jak po chaosu vyvolaném pádem investiční banky Lehman Brothers politici z peněz daňových poplatníků zachraňují jako na běžícím pásu banky, jejichž šéfové vydělávali obrovské sumy hazardními obchody, a stáhli tím svět do krize. Byly ale příliš velké a silné na to, aby padly.

Jenže Amerika i Velká Británie se tehdy dokázaly z finanční krize dost rychle oklepat a jejich ekonomiky začaly slušně růst. Americký prezident Barack Obama navíc zorganizoval program na záchranu ohrožených detroitských automobilek, takže to vypadalo, že přinejmenším anglosaský svět se vrací do normálních poměrů. Evropa, již po finanční krizi zasáhla vleklá krize eura, představuje jiný příběh. I tady se ale většina zemí v čele s Německem dokázala z krize dostat a znovu začít prosperovat. Neplatilo to pro jižní křídlo eurozóny včetně Francie.

Sociální katastrofa s obrovským množstvím mladých lidí bez práce se tam dlouhodobě bagatelizuje. Často s odvoláním, že to jsou líní Jihoevropané, kteří už by si konečně měli osvojit severoevropské reformy a německou pracovní etiku. Větší pozornost dokázal vyvolat jen nástup protestní neomarxistické strany Syriza v Řecku, jež zemi stáhla až na hranu státního bankrotu. Jenže Řecko se svými chronickými neduhy bylo považováno za anomálii, nikoliv začátek nového trendu.

Poklička prosperity

V Americe a Británii zatemňoval dobře vypadající makropříběh o rostoucí ekonomice a relativně nízké nezaměstnanosti to, co se ve společnosti skutečně dělo. Londýn otevřel spolu s Iry jako jediný v roce 2004 po rozšíření Evropské unie svůj pracovní trh lidem z nových zemí. Ostatní – s Němci a Francouzi v čele – si ty své od volného pohybu řadu let chránili.

Objevovalo se mnoho studií renomovaných institucí, jak na tom Británie vydělala. Za posledních deset let její ekonomika skutečně rostla výrazně rychleji než v ostatních velkých evropských zemích. Dostala přístup k mnoha ambiciózním talentům a mohla si vybírat. Zároveň sem ale přišly miliony lidí, kteří neuměli nic speciálního. Jen byli ochotni pracovat za výrazně nižší peníze než domácí se stejnými znalostmi a schopnostmi. Ekonomice jako celku to prospívalo. Vyšším vrstvám ještě víc. Přinášelo jim to levnější služby – řemeslníky, chůvy, pomocnice v domácnosti.

Najednou nemusely řešit, jak získat pracovní povolení pro filipínskou chůvu, kvůli jehož přednostnímu vydání musel kdysi rezignovat labouristický ministr (tehdy vnitra) David Blunkett. Mohly si vybírat z Polek, Lotyšek, Slovenek bez jakýchkoliv papírů a formalit. Těch, kdo měli pocit, že na novém stavu prodělávají, bylo ale zjevně víc a skončilo to brexitem.

Ve Spojených státech se už kolem roku 2000 naplno vedla debata o nové postindustriální ekonomice, do níž země míří. Známý sociolog a Clintonův ministr práce Robert Reich psal o znalostní ekonomice, v níž půjdou nahoru „symboličtí analytici“. Tedy lidé s vysokými kognitivními a sociálními dovednostmi, schopní číst trendy, rychle se v nich orientovat a využívat je v nejrůznějších oborech moderního byznysu a služeb. Americký urbanista Richard Florida přichází v roce 2002 s teorií kreativní třídy. V knize The Rise of the Creative Class (Vzestup tvořivé třídy) píše o nových městech, v nichž se budou koncentrovat lidé z technologií, umělci, hudebníci a vůbec „vysocí bohémové“. Tato města měla přes export americké měkké kulturní síly do celého světa přinést prosperitu celým Spojeným státům.

Na otázku, co budou dělat lidé, kteří intelektuálně a mentálně nemají na to, aby se stali součástí nové znalostní ekonomiky či kreativní třídy, Reich a další odpovídali, že ti ostatní budou dobře placeni za to, že se budou ve službách o dobrý život té znalostní a tvořivé elity starat. Americké ministerstvo práce každým rokem publikovalo „Místa budoucnosti“, z nichž už hodně dlouho byla všechna ve službách.

Jenže při snění o nové kreativní společnosti se zapomnělo, že intelektuální schopnosti jsou do značné míry dané a především mnoho mužů tradičně pracujících za poměrně dobré peníze na dělnických místech v průmyslu nemá na práci ve službách mentální výbavu. Do země se – často ilegálně – hrnuli migranti, kteří jim na řadě míst konkurovali výrazně levnější prací. Bagatelizovalo se to s tím, že je to práce, kterou by Američané stejně nikdy nedělali. Podobně se dlouho hájila masová migrace bez kvalifikace i v Evropě.

Pozornost od společenských vrstev zapomenutých globalizací pak ještě odvrátily objevy břidlicového plynu a ropy, jež dokázaly v Americe hodně stlačit výrobní náklady. V porovnání s Evropou, která si zdražuje energie dotacemi obnovitelných zdrojů, byly až o desítky procent nižší. Začalo se mluvit o nové industrializaci Ameriky a při slušném ekonomickém růstu se problémy znovu přikryly.

Globalizace však především expandovala do šířky. Pod volným obchodem se vždycky rozuměl hlavně obchod se zbožím. Úplně přesně řečeno buď se surovinami, nebo s hotovými výrobky a zbožím. Postupně se ovšem začalo obchodovat se službami (to jsou ta call centra v Bengalúru) a hlavně s pracovními místy. Migrace za prací je starý fenomén, dříve se ale týkala hlavně kvalifikovaných lidí z vyšších vrstev. Masové přesuny lidí bez kvalifikace jsou fenoménem poslední doby. Západ se chránil všemožnými zdravotními, ekologickými a bezpečnostními regulacemi, mezitím do světového obchodu ve velkém měřítku naskakují jako tvrdá konkurence Číňané, Indové a další asijské země, které se s žádnými podobnými regulacemi neobtěžují, takže dokáží být výrazně levnější. To dramaticky sráží ceny některého zboží, oblečení a elektronikou počínaje. Lidé si na tu láci zvykají jako na samozřejmost, a hned se jim to nepropojí s tím, proč jim mizí některá pracovní místa a jistoty.

Z totálního pádu hranic obchodu se vším včetně lidské práce, na němž ale značná část společností nevydělává, přichází frustrace. Lidé mají pocit, že politici dlouhodobě nehájili jejich zájmy. Ty projevy jsou v různých zemích různé – stejně jako reakce na ně. V Americe je to vývoz pracovních míst. V Británii konkurence levných migrantů. U nás nízké platy a obrovský vývoz zisků za hranice.

Korekce vychýlené globalizace a obrovská část společnosti, která na tom prodělala, budou teď hlavním obsahem politiky. Známý peruánský ekonom a bývalý šéf Světové obchodní organizace Hernando de Soto tvrdí, že míříme do éry nových zdí. Přijde hodně debat o ochranářství. To ale vůbec nemusí znamenat konec volného obchodování. Jen už nebudou žádné velké globální dohody, spíš bilaterální obchodní smlouvy se specifickými podmínkami.

Vlastně to vůbec nemusí být vývoj špatným směrem od globálního modelu, kdy má jedna smlouva sednout všem, a proto ji fakticky nikdy není možné uzavřít. Odpis mantry, že co největší otevřenost bez ohledu na následky je jakýmsi vyšším ideálem, vůbec není zlý. Návrat ke klasickému vážení plusů a minusů bude pro většinu společnosti ozdravný. První dobrou příležitostí, kde si rozumný přístup otestovat, bude nová obchodní smlouva Evropské unie s Velkou Británií. Geneticky obchodnická Británie o sobě po brexitu prohlašuje, že chce být šampionem volného obchodu, který nesměšuje s právem jít kamkoliv za prací.