Za poslední rok a půl zemřelo ve Francii při třech islamistických teroristických útocích 250 lidí. Z pohledu běžného člověka je každý z těch útoků lidsky ještě brutálnější. Loni v lednu stříleli v pařížské redakci Charlie Hebdo islamisté novináře a karikaturisty, kteří se jim podle jejich představ vysmívali. V listopadu v Paříži zradikalizovaní islamisté, z nichž se podstatná část vrátila ze Sýrie nepozorovaně volně otevřenými evropskými hranicemi po balkánské cestě mezi migranty, stříleli a bombami zabíjeli lidi bavící se v hudebním klubu Bataclan a pařížských kavárnách. Čtrnáctého července povraždil na promenádě v Nice jediný, pro policii jako terorista úplně neznámý radikál běžným civilním kamionem 84 lidí. Mezi oběťmi islamistů byly poprvé děti včetně miminek.

Na hraně občanské války

Emocionální atak na psychiku normálního člověka je v Nice nejsilnější. Je to patrné i z řeči symbolů. Po Charlie Hebdo to byly tužky karikaturistů a internet plný bílého Je suis Charlie na černém podkladu. Po listopadovém masakru v Bataclanu a pařížských kavárnách červená růže zastrčená do samopalem rozstřílené výlohy a u ní lístek s rukou psanou otázkou Au nom de qui? (Jménem koho?). Po Nice je to dost brutální fotografie plachtou přikrytého těla mrtvého malého dítěte, vedle nějž leží panenka. Nice je ta plačící panenka. Navzdory rostoucí brutalitě to ale vypadá, jako by reakce na každý další útok byly čím dál slabší. Těch, kdo byli Charlie, bylo loni v lednu více než těch, kdo jsou letos v červenci Nice. Na první pohled se zdá, jako kdyby Francouzi otupovali. Jako by si zvykali, že brutální islamistické ataky proti úplně anonymním lidem se stávají jejich každodenností. Jako by se učili žít s terorem. Jako se to naučili Izraelci.

Podle všeho je pravdou pravý opak. Míra tolerance Francouzů s jejich politickými elitami, které nejsou schopny je ochránit před islamistickými teroristy, prudce klesá. Ve Francii sledujeme klid před bouří. Den před masovou vraždou v Nice vystoupil ve francouzském parlamentu s velmi otevřeným, politické korektnosti prostým vyjádřením šéf jedné z tajných služeb Patrick Calvar s varováním, kam se země kvůli sílícímu islámskému terorismu a v Evropě nekontrolované migraci dostává.

„Extremismus všude ve společnosti sílí. Jsme na hraně občanské války.“ Nebylo to jeho první veřejné varování. Už předtím poskytl velmi otevřený rozhovor deníku Le Figaro. „Situace je opravdu na hraně nože. Ještě jeden dva teroristické útoky, a budeme tady mít ultrapravicovou revoltu,“ varuje Calvar. Konfrontace mezi francouzskými muslimy a stoupenci krajní pravice je podle něj pro zemi ještě větším ohrožením než terorismus. „Evropa je v obrovském ohrožení. Míříme ke konfrontaci mezi krajní pravicí a muslimským světem.“ S podobně ostrými otevřenými varováními přišel už před časem bývalý šéf britské tajné služby MI6 Richard Dearlove.

Nemůžeme stále oplakávat mrtvé

Francie je na cestě k extremizaci společnosti nejdál v Evropě. A zdaleka ne jen proto, že právě tady se odehrává nejvíc islamistických útoků. Je to do značné míry dáno francouzskou povahou. Francouzi jsou temperamentní a radikální. Nemají v sobě německou nebo naši poslušnost. Tradičně dávají svou nespokojenost s čímkoliv razantně najevo. Bouří se, demonstrují a neváhají podpořit politiky, kteří jim slibují radikální změnu.

Nikde jinde v Evropě nemá radikálně populistická strana tak silnou podporu jako Národní fronta Marine Le Penové. V její dnešní podobě už není přesné říkat jí krajní pravice. Le Penová velmi obezřetně váží slovo, stranu čistí od extremistických projevů a snaží se ji udělat co nejvíce přijatelnou a atraktivní pro voliče ze středních a vyšších vrstev. Umně to mixuje s velmi silným etatismem a hospodářským nacionalismem, v němž předčí krajní levici. Le Penová dlouhodobě vede průzkumy před prezidentskými volbami. Dává si velký pozor, aby ji nikdo nemohl obvinit z antimuslimských výroků. Své útoky nesoustředí na samotnou muslimskou komunitu, z níž islamisté vycházejí, ale na neschopnost francouzského establishmentu řešit problémy s ní.

V reakci na masovou vraždu v Nice se vyhnula ostrakizaci přistěhovalců, která bývala donedávna pro Národní frontu typická. Naopak tvrdí, že schopnější vláda by dokázala Francouze před terorem, jaký se odehrál v Nice, ochránit. Hněv lidí se snaží otočit na socialistického ministra vnitra Bernarda Cazeneuveho. „V jakékoliv zemi světa by ministr s tak strašlivou bilancí dvou set padesáti mrtvých za osmnáct měsíců musel odstoupit,“ prohlásila Le Penová.

Pod jejím vlivem se posouvá celá francouzská politika. Prezidentští kandidáti opozičních pravicových Republikánů Nicolas Sarkozy a Alain Juppé už jsou v mnoha tématech na stejných pozicích jako Le Penová. Kdyby čtenář dostal jako test výroky bez uvedení jména řečníka, těžko by trefil, co říká Sarkozy a co Le Penová. Nicolas Sarkozy už má navíc vlastní osobní zkušenost, jak mu radikální rétorika o posílení bezpečnosti pomohla do Elysejského paláce v roce 2007. A to byla ve srovnání s dneškem podstatně klidnější doba. Tehdy jen hořela auta na pařížských přistěhovaleckých předměstích. Dnes se po desítkách střílí a vraždí auty bezbranní lidé včetně dětí. „Francouzi nemohou každých šest měsíců oplakávat oběti teroru, nastal čas konečně jednat.“ Jeho stranický soupeř Juppé, který je nyní starostou západofrancouzského Bordeaux, tvrdí, že tragédii v Nice se dalo zabránit.

Radikální prezident

Pokud se nestane něco mimořádného, což se v dnešní divoké době nedá vyloučit, bude mít Francie od příštího května hodně radikálního prezidenta. Ať už se bude jmenovat Le Penová, Sarkozy, nebo Juppé. Právě dva z těchto tří se totiž velmi pravděpodobně dostanou do druhého kola, kde se utkají o prezidentský post.

Vládnoucí socialisté Francoise Hollanda jsou právě díky své neschopnosti řešit jak bezpečnost, tak stagnující ekonomiku ze hry. Hollandova podpora se propadla na rekordně nízkých 15 procent. Nedokázal využít příležitost ukázat se jako silný vůdce po loňských pařížských atentátech. V prvních chvílích vystupoval velmi rozhodně a razantně. Nálety na bašty Islámského státu v Sýrii spolu se sliby radikálního zásahu proti domácím islamistům vzbudily důvěru u více než poloviny Francouzů. Velmi rychle se ale ukázalo, že Hollande nedokázal sliby převést do reálného života. Typickým příkladem je ústavní reforma, podle níž mělo být možné odebírat francouzské občanství usvědčeným teroristům, kteří jsou zároveň občany jiné země. Ústavní novela také počítala se snadnějším vyhlašováním výjimečného stavu, v němž se zvyšuje represivní moc státu a omezují některá práva občanů. Lidskoprávní aktivisté se do Hollanda pustili. Rezignovala ministryně spravedlnosti. Prezident sám nakonec ústavní reformu stáhl, když se proti ní postavily levicové strany, část jeho vlastních socialistů, ekologisté, ale i několik desítek republikánských poslanců.

Koncem května naopak velmi podobný návrh na odebírání občanství islámským radikálům prošel v Nizozemsku. Úřady dostaly také pravomoc odmítnout nizozemským občanům návrat do země, pokud mají podezření z napojení na islamisty. Ministr spravedlnosti dostal pravomoc bez rozhodnutí soudu označit kohokoliv za nežádoucí osobu a zabránit mu v návratu do Nizozemska a vstupu do schengenského prostoru. Zatímco odebírání občanství se podobně jako podle francouzského návrhu samozřejmě týká jen radikálů s dvojím občanstvím, vstup do země může odmítnout ministr i Nizozemcům bez jiného občanství. Francouzi najednou vidí, že to jde. A přirozeně se odvracejí od prezidenta, který to není schopný prosadit v jejich zemi, kde islamisté masově vraždí.

Hollande působí velmi nepřesvědčivě i po Nice. Opakuje jen obecná klišé o jednotě, soudržnosti a smíření. „Musíme čelit pokusům o rozdělení země,“ reagoval na kritiku Republikánů a Národní fronty, že měl po Paříži udělat víc. Stále navíc opakuje, že země je ve válce s terorem. „Je to velmi těžké takto vyslovit, ztratíme ale ještě další životy,“ citoval ho deník Le Figaro. To je to poslední, co chtějí Francouzi po zprávách o deseti mrtvých dětech v Nice slyšet. Mají dojem, že prezident vyzývá k podvolení se situaci, jíž se většina společnosti zjevně podvolit odmítá.

Po Paříži mu dali šanci, a on ji nevyužil. Dnes asi nejvlivnější francouzský intelektuál, spisovatel Michel Houellebecq, autor románu Podvolení, popisujícího, jak se Francie ve strachu ze sílící Národní fronty raději podvolí vládě umírněných muslimů, tvrdě odepsal Hollanda a celý vládnoucí establishment už po Paříži. Jeho komentář s titulkem Žaluji Francoise Hollanda vyšel 19. listopadu v italském deníku Corriere della Serra. „Politici v čele s Francoisem Hollandem a Manuelem Vallsem (francouzský premiér, objevuje se i v Houellebecqově románu – pozn. red.) roky vytvářeli podmínky k tomu, aby se takové tragédie mohly stát. Jejich rozpočtové škrty ohrozily schopnost policie chránit bezpečí lidí. Jejich tragická mezinárodněpolitická rozhodnutí o válkách v Iráku, Sýrii a Libyi znamenala to, že francouzští politici rezignovali na svou prvořadou odpovědnost: na ochranu Francouzů.“

Zatím to vypadá, že Francie jde opačným směrem, než Houellebecq popsal. Namísto Podvolení vládě umírněných muslimů si vybírá Nepodvolení s Národní frontou nebo její soft verzí v podobě Sarkozyho.