Kdo bojuje o moc, chystá svou porážku

Kdo bojuje o moc, chystá svou porážku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Láska – pravda – nenávist. Německý filozof Peter Trawny věnoval každému tématu jednu knihu. Poslední z trojice, kniha s názvem Hitler, filozofie a nenávist, vyšla jen několik dní po ruské invazi na Ukrajinu. Jméno Hitler i slovo nenávist se tehdy staly stálicemi denního tisku. A často jsme slýchali větu „První obětí války je pravda“. I druhé téma lze tedy považovat za trefu. Ale co si počít s láskou? Nežijeme snad v době po jejím skonu?

V jedné ze svých knih označujete filozofii za podnik „nenormální, dokonce asociální“. Přesto jste se stal filozofem…

Nevím, nejsem si jist, jestli jsem filozofem. Je těžké podat definici filozofa. Ale vy jste také filozofka, tak třeba tu definici společně zvládneme…

Když mě někdo představí jako filozofku, cítím se trapně…

To znám. Platon a já – to nelze říct, že? Možná se tedy podívejme na to, proč jsem se začal filozofií zabývat, byť ani to není jednoznačné. Důvodů bylo několik. Doma se četlo málo a asi jsem se chtěl vymezit. Na gymnáziu jsem se setkal s pozoruhodným učitelem, který mi předvedl, co je to duchaplnost, co to znamená rozumět literatuře. Ale rozhodně to není tak, že bych si ve dvaceti řekl: Tak, a dalších čtyřicet let chci strávit studiem filozofie. A víc nevím, ale to stačí. Nakonec se nám asi nikdy nepodaří pochopit sebe samé a být si průhlednými.

Jste mimo jiné vydavatelem díla Martina Heideggera. Když byl v roce 2014 zveřejněn první svazek takzvaných Černých sešitů, tj. filozofových zápisníků mj. z třicátých a čtyřicátých let, znovu se otevřela otázka, zda a do jaké míry byl jeden z největších německých myslitelů antisemita. Ale mně teď nejde o Heideggera, ale o vás. Na vás se tehdy upřela mediální pozornost, nejen německá, zájem byl mezinárodní. Mezi filozofií a veřejností přitom tradičně panuje napětí. Filozofové mají sklon médii opovrhovat. To ostatně vidíme i u Heideggera… Jak jste tehdy vnímal svou pozici?

I já jsem vůči některým mediálním jevům zdrženlivý. Fakt je, že v médiích se filozofie mnohdy stává trhem, který přemýšlivosti nepřeje. Pokud jde o kauzu Černé sešity, samozřejmě jsem věděl, že Heidegger není ledajaký filozof a že otázka jeho vztahu k židovství zajímá širší publikum – a to právem. Heidegger je myslitel jako Nietzsche nebo Wittgenstein. Akademický svět nemůže takové postavy spoutat a vznášet na ně výlučný nárok. Na zájem médií jsem byl proto připraven. Pokud z akademiků vyzařuje snobismus vůči veřejnosti a médiím, pak jej nejenže nesdílím, připadá mi povrchní. Akademici si to možná chtějí zastírat, ale fakt je, že kapitalistická tržní logika ovládla i univerzity. Povyšovat se nad mediální trh je nejpozději od boloňské univerzitní reformy legrační.

Za poslední tři roky jste vydal tři knihy – v jedné píšete o lásce, v druhé o pravdě a ve třetí je vaším tématem nenávist. Jsou to knihy, které jsou určeny vzdělaným, ale ne akademickým čtenářům.

Ano, ale nechci, aby to vyznělo, že jsem nepřítelem akademické filozofie, rád přednáším a velmi rád učím. Ale pokud jde o čistě akademickou filozofii, je pravda, že v tuto chvíli nevidím důvod, proč se jí nechat svazovat.

Navíc si myslíte, že filozofie nerozumí ani svému klasickému tématu, lásce…

Ano, láska je klasické téma, s nímž se filozofie míjí. Proto se ve své knize zabývám literaturou, hudbou, filmem. Tím chci postihnout celou šíři fenoménu. U Platona není dobré začít ani skončit.

Co vám na klasickém platonském přístupu vadí?

Platon říká, že v jednotlivém hledáme ideu, která individuum přesahuje. V jistém smyslu je to pravda. Zdá se, že třeba pro krásu máme obecná kritéria. Asi existuje krása, která je obtížně zpochybnitelná a která se ukazuje třeba v krásném těle. Ale když řeknu své partnerce, že je krásná, pak tím nehovořím o kráse, která odpovídá obecným kritériím. Hovořím k ní jako k jedinečné osobě, která je pro mě krásná právě ve své jedinečnosti. Obecná kritéria mě nezajímají.

Platonská tradice hledá definice. Považujete i to za chybu? Ve své knize předestíráte nespočet druhů lásky…

Lásku nelze definovat. Její význam je příliš bohatý. V lásce je všeho příliš.

Přesto nabízíte když ne definici, tak myšlenkovou nit, která se táhne vaší knihou. Láska je sebeponížení, ponížení vlastní svobody. Doslova píšete: „Kdo miluje, zříká se hry na svobodu.“

Ano, to je trochu provokativní…

… zvláště když zároveň tvrdíte: „Člověk jednadvacátého století vzešel z dějin osvobozování.“ Je-li to pravda, je pro nás, moderní lidi, kteří si tak cení své svobody, láska v lepším případě čímsi nedostižným, v horším – když už na lásku dojde – násilím…

Ale podle mě tomu tak je. V moderně pohlížíme na člověka jako na soběstačnou bytost. Vepsalo se to do filozofie, politiky, morálky. Jenže když milujeme, nejsme soběstační. Proto se nám v lásce moc nedaří, a proto se připojuji k větě Theodora Adorna: „Každý člověk – bez výjimky každý člověk – se dnes cítí nedostatečně milován, protože každý člověk umí jen nedostatečně milovat.“ Mám za to, že tato neschopnost souvisí s důrazem na autonomii. Láska nemůže stát na nezávislosti. Když milujeme, cítíme slabost, zranitelnost, strach, závislost. Nepopírám důležitost autonomie, ta je stěžejní především v morálce a politice. Ale v mileneckém vztahu nemá své místo. A pakliže někdo staví vztah na autonomii, dospívá v lepším případě ke karikatuře vztahu.

Do němčiny jste překládal slovinského filozofa Slavoje Žižka. Myslím, že vaše úvahy se v tomto bodě potkávají. Žižek ilustruje obtíže lásky na anglickém termínu to fall in love – zamilovanost se zde spojuje s pádem. Když se zamilujeme, ztrácíme rovnováhu, pozbýváme jistotu. Podle Žižka to má láska na Západě těžké proto, že pasivitu nechápeme jako něco pozitivního, jako něco, skrz co se můžeme rozvíjet, dokonce nacházet sebe sama…

Ano, v pasivitě zaznívá passio, což je utrpení i vášeň. Přistoupit na utrpení, trpět kvůli někomu, to je něco, co nemíníme snášet. Je příznačné, že moderna odmítla náboženství, tento tradiční zdroj moudrosti, podle které je utrpení přirozeným lidským údělem. Trpět je nám zatěžko i proto, že v tom nevidíme smysl. Jenže ať chceme, nebo ne, trpět budeme.

Nejkrásnější pasáže nevěnujete lásce, ale opuštění. „Opuštění je zkušenost nekonečného smutku z toho, že jsme vždy již opuštění...“ Zkušenost opuštěnosti spojujete s Ježíšovým výkřikem na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A poznamenáváte: „Sama tato slova jsou křížem. Jsme radikálně opuštění. Kdykoli nás někdo opouští, znovu zakoušíme tuto prvotní ránu.“ Ale je to pravda, že opuštěnost je naším východiskem? Není to tak, že jsme na začátku vpleteni do vztahů a teprve postupně se stáváme svébytnými?

Asi bych to upřesnil: opuštění je prvotní zážitek člověka jako individua. V určitém okamžiku si uvědomíme, že jako jednotlivci postrádáme jakoukoli oporu. Jednou vypadneme z mateřského pouta, o kterém jsme si mysleli, že představuje věčné bezpečí, a žádnou jistotu už nikdy nezískáme. V náboženství se uchovává a kultivuje myšlenka, že existuje něco, co nás překračuje a co nám dává základ. Sama víte, že křesťanství u těch slov na kříži nezůstalo. Ale fakt je, že jsme ranění a že se této ráně dostalo velkolepého vyjádření právě na kříži.

Než tato slova na kříži zazněla, obrátil se Pilát na Ježíše s otázkou: „Co je pravda?“ Křesťanské drama opuštění je zároveň krizí pravdy. Krize pravdy – tak zní název vaší knihy z roku 2021. Říkáte v ní: Jaképak fake news? Vždyť pravda byla vždy problém…

Ano, to je přece zřejmé. Je-li pravda nejzákladnější životní orientace, byla vždy kriticky ohrožená. Lidé pravdu vždy spíš hledali, než aby ji měli. Nikdy se nám nic, byť by šlo o naše nejniternější přesvědčení, nepodaří převést na něco stabilního, neotřesitelného. Pravdu si neustále vybojováváme. Tvrdit, že žijeme v epoše, v níž jsme pozbyli pravdu, je stejně pomatené jako tvrdit, že žijeme v době, v níž jsme přišli o lásku.

Filozofové mají tendenci stavět pravdu proti názoru. Vy se však odvoláváte na Hannah Arendtovou, která se za filozofku nepovažuje a pro niž bylo zásadní hledat pravdu nikoli navzdory názorům, ale v názorech…

Zvlášť v případě politiky je nezbytné postavit se na stranu Hannah Arendtové. Politika, která si nárokuje pravdu, je zničující. Je to protidemokratické a je v zásadě jedno, jestli za tuto pravdu označujeme ideologii, nebo poznatky přírodní vědy. Během pandemie jsme viděli, že každá země reagovala jinak. Německá vláda se velmi spoléhala na poznatky některých virologů. Chápu, že bylo třeba reagovat rychle, ale přesto si nyní musíme otevřeně říct: ocitli jsme se na samé hraně toho, co lze označit za demokratické zřízení. Stali jsme se svědky apolitického zacházení s veřejností. Ale když jsem odmítl politiku založenou v pravdě, je třeba připojit, že stejně nebezpečné je tvrzení: „Všechno je jen názor“. I to je apolitické.

Říkáte tedy, že demokracie čelí dvěma nebezpečím: na jedné straně hledisku, že vše je názor, a na druhé straně nároku, že politika je založená na pravdě.

Přesně tak, hledání pravdy je vždy rozlišováním a částečným překonáváním názorů směrem k pravdě. To však předpokládá pluralitu. A naopak platí, že každá pravda je podmíněna názorem.

V Evropě vypukla válka. Snad není mnoho těch, kteří by zpochybňovali fakt, že tuto válku rozpoutalo Rusko. Ale když sleduji bouře, které se zdvihají, kdykoli někdo vysloví něco, co nezapadá do toho, co se aktuálně v médiích říká, vzpomenu si na vaši větu „Již propagování pravdy je násilím“. Vnímáte naše západní mediální válčení jako problém spjatý s otázkou pravdy? Anebo vám omezování toho, co lze říkat, nepřipadá podivné, protože je zcela přirozené, že v dobách války se prostor pro reflexi, která je bytostně spjatá se zpochybňováním, nutně zužuje?

Tlak na uniformitu myšlení existoval už před válkou, takže jen s válkou to souviset nebude. Dominantní média člověku skutečně skýtají úzké spektrum názorů. Ale ve vztahu k válce si myslím, že do hry vstupují jiné, mocnější faktory. I média se ocitla zcela ve vleku událostí, o nichž nelze mít aktuálně jasno. Můžeme se ptát, kdo by mohl být schopen pohlížet na současnou dynamiku z odstupu. Možná to kdysi skutečně byli filozofové, ale ty doby jsou pryč. Dnes takové hlasy zvnějšku nemáme a musíme se spoléhat na zpětnou rekonstrukci. Asi jsme na prahu velmi obtížné doby a sotva existuje někdo, kdo to umí zarazit. U spisovatelů dvacátého století se můžeme dočíst, jak popisovali neúprosnou dynamiku, která vyústila v první světovou válku. Byla to dynamika, která převálcovala svět. Snad jsme se neocitli na podobném prahu.

V prvních dnech války byl Putin často přirovnáván k Hitlerovi. Svou poslední knihu jste věnoval právě Hitlerovi. Co si o tomto srovnání myslíte?

Že je to nesmysl v každém ohledu. Vím, že někteří politologové hovoří o novém ruském fašismu. Tento fenomén nepopírám. Ale dávat rovnítko mezi Hitlera a Putina je naprostý nesmysl. Hitler chtěl svým válečným tažením zničit celý národ. Invaze na Ukrajinu je odsouzeníhodná. Ale jakkoli je krok Ruska odsouzeníhodný, stále jde – ať se nám to líbí, nebo ne – o politický krok. Putina nemůžeme vinit z žádného holocaustu a ani nevyvolal třetí světovou válku. To nejsou malé rozdíly.

Ve zmíněné knize z roku 2022 interpretujete Hitlerův Mein Kampf jako text, který vyrostl z ponížení. Hitlerova bolest vyvolala nenávist, čímž se stala tvůrčí. K tomu poznamenáváte: „Mein Kampf má jediné téma: empowerment.“ To je pro mě překvapivé tvrzení. Empowerment, tedy zmocnění, se přece týká menšin, které bojují o své místo na veřejnosti, o rovnoprávnost…

Ano, míním to trochu jako provokaci. Myslím si však, že logika tzv. „empowermentu“, zmocnění, je hluboce problematická. Vždyť se podívejte na situaci z historického hlediska. Hitler byl ve dvacátých letech poníženým člověkem stojícím na okraji společnosti, ani bezdomovectví nebyl ušetřen. Samozřejmě tím neříkám: Hitler dělal tehdy totéž, o co dnes usilují lidé, kteří hovoří ve jménu menšin a kteří se zasazují o rozmanitou veřejnost. Důležité je tohle: Pokud člověku jde skutečně jen o prosazení moci, a moc je přece základem slova zmocnění, empowerment, veřejnost se proměňuje ve válečnou scenerii. Menšiny, které bojují o moc, by se potom neměly divit, když tuto moc nezískají anebo o ni časem zase přijdou, protože je zkrátka někdo v tomto souboji porazil. Ti, kdo bojují o moc, chystají svou vlastní porážku. To je neúprosná logika boje. Kladu si proto otázku: Skutečně by v naší složité společenské situaci měla být ústředním pojmem moc? Myslím, že ne. Vezměte si třeba pojem „old white man“, starý bílý muž. To jsem já. Jak zvláštní myslet si, že když někoho takto označíte, bude se s vámi chtít podělit o moc a promluvit si o společnosti, která by pro vás byla spravedlivější. Není vlastně logičtější, že na takovou řeč odpoví nenávistí? Jinými slovy, mám za to, že existuje demokratická participace, která nemusí být uchopena na pozadí moci.

Moc je nedílnou součástí toho, co nazýváte naturalistickým obratem. Ten započal v 19. století, ale jeho působení zakoušíme dodnes. Píšete: „Kapitalismus, jehož status je nezpochybněný, je jen novou podobou tohoto obratu. Jeho biologickou buňkou je člověk se svou touhou uspět.“

Ano, jsem přesvědčen, že něco podstatného, co je dědictvím třetí říše, co však sahá až do moderního osvícenství, nebylo v roce 1945 odbouráno. Že se projevy dnes liší, je jasné. Ale nelze jednoduše tvrdit, že boj o přežití je nacionálněsocialistická idea, která je dnes bezvýznamná. Boj je ústřední metafora, kterou užíváme pro porozumění moderní společenské dynamice. Jenže boj plodí poražené a s porážkou vzniká nenávist. Vezměme si vzdělávací systém. Již na úrovni základní školy se předběžně rozhoduje o tom, kdo půjde na jaký typ střední školy, kdo na univerzitu. I zde se objevuje naturalistický prvek. Předpokládá se, že ne každý má potřebné předpoklady, potřebnou „inteligenci“ k tomu, aby podal výkon. Jak problematický je pojem inteligence, je už dobře známé. Přirozeně pak nemůžeme hovořit o rovných příležitostech. Inteligenci odměňujeme, neinteligenci trestáme.

Knihu neuzavíráte vlastními slovy. Citujete z korespondence Franze Kafky: „Když stojíš přede mnou a díváš se na mne, co Ty víš o bolestech, které jsou ve mně, a co já vím o těch Tvých. (...) Už proto bychom my lidé měli stát jeden před druhým v takové vzájemné úctě, tak zamyšlení, tak milující, jako před vchodem do pekla.“ To je krásná pasáž, ale mě překvapila. Znamená to, že jedinou, nebo spíš nejdůležitější odpovědí na nenávist, která je politicky podněcována, která je součástí konkrétního systému, je má schopnost cítit s druhým, vlastně být schopna milosrdenství? Jako byste říkal: Nečekejte na společenské řešení, sami se osvobozujte od vlastní nenávisti…

Ano, mám za to, že vlídnost není společenský jev, ale individuální volba, kterou musí každý učinit sám za sebe a o níž by pak hlavně neměl ztrácet mnoho slov. Jsme raněné, omezené bytosti a tato vstřícnost vůči druhému je naší jedinou nadějí. Ve světě, v němž je možný Hitler, ve světě, kde nadále mohutně působí zmíněný naturalismus, ve společnosti, která se jednoduše smířila s tím, že tu máme poražené a vítěze, je tenhle úryvek z Kafky doslova záchranným kruhem.