Společnost – zdaleka nejenom česká – je rozdělená. Těžko dnes formulovat banálnější výrok, Ameriku tímhle konstatováním člověk vskutku neobjeví. To rozdělení může být ale jenom povrchové, přinejmenším v těch vyhrocenějších projevech současné veřejné nedebaty. Je pro ni charakteristická hysterie, absurdní přehánění, snaha vydobýt pro sebe status té největší a nejutiskovanější oběti. A často také rezignace na smysl debaty – tedy přesvědčování, na první pohled nepochopitelné odhodlání dělat to, co zjevně nefunguje, a pokud se ta nefunkčnost potvrdí, dojít k závěru, že to nefungující je potřeba dělat ještě víc. Poslední dny přinesly pár hezky symetrických příkladů.

V Kanadě, především v metropoli Ottawě, probíhaly protesty řidičů náklaďáků a dalších sympatizujících proti pandemickým opatřením. Na kanadské poměry to byl protest docela velký (i když ne tak velký, jak jeho fanoušci tvrdili), došlo k nějakým výtržnostem, ale nebylo jich tak moc, jedna skupinka protestujících měla vlajku s hákovým křížem (z aranžmá ovšem nebylo jasné, jestli na znamení přihlášení se k nacistické ideologii, anebo jako pokus vyjádřit, že nacisté jsou ti druzí, v tomto případě vláda Justina Trudeaua). Demonstranti v centru hlavního města pobývali, což pro místní jistě bylo v nějaké míře otravné.

Stejně se velmi často chovají i bojovníci proti „covidové tyranii“, včetně těch českých. Lamentují nad mizející svobodou a zároveň až nadrženě doufají v „potrestání vlastizrádců“, vypisují, koho a co všechno se bude muset vyšetřit. Taky hrdinové a oběti – apartheidu nebo soudobého ekvivalentu pronásledování Židů. „Je třeba vyšetřit středověké inkviziční skupiny typu Manipulátoři.cz, které organizovaly novodobý hon na kritické vědce a osobnosti a které označovaly za dezinformátory a antivaxery,“ píše na těchto stránkách politolog Michal Klíma – a zjevně ne v legraci. Je to vlastně stejně hlasité, nafoukané a nudné. Stejná dychtivost po statusu oběti, stejné opojení domnělým vlastním hrdinstvím, stejné utvrzování vlastní bubliny v jejích hysterických bludech.

Jistě je možné vést debatu o tom, která z těch forem hysterie je společensky nebezpečnější, a dojít k objevnému závěru typu „jak kdy, jak která, jak pro koho“. Tyhle spory ale jako kdyby ztrácely relevanci. Současná, internetovými steroidy poháněná debata miluje binární volby – jsi s těmi, nebo oněmi, když nejsi antirasista, jsi rasista, antifašista, nebo fašista, stoupenec tyranie, nebo bojovník za svobodu. Hysterie jistě má svoje „výhody“ – přináší nějaké krátkodobé uspokojení (ale podobně jako u jiných drog se i tady musí dávka zvyšovat), pomáhá udržovat a zvyšovat status v nějaké skupině, člověk díky ní může získat pocit nějaké davové sounáležitosti a snad i smyslu, zbavuje člověka únavných nároků, vazby na různé obtěžující abstraktní principy – třeba pravdu.

Možná ale ta nejpodstatnější volba se dnes dělá mezi přijetím hysterie a vědomou a jistě často selhávající snahou v mezích svých chabých možností tomu zdavovění vzdorovat, anebo mu aspoň nepodléhat, anebo mu aspoň podléhat trochu míň. Často se dnes šermuje Georgem Orwellem. Mezi jeho často citované sentence patří i tahle: „Uvidět, co má člověk před nosem, vyžaduje neustálý zápas.“ Je to, myslím, pravda. Ten zápas ale člověk nevede primárně se společností nebo s názorovými oponenty, ale sám se sebou. Rozhodně to nekonstatuju s pocitem, že bych v tomhle zápase slavil nějaké mimořádné úspěchy, ani s jistotou toho, kdo ví, co před tím nosem má. Tyhle řádky ale píšu s pocitem zneklidnění možností, že kriticky velká část západní společnosti tenhle zápas s úlevou vzdává.