Francouzi se vrátili z prázdnin a začíná sezona stávek a demonstrací. Krátce před jejím startem prezident Emmanuel Macron představil reformu pracovního práva. Takže je proti čemu stávkovat. Největší odborářská centrála CGT svolává už na úterý 12. září vlnu stávek a demonstrací. Zatím není úplně jasné, jak moc bude Francie ochromená. Pravděpodobně ale nebudou jezdit vlaky, městská doprava ve větších městech, nebude létat přinejmenším část letadel Air France a do stávky chtějí vstoupit i zaměstnanci francouzské veřejnoprávní televize. Uvažuje se i o stávkách v energetických firmách a v rafineriích, což by mohlo ochromit zásobování čerpacích stanic naftou a benzinem.

Je to takový francouzský standard, kterým si musí projít každý prezident, když se pokusí alespoň něco zásadního v upadající Francii změnit. Je to ale dost na to, aby to hodně lidem dokázalo znepříjemnit každodenní život. Velkým testem je vždycky to, jestli se většina Francouzů postaví při střetu za prezidenta, nebo stávkující odboráře. Od toho se bude odvíjet další vývoj událostí. Odbory samy o sobě nejsou nijak početné. Zastupují jen zhruba 9 procent Francouzů. Ale právě tím, že jsou schopny skutečně ochromit zemi, bývají prezidentům tvrdými soupeři.

Emmanuel Macron vyhrál prezidentské a poté i parlamentní volby se slibem, že dá Francii novou sílu a vytáhne ji z úpadku. Všechno to, co teď sepsal do zákonů o změně pracovního práva, měl poměrně detailně ve svém programu. Jeho původní sliby byly ještě výrazně razantnější než to, co předložil. Jeho reforma, která chce především skoncovat s velmi vysokým odstupným, které musí firmy vyplácet dlouholetým zaměstnancům, je rozumný a dobře promyšlený začátek. Macron už minulý týden, pár hodin po jejím představení, avizoval další vlnu.

Dá se čekat, že protesty, i pokud budou delší a divočejší, ho nepřimějí jeho plány měnit. Macronovou velkou slabinou ale je, že dokázal ztratit podporu Francouzů ještě dávno předtím, než se do něčeho konkrétního vůbec pustil.

Neztratil ji kvůli svým návrhům, ale kvůli své aroganci a povýšenému chování. Z přátelského, komunikativního kandidáta se v Elysejském paláci během pár týdnů stal nabob, který se obrnil aureolou nedostupnosti. Sám o sobě smýšlí jako o kombinaci Ludvíka XVI. a Jupitera. Přesvědčen, že Francouzi po takovém monarchovi touží. Jenže za éry jupiterizace se jeho podpora propadla až na 36 procent. Věří mu výrazně méně Francouzů, než kolik Američanů má důvěru v Donalda Trumpa (podle posledních průzkumů je to asi 44 procent). Nabobskému dojmu přidala i snaha vyjednat pro svou manželku speciální úřad první dámy, jaký Francie nikdy neměla. Tuto ambici zastavila až petice s 280 tisíci podpisy. Zprávy o vysokých účtech za maskéry a vizážisty prezidenta jsou pak už jen utvrzením, že hlava státu nemá úroveň. Což je ve Francii jeden z největších prohřešků.

To není dobrá startovní pozice do střetu s ulicí. Když byl před deseti lety s podobně razantní reformou důchodu na startu svého mandátu gaullistický prezident Nicolas Sarkozy, byla Francie zablokována stávkami. Za Sarkozyho se ale postavilo přes 60 procent Francouzů. S tím Macron po svém létě arogance počítat nemůže.

Pro nás je důležité, že s klesající podporou se stále více snaží hledat vnějšího nepřítele. A toho objevil ve střední Evropě. Na ní se snaží Francouzům demonstrovat, kam jim unikají místa za levnější prací. Dá se čekat, že s vyhrocujícím se střetem s francouzskou ulicí bude sílit i Macronova snaha předvádět, jak zrovna v našem regionu bojuje za francouzské zájmy.