Když člověk po brexitu hledal na celém tom neštěstí něco dobrého, mohl například doufat, že Evropská komise („Brusel“), Berlín a některé další metropole, kde dosud vládne heslo Více, ne méně Evropy, uberou plyn. Protože teď už si nemohou neuvědomit, kde pramení nárůst skepse vůči EU po celé Evropě. Ale každá naivita si evidentně koleduje o rychlý trest.

Minulý týden německá Spolková rada (sedí v ní zástupci šestnácti spolkových zemí; devět hlasů bylo pro, sedm se zdrželo) požádala Evropskou komisi, jestli by nebyla tak hodná a nevypracovala příslušná opatření, aby „nejpozději od roku 2030 byla v EU připuštěna už jen bezemisní osobní auta“. To znamená vytlačit z trhu, zakázat v automobilech spalovací motory.

Vůči kritikům, kteří se ozvali, byla použita klasická technika: konejšení a dělání posuňků, jako že by jim prospěl mokrý hadr na čelo. Tak především tu nikdo nenavrhuje zákaz všech aut pojízdných v roce 2030; ta se spalovacími motory, která v roce 2029 budou nějací Evropané ještě bohužel mít, by směla dosloužit. Jen už by se v Unii nesměla vyrábět, respektive prodávat nová. Ani se tu přísně vzato nenavrhuje zákaz, nýbrž pouze „účinné použití odvodů a nástrojů daňového práva“ – tedy uvalit na klasická auta takové daně, aby byla vytlačena z trhu.

Proti elektroautům stojí vážné námitky – například že elektřina, již by auta čerpala ze zásuvky, se musí taky nějak vyrobit; nebo že celková bilance emisí oxidu uhličitého a jemného prachu, které vzniknou výrobou a provozem jednoho elektroauta, je jen o málo nižší než u klasického auta na benzin či naftu (takovou analýzu sepsal Institut pro životní prostředí a prognostiku v Heidelbergu). Baterie pro e-auta, vyráběné většinou v Číně, nejenže zatím trpí nedostatečnou kapacitou, a znemožňují tedy víc než jen pojížďky, ale zrovna Čína je známá vysokým podílem uhlí na výrobě energie. Takže emise a prach by se přesunuly od nás z Evropy do vzdálené Asie, která nás přes všechnu na odiv stavěnou starost o svět tolik nepálí.

I kdyby ale měli iniciátoři tohoto návrhu všechno dobře spočítané, zbývají klasické námitky liberálů: pokud jsou elektroauta skutečně tak perspektivní obor – a třeba ano –, postará se snad o jejich vítězství trh. Zatím také elektroauta nedovolují tu naprostou volnost, kterou má řidič s autem na benzin nebo naftu. Nabít baterii trvá na rozdíl od natankování desítky minut, stanic pro elektroauta je málo. K omezení volné jízdy by bylo potřeba vést politickou debatu. Nahrazovat ji pseudovědeckou argumentací – neboť oficiální klimatologie, z níž plyne boj proti fosilním palivům, má už na kontě tolik skandálů, že se nedá považovat za seriózní vědu – by byl skandál.

Nejvážnější je ovšem námitka z oboru jakési mezistátní ohleduplnosti. Co si to reprezentace jednoho členského státu, jakkoliv důležitého, dovoluje, předepisovat ostatním členským státům, v jakých budou jejich občané jezdit autech? Letopočet 2030 vypadá jako vzdálená budoucnost, ale čtrnáct let není mnoho, u velkých evropských projektů to bývá obvyklá doba k uskutečnění.

Jednotná měna vstoupila do života roku 2000, za důležitý milník na cestě k němu považuje životopisec Helmuta Kohla Hans-Peter Schwarz jednu francouzsko-německou schůzku z dubna 1987 – tedy třináct roků seriózního diplomatického vyjednání. Třináct, patnáct, sedmnáct let – to je v představách politiků jako nic, pokud ještě v sobě mají misionářské poslání. To dnes bohužel v typické evropské zemi platí už jen o zelených stranách (možná to bude platit i u tzv. pravicově populistických formacích, ale to je jiný příběh).

Zelení se v Německu příští rok pravděpodobně vrátí do vlády. Nikoliv proto, že by nějak zázračně posilovali mezi voliči, ale protože konzervativci dnes oslabují na úkor nové Alternativy pro Německo, s níž ovšem do koalice nikdo nechce jít. Tak se může stát, že Zelení sehrají v Německu roli kingmakera, poněvadž se o ně bude ucházet nejen sociální, ale i křesťanská demokracie.

Právě Zelení v Německu poté, co bylo dosaženo jejich dávného cíle energetické revoluce (Energiewende), agitují pro dopravní revoluci (Verkehrswende).

Pro důkaz absurdity si představme, že se plán na zákaz spalovacího motoru nějakým nedopuštěním stane skutečností a od roku 2030 budou v celé EU povolena už jen elektroauta. A že to celé vzniklo kvůli politické straně, která má aktuálně v jedné z 28 členských zemí podporu 11, a když má dobrý týden, pak 12 procent.