V nejchudších a nejzanedbanějších oblastech této země mají novorozenci naději na podobně dlouhý život jako jejich vrstevníci v zaostalých afrických zemích Burundi nebo Guinea-Bissau. Lépe na tom jsou i Indové nebo Keňané. Tvrdí to Agentura pro sociální začleňování a není důvod si myslet, že v tomhle přehání. 

Takzvaných vyloučených lokalit je v České republice šest set a žije v nich 95 až 115 tisíc lidí. Před deseti lety to bylo 60 až 80 tisíc v 310 lokalitách. Počet se tedy zdvojnásobil, lidí tam přibylo, díky vysoké porodnosti, o třetinu. 

Nikdo z nás by tam nechtěl přenocovat a většina tam nikdy ani nestrčila nos. Tato místa jsou však nedílnou součástí téhle země, patří k ní a v něčem ji reprezentují. Jejich příšerná podoba ukazuje, jak se u nás řeší největší sociální problém, který tato pomalu, ale jistě bohatnoucí a přitom pořád dosti rovnostářská společnost má.

Řeší se tak, že se předstírá, že tento křiklavý nepoměr mezi saturovanou většinou a v bídě přežívající menšinou neexistuje. Hasí se sociální korupcí, dávkami, které stačí na sebezničení a vegetování, ke kterému je řada z těch lidí odsouzena ještě dřív, než se narodí. O nějakém řešení není ale ani řeči, ono by to totiž bolelo, stálo by to hromadu peněz a nelíbilo by se to nikomu, ani většině, kterou by to obtěžovalo, ani těm k bídnému životu přizpůsobeným Romům, jejichž způsobu života by se to nutně dotklo. 

A tak, jako by se čekalo, až to jednou přijde a dojde k tomu, na co si většinové obyvatelstvo zadělává. Na rasové a sociální bouře. S jiným etnikem by už přišly. Gadžové mají problematické štěstí, že aktérem potenciálního výbuchu by byl lid, který se nebouří. Nemá cílenou agresivitu v krvi, je spíše pasivní a impulzivní než cílevědomý (to není vůbec), nikdy ostatně nevedl žádnou útočnou válku, vojně se vždy vyhýbal a organizovanost, natož bojová disciplinovanost, ba dokonce fanatismus jsou mu – na rozdíl od takových Arabů v západní Evropě – cizí. 

Naši Romové, cikáni, jsou páriové naší do sebe zahleděné, se sebou jaksi spokojené společnosti, která našla výborný způsob, jak „romský problém“ (a že skutečně existuje!) řešit: vystěhovat je do zpustlých stodol, do teletníků, někdy to jsou i pěkná stavení; kdysi naši předci odtamtud vyhnali předchozí obyvatele, jak skvěle nám zase poslouží.

S cikány se v této zemi šíbuje jako s materiálem už šedesát let: po vyhnání Němců posloužili jako hmota, kterou bylo možné navézt do děr ve zpustlém pohraničí. Celé kolonie se přesazovaly ze slovenských osad do historických měšťanských domů v západních a severních Čechách. Když se Češi v rámci budovatelských úspěchů rádi stěhovali ze zchátralých domů v historických centrech svých měst do moderních paneláků, cikáni opět přišli vhod. Nastěhovali se (čili byli nastěhováni) do renesančních a barokních haluzen, ve kterých nikdo nechtěl bydlet. Byla tam zima, vlhko a nerovné zdi. Nyní je umíme opravit, zcivilizovat a je pěkné bydlet ve starém domě. Neplatiče, jaká náhoda, že právě cikány, jsme vyvezli. Kam? Některé do unimobuněk. Jiné do zpustlých baráků co nejdál od města, nejlépe v noci.

Každý rok tak dál vznikají desítky, možná stovky nových ghett, jež vznikla jako „rozumné, rázné a spravedlivé řešení“ problému s nepřizpůsobivými obyvateli, Romy. Je to řešení, kterému většina společnosti tleská, ale jeho důsledkem je časovaná bomba.

Už tiká. Kdesi na samotách, na opuštěných předměstích, v rozpadlých barácích, uprostřed louží, smetí a odpadků, za něž máme i ty lidi, kteří mezi nimi žijí. Že to nevidíme či nechceme vidět – to není romský, to je náš český hromský problém.