Na Pražském hradě byli minulý týden při oslavách nejdůležitějšího státního svátku vyznamenáni také normalizační aparátčík, vlivná figura pozdně komunistického popu, kapelník, komik a později (ehm) svérázný politik, jehož největší zásluhou je zřejmě pohotovost, s níž častuje nadávkami kritiky prezidenta Miloše Zemana. Pobouřené reakce se pochopitelně dostavily, spolu s nimi ale také – jako poslední dobou vždycky – pocit vyčerpání Zemanem.

Mučený velikán, na nějž plivou trpaslíci

Českému prezidentovi se podařilo vytvořit něco jako perpetuum mobile, mašinu, která běží a běží, v chodu se udržuje prakticky sama a funguje v Zemanův prospěch. Hlava státu dá impulz, dopustí se čehosi v očích lidí mimo fanklub hlavy státu skandálního, vyprovokuje je tím k pobouřeným reakcím, jež ovšem v důsledku jenom upevní prezidentovu pozici v táboře Zemanových stoupenců. Stvrdí platnost obrazu Miloše Zemana tak, jak ho mají rádi, tedy jako člověka ostrakizovaného oficiálními médii, umlčovaného, ale nikoliv umlčeného, mučeného velikána, na nějž plivou trpaslíci, ale on jde neochvějně dál a pálí jim do vztekem sešklebených tváří tu svou pravdu.

Jak řekl čerstvý nositel medaile Za zásluhy František Ringo Čech Parlamentním listů (komu taky jinému): „Šakali (sic) štěkají, ale karavana táhne dál.“ Bojovník proti intelektuálnímu a mediálnímu establishmentu Miloš Zeman je přitom možná budovatelem establishmentu nového, který si bylo možno s různou mírou udivenosti prohlížet na fotkách z oslav 28. října. Jakéhosi symbiotického spojení pozapomenutých veličin časů, jež optimisté považovali za již uzavřené, a současného prezidentova okruhu. To vše podepřeno respektem, jejž nutně budí někteří laureáti ze sfér mimo politiku a veřejnou diskusi. Přímočaře a poeticky to popsal Bohumil Doležal: „Do tohoto úděsného danse macabre se někdy připlete i docela nevinný člověk, stává se to a stalo se to tentokrát. Zvlášť líto mi je toho chlapce, který přišel o život, když bránil spolužačku před útokem schizofreničky. Všichni v sále přítomní papaláši při jeho ocenění povstali a tleskali: vítej mezi námi, ode dneška už jsi taky zombie, jako my.“

Otázka zní, zda je možné vystoupit z toho cyklu provokací, vytočených reakcí a z nich vyplývajícího posílení prezidentovy reputace mezi těmi, jimž jsou jeho slova a činy adresovány primárně. A zda snaha z něj vystupovat má nějaký smysl, učinila by českou veřejnou debatu věcnější, obsažnější. Argumentace pro může působit docela přesvědčivě: Zemanovy výstřelky, v různé míře skandální vyjádření, agresivní výpady proti protivníkům, reálným i konstruovaným, bizarní složení jeho týmu a projevy jeho členů („kultovní“ mluvčí Jiří Ovčáček), to všechno je jenom taková pěna dní. Rozptyluje publikum, jež by si mělo všímat podstatnějších věcí, třeba oligarchizace státu a veřejného života, nástupu nových politických sil, které tu asi budou (ať už přímo na scéně, nebo v zákulisí) déle, než bude Zeman prezidentem, napětí uvnitř Evropské unie… Nejlepší by tedy bylo si prezidenta prostě nevšímat, nedopřávat mu pozornost, na niž jeho „mašina“ jede, až bude z dohledu, zastaví se sama.

Všímat si Zemana, nebo nevšímat?

Ano, česká veřejnost, nebo její významná část, je Milošem Zemanem fascinovaná, skoro až uhranutá. Fakt, že prezidentovo první funkční období je už za polovinou, na tom mnoho nezměnil. Na jeho setkáních s občany bývá plno a na projevy kritiky prezidentovi stoupenci reagují podrážděně a neurvale. Své odpůrce dokáže prezident udržovat ve stavu permanentně nažhaveném. Pokud Zemanův předchůdce Václav Klaus nemálo lidí dokázal dohnat k bolesti až fyzické a reálným slzám, dosáhl Zeman na tomto poli „úspěchů“ ještě výraznějších, stavu, kdy jinak vyrovnaní a v životě třeba docela spokojení lidé myslí na Zemana, i když by vlastně radši mysleli na něco (někoho) jiného. Zdravé to zrovna není. Jenomže ta rada „prostě si ho nevšímat“ je trochu hraběcí, a navíc jistým způsobem omezená. Lidé, kteří tenhle postoj doporučují, tím možná projevují vnímání, s odpuštěním, omezené. Důležité jsou nakonec jenom ty praktické věci, reálná moc, která se může koncentrovat jinde než na Hradě. Tam probíhající cirkus tyhle podstatné a tišší procesy může překřičet.

Jenomže symboly a jejich život a vývoj taky patří k žité skutečnosti, jejich vliv se do ní nějak a často velmi výrazně „překládá“. Úcta, jíž se v Česku tradičně těší prezidentský úřad, je přehnaná – stejně jako význam, který se jí přikládá. Je možné o tom psát komentáře a představovat si alternativní, lepší realitu, v níž je síla hlavy českého státu adekvátní její reálné politické moci. Jenomže skutečnost je jiná a projevuje-li se prezident nějakým způsobem, zemi to ovlivňuje. Rezignovat třeba na představu, že by chování a vyjadřování nejvyššího státního představitele mělo v téhle situaci odpovídat nějakým kulturním a morálním standardům, je vlastně rezignace na stát sám. A navíc – ono to není úplně tak, že by ta Zemanova představení byla dokola se opakující repríza téhož. Je to nějaký vyvíjející se kus, v jehož průběhu jsou posouvány hranice možného, přijatelného. Troufnu si odhadnout, že v prvním roce v úřadě by si Zeman nedovolil vyznamenat medailí Za zásluhy komunistického ministra zemědělství. Jenomže jsme si už tak nějak zvykli. Stejně jako se stalo běžnou součástí českého dění, že prezident na tiskové konferenci docela hnusně pomlouvá ženu, která proti němu vystoupila v létě během jeho návštěvy Havlíčkova Brodu. Stejně jako je běžné, když policie odvleče nenásilně se projevujícího demonstranta během kladení květin k Masarykovu pomníku na Hradčanech. Otázka je, kam prezident ty hranice běžného posune dál, času na to má ještě dost.

Zemanismus vzniká za pochodu

Miloš Zeman je osobnost přeceňovaná a podceňovaná zároveň. Přeceňované jsou jeho strategické schopnosti, jeho umění přijít s nějakou ucelenější politickou koncepcí a cílevědomou prací ji naplnit i jeho erudice. Prezidentova vyjádření jsou spíš sérií ledabylých pokusů a omylů, jeho nápady v zahraniční politice zainteresovanou evropskou veřejností nerezonují, a není pro to taky důvod. Jeho rozhled je v něčem dost omezený, cituje většinou autory známé plus minus v šedesátých letech a cituje, jak známo, dost nepřesně. Ani ta slavná aféra s Peroutkovým článkem není výrazem nějaké prezidentovy strategie v boji s „pražskou kavárnou“, projevem snahy bourat její modly, ale spíš důsledkem snahy vybruslit z jednoho „ujetí“, kterého si projednou někdo všiml (stejně popleteným způsobem jako Peroutku v témž projevu pojednal i svého oblíbeného Churchilla).

„Zemanismus“ vzniká za pochodu, intuitivně a palbou od boku, v proudu řeči, v němž se mísí fakta, jejich často svérázné interpretace, informace neověřené, informace selhávající pamětí či úmyslně posunuté a drby. Není to nic nového, nakonec i do premiérského úřadu se Zeman v roce 1997 dostal po konfrontační kampani, která i tehdy zaštítila širokou koalici naštvaných (velkoryse do ní tehdy zahrnul i stoupence xenofobních a fašizujících Sládkových republikánů, jeho tehdejšími slovy „zdivočelých sociálních demokratů“). Z velkých slov o „operaci čisté ruce“ nezbylo prakticky nic, poměry opoziční smlouvy naopak postrčily propojení politické a ekonomické moci na novou úroveň. Úspěch Miloše Zemana může být svědectvím ani ne tak o jeho výjimečných schopnostech jako spíš o neschopnosti jeho protivníků. Prezident v očích stoupenců může vypadat jako člověk, který se neohroženě postavil „pražské kavárně“ (když už tedy připustíme její existenci). Stejně tak se ale dá říci, že „pražská kavárna“ je na tom tak špatně, že si ji namaže na chleba i Miloš Zeman, když to potřebuje.

Výrazem podceňování prezidenta je však přesvědčení, že kvůli výše jmenovanému je Miloš Zeman figura bez reálného významu, něco jako populární bavič, který ale nemůže být skutečně vážným hráčem. Zemanovy veřejně prezentované názory mohou být proměnlivé, popletené, protichůdné, irelevantní. Jeho mocenský instinkt je však neselhávající. Prezident může působit dojmem, že se ve světě zas až tak moc nevyzná, pokud jde ale o jeho osobu, má docela jasno. Má „zabijácký instinkt“, tedy dokáže identifikovat protivníkovu slabinu nebo – ještě lépe – ten jeho rys, který by před veřejností jako slabina vypadal či který by se mu dal jaksi přimyslet, a tvrdě po ní jít. Mluví dobře, tedy tak, aby na publikum jeho slova působila žádoucím způsobem. A ke svým „zemanismům“ se odráží od nějakého reálného základu. Dokáže spatra říkat věty, jež třeba nic objevného nevyjadřují, ale mají alespoň začátek, prostředek a konec. Na své protivníky se může spolehnout v tom, že při kritice prezidenta spláchnou i všechny jeho voliče jako nevzdělané, nekulturní, zaostalé a bůhvíjaké ještě – nespravedlivě, dá se přece docela snadno pochopit, že pro člověka s určitou životní zkušeností a historií může být přiklonění se k Zemanovi docela logické a pochopitelné. Zemanův apel je jaksi skutečný.

Sám sobě jediným programem

Vůbec zavádějící je představa, že by střet o prezidenta byl střetem mezi elitami a zbytkem společnosti. Miloš Zeman má na své straně taky část elit, tu nacionálněji orientovanou či lidi typu Jana Kellera nebo Václava Bělohradského, kteří pro část, řekněme, čtoucí veřejnosti představují docela velké autority. Dá se čekat, že s tím, jak bude pozice prezidentova tábora posilovat, bude přibývat takových pro někoho možná nečekaných „přestupů“. Miloš Zeman může někomu připadat jako v zásadě neškodný kvůli své těkavosti, občasné ztěžklosti jazyka, politické nekoncepčnosti, přistupování ke všemu ad hoc. Právě to jej ale může činit nebezpečným. Politik, který je sám sobě jediným programem, je snadno využitelný nějakou třetí stranou – dokládá to i entuziasmus, s nímž prezident vychází vstříc zájmům Ruska nebo Číny (dosti hrozivé informace o prezidentem preferované čínské firmě CFCE a jejím napojení na nejrigidnější a nejagresivnější křídlo čínského establishmentu přinesly Lidové noviny v textech sinologa Martina Hály).

O Zemanovi se pohrdlivě mluví jako o anachronismu, člověku minula, který jakýmsi řízením přistál na Hradě a je antitezí všeho toho moderního a pokrokového, co dnešní Evropa vyjadřuje. Jistým způsobem ale prezident současnost cítí velice přesně, je na ni napojen. Je reprezentantem emocí, jež cloumají sociálními sítěmi, „facebookového chápání“, které plete dohromady fakta, smyšlenky i nesmysly a včleňuje je do proudu emocí. Možná je tváří nějakého minulého Česka, stejně tak ale může být předzvěstí, průkopníkem toho budoucího. Aby byla v téhle zemi ohrožena demokracie, nestačí, aby k tomu měl někdo vůli zevnitř, musí pro to být vytvořeny vnější podmínky, komunisté by se taky nedostali k monopolní moci, kdyby to bylo jen na nich.

Jeden se tím mohl uklidňovat v časech, kdy Evropa působila stabilně. Jenomže to se mění, ledacos naznačuje, že se v Evropě blíží možnost nějakého zásadního politického přeskupení, že pro to vznikají podmínky. V takové situaci by se prezident mohl hodit ne nutně jako ideolog, nýbrž jako záštita, svorník síly, jež by spojila nesourodou společnost národovců, radikálů, části tradiční levice včetně té krajní, konzervativců klausovského typu, pravičáků zklamaných Obamou a zhlédnuvších se v Putinovi a dalších. Možná přepjatá představa. Ale politika, jak známo, dělá „strange bedfellows“, svede do jedné postele značně různorodou společnost. Taky se můžeme ještě divit.