Žijeme v éře nedůvěry a vzpoury proti „establishmentu“, „elitám“ či „expertům“. V červnu britští průzkumníci YouGov zjišťovali, čím názorům lidé při rozhodování o hlasování v referendu naslouchají.

Zjistili, že příznivci setrvání v Unii zohledňovali například názory akademiků, předních podnikatelů, ekonomů, lidí z charitativních organizací či Bank of England. Lidé, kteří chtěli z Unie, nevěřili nikomu. Doslova. Všech 13 kategorií autorit, na které se průzkumníci ptali, u nich požívalo menší důvěry než nedůvěry (Čím názorům něvěřil vůbec nikdo? Politiků a novinářů). Jedním z definičních znaků současných populistických hnutí je, že „expert“ je pro ně sprosté slovo. A pokud to nevyjadřují takto explicitně, tak elitní konsensus v mnoha společenských otázkách prostě ignorují (Podle jedné studie se dokonce určitý typ lidí ve svých mylných názorech „zabejčí“ tím víc, čím víc se je snažíte přesvědčit, že nemají pravdu).

Je to smutné – hrozí, že veřejná politika se bude víc a víc stávat rukojmím bludů.

O to smutnější pak ovšem, je, když se experti mýlí. A když se jejich schopnost korigovat své názory na základě nových fakt dostaví trochu pozdě.

Jedním z hlavních témat, kterými si Donald Trump (ale i Demokrat Bernie Sanders na levici) získává davy, je odmítnutí volného obchodu. Ten podle Trumpa sloužil jen šéfům firem, ale obyčejní lidé z něj nic neměli. Volný obchod je jednou ze položek washingtonského konsensu. Jeho nejhlasitějšími hlasateli byli Republikáni, ale Demokrati, kteří k němu rétoricky přidávali určité podmínky, ho v praxi prosazovali neméně efektivně. Byla to koneckonců administrativa Billa Clintona, která prosadila Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA). Konsensus mezi akademickými ekonomy, politiky, lidmi z think-tanků a mediálními komentátory byl, že volný obchod je jednoznačně prospěšný. Má sice některé negativní dopady, ale ty jsou lokalizované a dočasné. Dlouhodobě se všichni mají líp – každý získá přístup k levnějšímu zboží a ti, kteří přišli o práci, protože jejich dosavadní místo eliminovala zahraniční konkurence, si dřív nebo později najdou jiné, lépe placené, v exportně orientovaném oboru. Na „disidenty“ pohlíželi hlasatelé konsensu s opovržením, na pracující, kteří přišli o místa, s rodičovským soucitem – asi jako když vysvětlujeme dítěti, že to bebí brzy přestane bolet. Šťastnou shodou okolností oni mezi těmi poraženými globalizace nikdy nebyli ta dopadala na lidi méně vzdělané. Širší veřejnost byla ovšem co se týče prospěšnosti volného obchodu dlouhodobě na vážkách. Lidé mají rádi jistotu a to, co znají. Když nemůžou najít práci, není jim to, že televizory jsou letos zase lepší a levnější, tolik platné.

Letos v únoru byla zveřejněna studie tří respektovaných ekonomů s názvem „Čínský šok: Poučení z přizpůsobování pracovních trhů velkým změnám v obchodu“. Známý ekonom Tyler Cowen ji označil za jednu z nejdůležitějších ekonomických prací posledních dvaceti let. Studie ukazuje, že, pokud jde o důsledky nárůstu obchodu s Čínou po jejím přijetí do Světové obchodní organizace v roce 2001, má Donald Trump víc pravdy než elitní konsensus.

„Přizpůsobení na lokálních pracovních trzích je mimořádně pomalé, mzdy a míra participace na pracovním trhu zůstává snížená a nezaměstnanost zvýšená přinejmenším po celé desetiletí od počátku čínského obchodního šoku. Dělníci, kteří jsou mu vystaveni, zažívají větší míru fluktuace a nižší celoživotní příjmy. Na celonárodní úrovni podle očekávání klesla zaměstnanost v průmyslových odvětvích více vystavených dovozní konkurenci, ale kompenzující nárůsty v jiných odvětvích se zatím nedostavily,“ uvádějí David Autor, David Dorn a Gordon Hanson.

V dubnu přišli autoři s navazující studií, která ukázala souvislost mezi čínským šokem a polarizací politické scény. Ve volebních obvodech, kde byly dopady největší, se stávající kongresmani posunuli k extrémnějším pozicím, ať už doleva nebo doprava, a ti, kteří se k tomu neměli, byli poraženi a vystřídáni těmi ochotnějšími.

Novináři se na tu studii podívali, vyrazili na reportáže a nikoli překvapivě zjistili, že popsaný efekt dost vysvětluje i Trumpovu podporu.

Proč právě teď připomínat tyto studie, které se koneckonců týkají jen Ameriky? Protože dva italští ekonomové uplatnili metodologii Dorna et al. na výsledky britského referenda. A vyšlo jim, že „hlasování pro Leave bylo systematicky vyšší v regionech, které byly více zasaženy nárůstem dovozu z Číny za poslední tři desetiletí.“ Spočítali také data za celou západní Evropu a našli stejnou korelaci s nárůstem vlivu nacionalistických stran.

Široká pozornost, jaké se takovýmto studiím dostává, je předzvěstí změn, které můžeme v mezinárodní politice v příštích letech čekat. Bývalý americký ministr financí a bývalý rektor Harvardu Larry Summers minulý týden zveřejnil ve Finacial Times článek volající po „zodpovědném nacionalismu místo reflexivního globalismu.“ „Nový přístup musí vyjít z myšlenky, že základní zodpovědností vlády je maximalizovat blahobyt svých občanů, a ne se snažit o nějaký abstraktní koncept globálního dobra,“ píše. A mezi příklady toho, kdy není třeba tvrdohlavě trvat na abstraktním principu, mimo jiné uvádí: „Proč by se mělo mezinárodní společenství snažit zabránit zemím, které chtějí omezit přítoky mezinárodního kapitálu, aby to udělaly?“ Což je docela ironické vzhledem k tomu, že Summers byl ministrem financí v době asijské finanční krize v roce 1997, kdy se mezinárodní instituce vedené USA snažily postiženým zemím zabránit v omezení přítoků zahraničního kapitálu. Ale asi lepší prohlédnout pozdě než nikdy.

O intervencionistických politikách a zavádění sociálního státu v poválečné Evropě a Americe se říká, že zachránily kapitalismus před ním samým. Ti, kterým slovo suverenita nahání husí kůži, by se na to měli podívat tak, že je potřeba zachránit globalizaci před ní samotnou.

Na závěr ještě jeden lahůdkový detail pro milovníky historie elitního konsensu: Autor a spol. citují článek z Wall Street Journal z roku 1989, který předpovídal, že v příštích 25 letech budou tahouny globálního růstu Bangladéš, Thajsko a… Zimbabwe.