Královna. Když řeknete ve velké většině světa toto slovo, nemusíte specifikovat, koho máte na mysli. Je velmi nepravděpodobné, že vašemu společníkovi vytane jako první na mysli Markéta II. Dánská, bývalá vladařka Nizozemska Beatrix či manželka Filipa VI. Španělského Letizie. Ne, zcela jistě pochopí, že mluvíte o Alžbětě II., královně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, nejdéle vládnoucím monarchovi britských ostrovů. Tento týden slaví oficiální platinové jubileum, 70 let vlády.

Tedy ve skutečnosti 70 let panování Alžběty uplynulo již 6. února, jenže vzhledem k tomu, že jde zároveň o datum úmrtí jejího otce Jiřího VI., velkolepé oslavy by nebyly úplně vhodné. Zároveň v červnu bývá přece jen lepší počasí.

Alžběta je první z britských monarchů, komu se podařilo platinového jubilea dosáhnout. Oslavy tedy mají být velkolepé. Britové dokonce na ně dostali dva dny volna navíc. Vše odstartuje ve čtvrtek 2. června ceremonie známá jako Trooping the Colour, slavnostní pochod plně vyšňořených regimentů britské armády. Účastnit se má 1200 vojáků, stovky armádních hudebníků a 240 koní. Celé to má zakončit přelet stíhaček RAF nad Buckinghamským palácem. Večer následuje slavnostní zapalování jubilejních hranic, po celé Británii jich má vzplát na 1500 a dalších 54 v hlavních městech Commonwealthu.

V pátek proběhne mše díkůvzdání v katedrále sv. Pavla v Londýně. V sobotu se běží slavné koňské Epsomské derby, večer se koná platinová party v Buckinghamském paláci pro 22 tisíc lidí. V podstatě každý, kdo něco znamená v britském showbyznysu, tam vystoupí.

Neděle je den určený pro pouliční party nazvané „velký jubilejní oběd“. Každá ulice, čtvrť či vesnice si organizuje vlastní, celkově se jich má zúčastnit 10 milionů lidí, nejspíš k tomu budou pojídat speciální platinový pudink. Oslavy zakončí platinová jubilejní přehlídka, což má být něco tak bombastického, že to evidentně nejde ani popsat. Oficiální anotace mluví o „dynamické ukázce britského života“, která „využije kreativitu, vynalézavost, humor a komunitního ducha“ a slibuje „finále jako žádné jiné“. Má vystoupit Ed Sheeran.

Celkově to bude pompézní, velkolepé a velmi britské. Samozřejmě se ozvali ti věční kazisvěti, tedy republikáni, kteří tvrdí, že monarchie je přežitek, jubileum směšné a vůbec by se peníze daly utratit nějak smysluplněji. Obzvlášť hlasitě se ozývali při nedávném zahájení zasedání parlamentu. Královna kvůli zdravotní indispozici poslala za sebe syna Charlese, aby přednesl tradiční královninu řeč (ve skutečnosti program vlády na další parlamentní období). Královská moc byla rovněž zastoupena fyzickou korunou. Ta přijela ve vlastním autě. Republikáni tvrdili, že je nepřístojné, aby diamantová koruna jezdila vlastním vozidlem do sálu obsypaného zlatem, zatímco na obyčejné lidi začínají doléhat důsledky vysoké inflace. Nechápou, že takovéto tradice tvoří páteř britského státu, propojení s předešlými generacemi, dávají monarchii možnost stát nad politikou a být sjednocujícím prvkem celé země.

Královna to za 70 let své vlády dokázala dokonale. Její postavení je zvláštní, jelikož čím je nevýraznější, nudnější, tím je úspěšnější. Její popularita se zakládá ne na tom, co dělá, ale co nedělá. Přestože je považována za jednoho z nejúspěšnějších monarchů britských dějin, její panování se skládá z odhalování památníků, přestřihávání stužek a mávání z balkonu. V tom je však její úspěch, nedává nikomu důvod, aby ji nenáviděl, tedy kromě republikánů.

Za zakladatele moderní britské monarchie je považován dědeček Alžběty Jiří V., všeobecně považovaný za nejnudnějšího krále dějin. Asi nejzajímavější fakt o něm je, že byl vášnivým sběratelem známek. V jeho nudnosti však byla jeho síla. Královskou rodinu přetvořil v podstatě ve středostavovskou instituci. Královská rodina je sice na vrcholu společenského žebříčku a nesmírně bohatá, svým vystupováním a morálkou však zapadá do britské vyšší střední třídy. Britové mají rádi, když se královská rodina drží při zemi. Ti členové, kteří se chovají jako princátka a zneužívají svého postavení, jsou nejméně oblíbeni. A britská střední třída je nesmírně nudná. Dělníci romanticky trpí, příslušníci nejvyšších vrstev zase ignorují klasickou morálku. Jen střední vrstvy se ženou za vysmívanou vážností, statusem. Střední třída je ale také početná a vlivná. Vyplatí se tedy, aby královská rodina kopírovala její návyky a zvyklosti.

Královna zažila mnohé. Narodila se 21. dubna 1926 v domě číslo 17 na Burton Street v Londýně, v sídle svého dědečka z matčiny strany, skotského šlechtice hraběte ze Strathmoreu a Kinghorneu. V té době nikdo nepředpokládal, že by se někdy mohla stát královnou. Její otec princ Albert z Yorku byl druhorozeným synem a mužští potomci měli v následnictví přednost, byť by byli narozeni později. Pak se ale její strýc král Edward VIII. zamiloval do rozvedené Američanky a raději abdikoval, než aby žil bez ní. Alžbětin otec nastoupil na trůn jako Jiří VI., a jelikož neměl žádné syny, princezna se stala dědičkou trůnu.

I když netflixovský seriál Koruna podává královnin život jako napínavé melodrama plné zvratů, rodinných skandálů a intrik, ve skutečnosti, podle slov historika Toma Hollanda, „královna strávila většinu života neuvěřitelně znuděná“. Vzdělávala se doma, učitelem jí byl pozdější ředitel Etonu Henry Marten. Při Buckinghamském paláci byl zřízen dívčí skautský oddíl, aby se mohla socializovat s dívkami svého věku. Měl dvacet členek, většinou dcer zaměstnanců paláce a dvořanů. Výjimku možná tvoří druhá světová válka, kdy její matka odmítla evakuaci do Kanady. Ke konci války nastoupila Alžběta do Ženských pomocných pozemních sborů, kde se naučila řídit náklaďák a opravovat auta. Možná první projev jejího hlubokého citu pro povinnost a službu veřejnosti.

V roce 1947 si vzala Filipa, prince dánského a řeckého, svou „sílu a oporu“. Šťastné manželství skončilo loni, kdy Filip, používající od svatby titul vévoda z Edinburghu, zemřel v 99 letech.

Podle tradičních měřítek je Alžběta vlastně velmi neúspěšná královna. Rozloha území, jemuž vládne, se od jejího nástupu na trůn notně zmenšila, osmnáct zemí se přetvořilo z monarchie v republiku. Nyní je hlavou patnácti států. Během její vlády se Británie definitivně změnila ze světové velmoci a koloniálního impéria na regionální evropskou mocnost. Nikdy nezaútočila na Francii čili selhala v dalším tradičním měřítku úspěšnosti britských monarchů. Královna je přitom vrchní velitelkou ozbrojených sil, ve vydání rozkazu jí teoreticky nic nebrání.

Z moderního hlediska je ale fenomenálně úspěšná. Díky ní královská rodina zůstává nesmírně oblíbenou, zavedení republiky nepodporuje víc než 30 % Britů. Královna je nejpopulárnější veřejnou postavou, rádo ji má 75 % Britů. Svým klidným vedením zabezpečila budoucnost britské monarchie.

Ne vždy tomu tak bylo. V šedesátých letech, té dekádě modernity a upadajících mravů, bylo populární předpovídat konec monarchie. Intelektuálové tvrdili, že se tato instituce přežila a postupně odumře.

Ne že by královna nemusela řešit krize. Největší byl nejspíš sňatek prince Charlese s Dianou Spencerovou. Osmnáctiletá dívka evidentně netušila, do jaké instituce vstupuje, Charles zase vždy toužil po Camille, kterou si nemohl vzít, jelikož nebyla dostatečně urozená. Výsledkem bylo nešťastné manželství, rozvod a tragická smrt Diany při dopravní nehodě, když prchala před paparazzi. To byl také jeden z momentů, kdy Alžbětě její tradiční odtažitost a nečitelnost nepomohla. Královna následovala zvyklosti, ale na veřejnosti působila jako bezcitná.

I z toho debaklu se rodina poučila. Svatbě prince Williama s Kate Middletonovou již nikdo nebránil. Charles si vzal Camillu. I když zkušenost s Meghan Markleovou nasvědčuje, že rozvedeným Američankám by se královská rodina měla stále vyhýbat.

Kromě republikánů má monarchie ještě jednoho nepřítele, progresivisty, i když často jde o ty samé lidi. Ti kritizují instituci jako rasistickou, jelikož v 17. století investovala do obchodu s otroky, fašistickou (objevila se přirovnání vlajkami vyzdobeného Londýna k nacistickému Německu) a imperialistickou.

V posledním bodě mají svým způsobem pravdu. Tradice oslav jubileí vznikla, jak píše historik Dominic Sandbrook, „stejně jako všechny velké britské instituce… jako v podstatě cvičení, jak naštvat Francouze“. První se slavilo při příležitosti 50 let panování Jiřího III. v roce 1809, válka proti Napoleonovi se nevyvíjela zrovna dobře a národ potřeboval povzbudit. Zlaté jubileum královny Viktorie, a zvlášť diamantové, bylo bezostyšnou oslavou britského impéria.

Sama Alžběta II. cítí sounáležitost s Commonwealthem, který impérium formálně nahradil. Podle všeho je nesmírně pyšná na svou pozici hlavy Commonwealthu. Přesto obviňovat ji z rasismu či imperialismu je nesmysl. V roce 1961 tančila s prezidentem Ghany Kwamem Nkruhamem, což je považováno za symbolický moment smíření mezi Británií a bývalými koloniemi.

Ghanu tehdy nejspíš navštívila z pobídky britské vlády, která tak chtěla reagovat na tamější stoupající sovětský vliv. To je jedna z ukázek soužití královny s vládou. Jednou týdně má Alžběta schůzku se svým premiérem. Ta se odehrává za zavřenými dveřmi a je naprosto tajná. Pokud má někdy šanci ovlivnit politiku, tak tam. Zajímavé je, že ze všech jejích premiérů vztah nejvíc skřípal s Margaret Thatcherovou, přestože tato žena byla zarputilou monarchistkou. Osobnostně si prostě nesedly.

K Alžbětě se sluší dodat ještě jeden fakt, který se na veřejnosti příliš nevytrubuje. Je hluboce věřící a svou funkci hlavy anglikánské církve bere nesmírně vážně. Nicméně i v tomto případě nevnucujícím se způsobem.

Když Jiří V. slavil své stříbrné jubileum, byl šokován nadšenými davy, které ho vítaly. „Netušil jsem, že ke mně něco takového cítí,“ prohlásil tento filatelista. Je velká zásluha jeho vnučky, že takový pocit v Britech stále přetrvává.