Václav Havel často opakoval, jak se těší, až se do společnosti naplno zapojí generace, která už šla do školy po pádu totality. Těšil se, jak budou na rozdíl od těch, kdo zažili třeba jen pár formativních let v základní škole před rokem 1989, idealističtí, nekompromisní, odvážní a zvědaví, čímž hravě převálcují předchozí totalitou handicapované generace, a rychle je díky tomu vytlačí z nejvyšších pater společnosti v politice, ekonomice i myšlení. Mluvil o těch, jimž je dnes pod třicet. Ve světě se jim říká generace Y nebo Millennials. Jsou to lidé narození mezi lety 1984 a 1996. U nás je můžeme pracovně pojmenovat Havlovy děti.

V západní Evropě i ve Spojených státech se o této nastupující generaci, která by měla převzít řízení společnosti, vede tradičně živá a často vyhrocená debata. Švédský institut Universum teď zveřejnil obsáhlou studii, mapující názory, hodnoty a priority mladých ve více než čtyřiceti zemích včetně České republiky. Využil k tomu odpovědí více než 16 tisíc respondentů, což dává šanci na dosud ojedinělý globální vhled. Studie přišla zrovna do pětadvacátého výročí 17. listopadu 1989 a to je dobrá příležitost k hlubšímu pohledu na Havlovy děti. Naplnila se očekávání, která do nich první polistopadový prezident vkládal? V čem jsou jiní než předchozí generace, jíž je dnes mezi 30 a 44 lety?

Mezi těmito dvěma generacemi je veliký rozdíl. Ta starší se dá označit za yuppies. Jsou to lidé, pro něž výkon a nasazení znamenal mnoho a byli mu ochotni obětovat hodně ze svého pohodlí. A vlastně si to ani neuvědomovali, protože byli stržení euforií doby. Jako velmi mladí obsadili rozhodující místa ve společnosti, na něž by se v zemích s nepřerušeným demokratickým vývojem nikdy nedostali. Prošli jsme unikátní epochou se třicetiletými ministry, poradci, generálními řediteli, manažery, šéfredaktory, a dokonce členy bankovní rady ČNB, jimž nebylo ani třicet, když rozhodovali o směřování země. Museli být odvážní, rozhodní a pracovití, protože je do toho doba přirozeně tlačila. I proto se na svůj věk a poměry ve vyspělých zemích podstatně víc zajímali o veřejný prostor a formovali ho. Byla to poslední neinternetová generace, která byla zvyklá jednat tváří v tvář a ne z pohodlí odcizeného virtuálního prostoru. A byla to také generace kompaktní a nepříliš rozdělená. Svoboda a příležitosti pro ni byly formativními zážitky a příliš netoužila po jistotách. Byla exotická tím, že na rozdíl od vyspělých zemí Západu volila silně doprava. Velká část dávala přednost klasickému liberalismu, s co nejmenší rolí státu. Když dospěla k věku volebního práva, dávala (za vysoké volební účasti) hlasy ODS, ODA a později Unii svobody. Tyto strany mívaly nejvyšší podporu právě mezi tehdejší generací 30-.

Havlovy děti stály na začátku kariéry na úplně jiné startovní čáře, a proto jsou úplně jiné. V mnoha věcech jsou dokonce přesným opakem předchozí generace. Studie Universum ukazuje, že se už neliší od svých vrstevníků ve vyspělých zemích. „73 procent z nich považuje rovnováhu mezi prací a volným časem za vyšší hodnotu než výši příjmů. 82 procent dává této rovnováze přednost před důležitou pozicí ve firmě. 42 procent raději nebude pracovat, než by vzalo práci, kterou nedělají rádi,“ píší švédští sociologové. Údaje za Českou republiku se od zmíněného průměru nijak významně neodchylují. Je to generace, která se dá pracovně, velmi zjednodušeně, označit za hipstery.

V jejich myšlení hraje podstatně silnější roli nárok. Jsou přesvědčeni, že na spoustu věcí mají právo a společnost se má postarat. Jistoty pro ně mají podstatně vyšší hodnotu a ochota riskovat je podstatně nižší. Mnohem více z nich patří k té části společnosti, kterou kolega Martin Weiss trefně nazval „lidé, kteří čekají na práci“, než by si nějakou vymysleli nebo aktivně našli. Zjednodušeně se to dá říct i tak, že před startem vlastního byznysu dají přednost žádosti o státní nebo evropský grant a práci ve veřejném či neziskovém sektoru. Ta je také považovaná ze mnohem více cool než v předchozí generaci. Tehdy vyvolávalo obdiv, když někdo rozjel úspěšný byznys, dnes letí práce v NGO. Je to také generace mnohem víc rozdělená. To neznamená, že nenajdete na vysokých postech lidi, kteří se vymykají. Náměstkem ministra obrany za sociální demokraty je třicetiletý Jakub Kulhánek (to je ten, kdo jménem Bohuslava Sobotky píše články do Foreign Policy nebo Wall Street Journal). Starostou Prahy 6, nejbohatší části metropole, se stal v koalici TOP 09 – ANO třicetiletý Ondřej Kolář, syn známého velvyslance Petra Koláře. Jsou to ale výjimky potvrzující pravidlo, nikoliv trend.

Ani práce, ani děti

Německý deník Die Welt minulý týden označil své mladé do třiceti let za „línou generaci“. U nás by asi spíš seděl výraz sociologa Thorsteina Veblena „zahálčivá“. Tak se také často její generační mluvčí, jako třeba populární sociolog ze spolku Žít Brno Stanislav Biler, označují. Jeden z jeho textů na serveru iHned.cz nese výstižný titulek Generace Y jde do práce, a moc se jí nechce. „Po generaci zodpovědných workoholiků přichází generace, která skoro 100 let starý výdobytek v podobě osmihodinové pracovní doby nebere jako vtip, ale jako fakt, přes který nejede vlak. Což překvapuje personalisty, jejich spolupracovníky i nadřízené. Jistě je lze pohoršeně vnímat coby línou rozmazlenou holotu, která se odmítá zapojit do honby za vyšší produktivitou a položit své tělo na oltář skomírajícího růstu. Jejich přístup je sice takovou malou limitovanou revolucí v mezích zákona, ale co není, může být. I těch osm hodin denně kdysi vypadalo jako sci-fi, byť nutno vzpomenout, že dělníci se pro ně tehdy topili ve vlastní krvi. Nicméně nechuť obětovat život práci a důraz na osobní život mohou udělat své,“ píše Biler.

A nechce se jim nejen pracovat, ale ani zakládat rodiny. Narození dětí posouvají ještě dál než workoholičtí yuppies z předchozí generace, jimž se na hraně dospělosti otevřel svět. Havlovy děti nevolí mezi kariérou a rodinou, ale mezi kariérou a volností a rodinou a volností. Podstatně méně než předchozí generace se zajímají o veřejný prostor. Méně chodí k volbám a velmi často podléhají rychlokvašeným marketingovým projektům, což se nedá zdůvodnit věkem a malou životní zkušeností, protože jejich předchůdcům se to ve stejném věku nestávalo. Veblenovské slovo „zahálčivá“ je dost výstižné. Rozdílné hodnoty a startovní pozice obou generací mohou časem vést k silné rivalitě až společenskému konfliktu.

Masové školy a strach ze života

Generační soudy budou samozřejmě vždy zjednodušující, proto jsme se je snažili vyztužit dostupnými daty z Českého statistického úřadu, Eurostatu a z průzkumů hodnot a postojů agentur STEM a CVVM. „Podle mne v datech najdeme důkazy o dvou souběžně probíhajících procesech: na jedné straně unuděná pasivní požitkářská generace Y, na druhé straně mládež těšící se změně režimu po Listopadu – na rozdíl od té starší generace věřila více tomu, že ještě uvidí plody. U té mladé generace se nenápadně projevuje ještě cosi třetího. Studium se posouvá, posouvá se založení rodiny, životní starty mnohdy začínají až dále za třicítkou. Aktivním jádrem společnosti se tak stává skupina mladšího středního věku,“ říká ředitel STEM Jan Hartl.

Dají se vystopovat tři fenomény, které Havlovy děti formovaly nebo je dobře vystihují. Prvním je masové, zglajchšaltované, módnímu progresivismu podléhající vzdělání. Druhým pocit obsazených míst. Třetím podlehnutí marketingové politice.

Před rokem 1989 bylo vysokoškolské vzdělání elitním statkem pro vyvolené. Zůstalo jím ještě dlouhé roky po pádu totality. Ve společnosti mělo vysokoškolský titul necelých deset procent lidí, čímž jsme byli světovou raritou. Všichni zahraniční pozorovatelé od OECD po Mezinárodní měnový fond nám to otloukali o hlavu. Slabou úroveň vzdělání považovali za vážnou brzdu prosperity. Reforma univerzit byla neustálou vládní prioritou. Tlaku jsme bohužel podlehli tím nejhorším možným způsobem. Nezvedli jsme úroveň vzdělání, jen jsme z něj udělali masový statek nevalné kvality, z něhož (s výjimkou těch, kdo zamířili na zahraniční univerzity) vycházejí elity Havlových dětí a svým myšlením, které si odtud odnesli, formují celou svou generaci.

Na vysoké školy dnes míří polovina populace. „V mladé generaci patrně bude docházet k jistému rozpolcení: polovina, která nebude studovat, nebude ani dělat řemeslo či specializovanou profesi (protože pro ně nebude). Masoví vysokoškoláci se budou podle mne dělit na aktivní segment, který bude pracovat na své kariéře již po dobu studia, a na spoléhačský pasivní segment, který se umístí kamsi do nějakých tabulkových počtů,“ říká Hartl.

Dvourychlostní společnost

Sociolog Ivo Možný zakládal v Brně Fakultu sociálních studií, o níž snil jako o elitní výzkumné univerzitě. Dodnes tam učí. „Máme dva druhy studentů. Já jim říkám samochodky a minimaxy. Ty samochodky si studují, samy jedou, jsou pracovité, zajímají se. Ale na druhé straně přibývá minimaxů, těch, kteří jdou studiem s minimálním výkonem maximálně snadno prolézt. Jedou na to minimum. Problémem fakulty je, jestli dokáže těm minimaxům zvednout tu minimální laťku, co musejí udělat. Oni ale silně tlačí na to, aby se naopak snižovala. Čím je jich víc, tím je ten tlak větší. Tím vzniká dvourychlostní společnost,“ řekl mi vloni Ivo Možný v rozhovoru pro Lidové noviny. „Ryzí samochodky, to je dost krásný a vzácný útvar. Taková čistá samochodka, tam je úplně jedno, jak dobrá nebo špatná ta škola je. Ta je prostě naprosto impregnovaná, jede si sama. Když použijeme jemnější dělení, to znamená student motivovaný a nemotivovaný, přičemž motivovaný je ten, který je ochoten pracovat aspoň čtyřicet hodin týdně, tak je jich tak patnáct, spíš deset procent. Vysokými školami prochází zahálčivá masa. Na vysoké škole je krásné, že pracujete 25 týdnů v roce z 56. Po těch 25 týdnů podle vlastního vyjádření studentů v některých oborech jim k tomu, aby vystudovali, stačí pracovat 16 hodin týdně. Oni si na tenhle způsob života zvyknou. Když jsem se na tohle díval a když jsem kolegům nadával, že tohle můžeme dopustit, taky jsem jim říkal: Podívejte se, my vytváříme zahálčivé studenty pro zahálčivou společnost. Protože celá ta společnost je dvourychlostní. Je tam velká zahálčivá masa, která je tou reklamou a tím kšeftem oblbnutá, že nejlepší je konzumovat, žádná sebekázeň. Užij si. To se do nich pumpuje.“

Největší zájem je o humanitní, často velmi efemérní obory typu gender, ekologie, sociální média nebo různé módní verze light marketingu. Často postrádají jakýkoliv zásadnější fundament znalostí potřebných pro úspěch v reálné společnosti. Kdo se do nich hrne? „Tam jdou lidi, kteří se bojí života. Já jsem tím prošel. V kšeftu neznám bratra, říkával můj strýc, když nepůjčil mému otci, který byl před bankrotem. Já su ze staré obchodnické rodiny. V tomhle světě prostě platí: Máš výkon? Dobrý. Válíš? Válíš. Neválíš? Jdeš od válu. A vedle toho je najednou nika společenských věd, kde pro sebe mají pochopení. Zohledňují se jiné věci než výkon. To přitahuje určitý typ lidí, kteří se, ve zkratce řečeno, bojí života,“ říká Ivo Možný.

Co je to za lidi? Když skončí školu, je jim 23, ale i 25 nebo 26 let. „To už začínáte ztrácet pružnost, adaptabilitu, schopnost se změnit. Mimochodem: Joseph Conrad (jeden ze zakladatelů modernismu) řekl krásnou větu: Ve třiceti tuhne charakter jako sádra. Plasticitu ale začínáte ztrácet už kolem pětadvaceti. A teď se podporují doktorandská studia a je o ně velký zájem. Je to pohodlný život. Když jeden den nepřijdete na přednášku, tak se z toho nestřílí. Když kamarádi jedou na hory, vyrazíte s nimi. Je to lákavé prostředí na prodloužení studentského života. Doktorát má trvat tři čtyři roky, ale trvá sedm. Píšou disertaci a vždycky nějak legitimizují neschopnost ji dopsat. Začnou přednášet. Protože máte hodně studentů, potřebujete i hodně učitelů. Na to se hodí doktorandi, kteří pomáhají s výukou. Víte, proč nemáme elitní školy? Když jsme začali brát nikoliv jenom elitní, ale průměrné studenty, museli jsme nabrat i průměrné učitele. Jinak bychom je neobsloužili. Tím začal úpadek kvality,“ popisuje prostředí formující Havlovy děti Možný.

Mnohem déle než předchozí generace zůstávají mladí u rodičů a nehrnou se do vlastní domácnosti. Prudce přibývá mamánků. Ve věku mezi pětadvaceti a devětadvaceti se na vlastní nohy nedokázalo postavit 31,2 procenta žen a skoro polovina mužů. Ještě v roce 1995 bydlelo u rodičů jen 15,1 procenta žen a 32,2 procenta mužů.

Oproti předchozí generaci klesá i počet těch, kteří ve věku mezi 25 a 29 lety (už po těch značně protažených univerzitních studiích) pracují. U nás je to 74,5 procenta. V sousedním Německu, které má srovnatelně vysokou nezaměstnanost, si v tomto věku vydělává 80,1 procenta mladých. Dá se jistě namítnout, že Němky mají velmi málo dětí. Jenže i ve Francii, kde mají ženy nejvíce dětí z celé vyspělé Evropy a zároveň je tam vysoká nezaměstnanost, pracuje z této generace 77,1 procenta lidí. Značnou roli tady nejspíš bude hrát to, že Havlovy děti často neberou práci, která je nebaví a nenaplňuje.

Nahoře je obsazeno

To souvisí s pocitem, že zajímavá místa jsou obsazena těmi o pár let staršími, a generace 30- proto musí hledat alternativní scénáře života mimo hlavní společenský proud. „Česká generace Y sice není drcena nezaměstnaností jako její souputníci na jihu Evropy, ale v práci na ně čekají jen o pár let starší nadřízení, kteří pro jejich odpor k práci přes čas nemají pochopení a na svá místa je nejspíš ani nikdy nepustí,“ píše Stanislav Biler. „Ambiciózní dorost se hrne do korporátních vod svých rodičů, ale část jejich vrstevníků rezignovala na brzkou vidinu hypoték po prvních několika srážkách s pracovním trhem. A tak se brigády studentů za barem v kavárně mění na práci s již vystudovanou vysokou školou a místo zakládání budoucích tahounů průmyslu se stává snem lokální pekařství na rohu ulice nebo vlastní kavárna o třech stolcích z palet. Dělat si legraci z hipsterů se stalo trendem dřív, než vůbec stihli zakořenit, přičemž většina jejich kritiků vůbec netuší, co to znamená. Nicméně výsměch jinakosti by zde neměl nijak překvapovat. Přehlížet by se neměla jejich – ať již dobrovolná, nebo vynucená – rezignace na předpokládanou kariéru a smíření se se životem mimo obvyklá schémata předchozí generace i jejich současníků, kdy ‚dobrou‘ prací je nedojmete.“

Politika jako iPhone

Havlovy děti naskakují na účinný politický marketing podstatně více než předchozí generace v jejich věku. Stranu si vybírají trochu jako nový iPhone. Vysvětlení je několik. Před deseti nebo patnácti lety tady nebyly čistě marketingové strany bez hlubších idejí. Velmi podstatnou roli ale hraje, že se mnohem méně zajímají o politiku. Když se sociologové z agentury STEM ptali v roce 2002 na zájem o politiku, 69 procent mladých mezi 18 a 29 lety řeklo, že se o ni nezajímá. Loni už to bylo 76 procent. Dlouhodobě klesá volební účast Havlových dětí. Při posledních volbách do sněmovny hlasovalo 69,3 procenta lidí. Volit šlo ale jen 53,7 procenta Havlových dětí. Přestože se podle STEM dívají do budoucna s největším optimismem ze všech generací, zůstanou pasivně sedět doma a nechají rozhodovat starší. V generaci nad třicet byla volební účast 68 procent, v na té nad 45 let 73,4 procenta a ve věku nad 60 hlasovalo 77,3 procenta lidí.

Kdo je přesvědčen, že mladí volí Piráty a zelené, podléhá falešnému dojmu zkreslenému pár hlasitými veřejně známými hipstery. Podle STEM loni ve volbách do sněmovny volilo zelené 2,4 procenta Havlových dětí. (V generaci 30–45 lety to byla tři procenta.) Svobodní dostali jen 1,9 procenta hlasů mladých, Piráti 6,9 procenta, což je srovnatelné s komunisty se 6,3 procenta. Po vyprchání euforie z pankáčské prezidentské kampaně už zjevně netáhne ani TOP 09, která od nich získala 12,5 procenta hlasů (v generaci 30 až 44 let to bylo 20,5 procenta).

Kdyby hlasovaly jen Havlovy děti, volby by už loni vyhrál Andrej Babiš. Daly mu 23,1 procenta hlasů, vůbec nejvíc ze všech generací. Dvojkou byl Úsvit Tomia Okamury, který dostal 15,7 procenta. Skoro 40 procent Havlových dětí volí antisystémové strany. Možná je to i tím, že jedním z pocitů, který podle průzkumu STEM velmi silně zažívají, je nuda. Nudí se 11,7 procenta z nich. Ve všech dalších generacích jen něco přes jedno procento. To je propastný rozdíl.

Právě Havlovy děti v budoucnu rozhodnou, jestli země zůstane západní liberální demokracií, nebo se posune k východní oligarchii. Těch, kteří jsou přesvědčeni, že velké korporace jsou pro lidskou svobodu srovnatelně velké riziko jako komunistická totalita, bohužel přibývá. Nevolí komunisty, ale nemají už na rozdíl od předchozí generace geneticky zakódovaný antikomunismus.