Přijetím migrantů teprve začíná dlouhý proces vzájemného přizpůsobování se, jehož cílem má být fungující a alespoň v základních věcech soudržná společnost. Integrace nějaké menšiny obvykle znamená tři věci – nově příchozí se naučí jazyk, ctí místní právo a sdílí část historie a kultury nové společnosti.

Jednou z klasických částí definice národa totiž bývalo vědomí historických kořenů a zakladatelského mýtu. Znamenalo alespoň trochu se ztotožnit s praotcem Čechem, Janem Husem a třeba Karlem IV. Je zjevné, že od těchto nároků je nutné slevovat až k nějaké základní nutné míře, jímž je jazyk a právo.

Většina lidí mlčky předpokládá, že nově příchozí časem splynou s domácí populací, ale dějinná zkušenost spíš ukazuje, že u většiny příchozích se to nestane nikdy, a to dokonce ani u příbuzných národů se stejným náboženstvím. Historickým příkladem je domácí německá menšina, která se rozvíjí nejméně od 13. století a od 16. století již dochází k úplnému poněmčení mnoha pohraničních a zejména hornických měst. Bylo zde nejméně pět století na vzájemnou integraci, ale ještě za první republiky se česká a německá kultura a vzdělávací systém vyvíjely překvapivě izolovaně.

Umíme si vůbec představit, že v Německu budou možná ještě po třech staletích existovat kurdské či syrské čtvrti či spíš celá města, která si budou vydávat své vlastní vyhlášky a udržovat své tradiční svátky? Podle demografických charakteristik k tomu v řadě západních regionů dojde během dvaceti let. Česko-německá zkušenost však ukazuje, že pokud pro všechny skupiny platí stejné právo a ve společnosti panuje politický a ekonomický smír, nedojde sice k integraci, ale k nějaké formě souladu. Ten platí tak dlouho, dokud mají obě strany pocit, že nejsou šizeny ani na právech, ani na penězích.

Při první větší krizi, která začala např. v roce 1929, se cesty mohou, a to po desetiletích víceméně klidného vývoje, dramaticky rozejít. Mimochodem, kdyby nedošlo k poválečnému odsunu Němců, určitě bychom v nadšeném a revolučně naladěném roce 1990 slyšeli hlasy o odtržení německy mluvících oblastí a připojení se k Německu a vnitřním konfliktem zmítaná, jazykově a etnicky rozdělená země by se nejspíš nestala součástí Evropské unie a NATO.

Stát jako etnické souostroví

Jaká je úspěšnost „hlavní evropské země“ – Belgie – při vzájemné integraci Vlámů a Valonů? Jak dobře se podařilo vzájemné splynutí Katalánců a Španělů? Rozpouští se po staletích soužití maďarská menšina ve slovenské většině? A co britské království se svými Skoty a Velšany? Raději o tom ani nemluvit, protože zde narážíme na skutečné limity vzájemného mísení, které jsou v lepším případě dané pravidlem: „Můžeme společně pracovat, ale musíme žít vedle sebe a integrovat se jen na okrajích.“

Evropská historie je plná příkladů „ostrovního soužití“, jež obvykle opisujeme negativně zabarveným slovem „ghetto“. Čím jiným byla Bratislava, Budapešť nebo Vídeň v 19. století než souostrovím židovských, srbských, arménských či bosenských enkláv? Bylo zde bezpočet třecích ploch, ale země z této barvitosti a vzájemné konkurence spíš těžila. Celkově však panoval mír a průmyslová revoluce neustále zvyšovala životní a kulturní úroveň většiny obyvatelstva. I tak každý z národů monarchie snil o vlastní budoucnosti. Tady je poselství historie ve dvou bodech obzvlášť výmluvné: zaprvé, k úplné integraci nedochází ani po staletích, a za druhé, každá z větších etnických skupin bude vždy snít o možnosti řídit si sama vlastní osud. Ani toto řešení nemusí být nijak tragické, ale směřuje k vytváření vlastních vlád a federací podobně jako v dnešním Švýcarsku.

New York jako pozitivní scénář dalšího vývoje

Málokteré město světa prošlo tak obrovskou sociální a mentální změnou jako New York. Místní sociolog nám řekl: „Útok z 11. září a bouře Katrina městu hrozně pomohly.“ Město stále víc připomíná barevný etnický koberec – „patchwork“. Ani různé hispánské komunity se nikdy pořádně nesmísily. Vedle sebe, ale přeci jen odděleně žijí Hispánci z Haiti, Dominikánské republiky, Kuby a dalších míst. Úspěch New Yorku je myslím dán dvěma základními faktory – důslednou bezpečnostní politikou a nulovou tolerancí i k malým přestupkům „seshora“ a „zespodu“ dobrou vůlí občanů pomáhat a vycházet si vstříc. Každá pohroma znamenala obrovský rozvoj dobrovolnického hnutí na všech úrovních. Někdo vařil čaj či si na čas vzal domů cizího psa a jiný zdarma spravoval bouří rozbitý vodovod. Stínů města je pochopitelně bezpočet, protože americká společnost je už svojí povahou násilnější než evropská, ale pokrok ještě nedávno špinavých a nebezpečných okrajových čtvrtí je obrovský.

Velice důležitá je role policie jako sociální služby. Představte si běžnou situaci, jakou známe z českého města, kdy výrostci někomu rozbijí okno nebo bezdomovci vandalsky zlikvidují zahrádku. Škoda na majetku je malá, policie na místo činu ani nepřijede. Ale dochází k sociální škodě. Roste napětí a mění se v nenávist. A z dlouhodobého hlediska se tyto „malé škody v sociální sféře“ jednou sečtou a přinesou ekonomické škody. Je nutné promýšlet pojetí práva nikoliv jen z hlediska ochrany majetku, ale i smíru ve společnosti.

Proměna společnosti nadbytku

Když německý sociolog Ulrich Beck psal svoji knihu o rizikové společnosti (Riziková společnost, 1986), konstatoval, že většina z nás víc vidí okamžité zisky než vzdálenější rizika, jejichž čas však postupně nastává. V čem vidím hlavní rizika současného vývoje a jak se týkají migrantů? Stručně řečeno:

– Během příštích dvaceti let vzroste počet pracujících Asiatů o miliardu a mnoho z nich bude vyrábět to zboží, které zatím do Číny a okolních zemí vyvážíme.

– Průměrný Asiat pracuje o 30 % víc než průměrný Američan, který však – alespoň podle statistik – pracuje víc než průměrný Evropan.

– Ve vyspělých ekonomikách začíná klesat mediánová mzda. Nejrychleji klesá u lidí bez střední školy, ale setrvale dolů jde i část střední třídy.

– Úroveň evropského vzdělání spíš klesá a velkým logistickým problémem se stává úbytek zkušené technické inteligence.

V Evropě tak můžeme očekávat postupné snižování vývozu, a tím buď tlak na technologické inovace, nebo příchod chronické ekonomické stagnace. Negativní scénář by pak vypadal tak, že méně kvalifikovaní pracovníci včetně místních mladých lidí, a to i s vysokoškolským vzděláním, neseženou zaměstnání. To se v mnohem intenzivnější formě bude týkat migrantů bez konexí a dobrých jazykových znalostí. Pokud dojde k dlouhodobé ekonomické stagnaci, státy narazí na dluhové zdi a začnou šetřit na sociálních dávkách, což způsobí rozkol ve společnosti.

Lidská povaha je taková, že lidé podobné mentality žijí spolu. Za velice pravděpodobný scénář proto považuji, že nakonec se migranti sestěhují k sobě, Syřani k Syřanům, Afghánci k Afgháncům, Arabové k Arabům a celé komunity dlouhodobě nezaměstnaných se začnou – jak to vidíme např. u černošských a obecně chudinských čtvrtí v mnoha amerických městech – propadat do chudoby a násilí. Toto násilí má své domácí formy, jako je bití žen, anebo formy zaměřené proti establishmentu. První to odnese základní školství, jež bude muset slevovat ze studijních nároků. Nadané děti budou proto směřovat do elitních škol a sociální rozpory typu odtržení elit od zbytku národa se budou stále víc týkat i původní populace.

Druhá migrační vlna

První migrační vlnou právě procházíme. Jejím hnacím motorem je domácí beznaděj a touha žít lepší život někde jinde. To je ale ve střední či východní Evropě obtížné, takže uprchlickou krizi zatím prožíváme spíš virtuálně. Klimatické změny však zřejmě nakonec povedou k vysušování rozsáhlé oblasti mezi Indií a Řeckem, takže v druhé a mnoha dalších vlnách do Evropy budou dalších 20 až 30 let přicházet lidé, jimž půjde o život a nebudou již tak rozlišovat mezi Německem a Českou republikou.

Navíc, ve hře je pro příští roky ještě ukrajinská a potenciálně i ruská migrační vlna. Západoevropští politici často hovoří o středoevropské xenofobii, ale podívejte se na to z východoslovanské perspektivy – kolik desítek tisíc Rusů, Ukrajinců či Srbů u nás našlo zaměstnání či nový domov a jak vcelku dobře jsou přijímáni. Spíš bych si dovolil navrhnout, že Češi a Slováci nejsou xenofobové, ale instinktivně rozlišují mezi migranty schopnými se integrovat a dobře fungovat v nové společnosti, a lidmi, kteří budou prosazovat svá vlastní pravidla na úkor nové země.

Zkusme se na sebe dívat jako na dobré a vstřícné hostitele, kteří přátelům odjinud umějí pomáhat. Máme totiž dějinnou zkušenost toho, jak obtížný může být život v etnicky a ekonomicky rozdílném, např. česko-německém či slovensko-maďarském prostředí. Něco podobného německé země, Francie či Anglie zažívají až v posledních desetiletích. Myslím, že právě v této oblasti jsme zkušenější, a kdybychom dokázali být tak arogantní jako západní kolegové, mohli bychom říkat: „Učte se od nás, budovali jsme multikulturní společnost už v roce 1540!“

Jak dál?

Myslím, že migrantům se tak jako tak nevyhneme, ale snažil bych se nechat si volné kapacity na lidi, jimž půjde doopravdy o život, anebo na nám blízké národy, jako jsou Ukrajinci. Ani s nimi to nemusí být jednoduché. Mohu např. uvést případ, kdy si ruská pravoslavná rodina ve škole stěžovala, že ostatní děti slaví Vánoce jindy než oni, a chtěla, aby tyto oslavy byly na celé škole zakázány. Jenže v mnoha školách západní Evropy se Vánoce neslaví vůbec, aby se předešlo sporům s islámskou komunitou. Tohle přesně je ten rozdíl, jaký Středoevropan ještě unese – Vánoc se nelze vzdát, ale na tom, jestli je slavíme o chvíli dřív či později, až tak moc nezáleží.

Zásadním aspektem úspěšné integrace je pochopitelně ekonomická situace. V dobrých dobách etnika srůstají, ve špatných spolu bojují. Aby si Evropa udržela sociální smír závisející na sociálních dávkách, musí se ekonomicky rozvíjet. Jenže ztrácí technicky vzdělanou generaci, pracuje méně a bez motivace. Ještě nikdy nebyla většina mladých Evropanů tak otrávená a bez zájmu jako dnes. Velice dobře to pozorují učitelé ve smíšených třídách, kdy v prvních lavicích sedí mladí Korejci, Vietnamci či Číňané a hltají každé slovo učitele, zatímco Evropané v zadních lavicích se nudí.

Domnívám se, že evropskou ekonomiku může do budoucna zachránit vývoz nových technologií a promyšlených výrobků, jako je třeba kombinace domácí solární elektrárny a doma napájeného elektromobilu, úpravny vody či nějaká podobná, masově použitelná technologie, či do budoucnosti možná i potravinářský průmysl.

Co se týká okolního středomořského světa a Blízkého východu, je situace mnohem složitější a nemá krátkodobé řešení. Mír v Sýrii, i kdyby nastal hned zítra, situaci nevyřeší, protože v pozadí války je otázka sucha a dostupnosti energií a potravin. Jádrem problému je nejen nedostatek tradičních zdrojů, ale zejména růst populace, který se stal politickou zbraní. Není v naší moci zavést pořádek a nastartovat ekonomickou prosperitou na mimoevropském území se zhruba miliardou obyvatel, ale je možné třeba pozvolna obnovovat projekt středomořské unie.

Státy severní Afriky totiž mají dostatek jen dvou věcí – plochy pouští a slunečního záření. Již dříve se uvažovalo o energetickém projektu DESERTEC, kdy systémy zrcadel měly ohřívat nádrže s vodou, která se měnila na páru a roztáčela parní turbínu. Energetická spotřeba celé Evropy by se dala pokrýt na zcela zanedbatelné ploše Sahary. Dnešní technologie jsou dál, takže solární panely by mohly rozkládat vodu a stát se základem vodíkového hospodářství. Získaná energie by se dala využít pro výrobu pitné vody v rozsáhlých odsolovacích zařízeních a pro sofistikované místní zemědělství.

Asi si ani neumíme představit, kolik reálných problémů by taková energetická a dopravní proměna znamenala, ale jedná se tady o něco závažnějšího – o změnu postoje, kdy se na státy Blízkého východu a severní Afriky přestaneme dívat jako na zdroj problémů a víc začneme vnímat způsob, jak si vzájemně pomoct a oboustranně se rozvinout. Musím říct, že i mně samotnému to připadá v současné napjaté situaci jako utopie, ale je lepší hledat společnou budoucnost než se dívat, jak se svět kolem nás propadá do nečinnosti a chaosu.