Chování německé kancléřky Angely Merkelové v migrační krizi zmátlo většinu Evropy. Profesor ekonomie Markus Kerber, který střídavě žije v Berlíně a Paříži, první ženu Německa dobře zná. V rozhovoru pro Týdeník Echo vysvětluje její motivaci i to, jak její činy ovlivní vztahy v Evropě. Do Prahy přijel přednášet na pozvání České národní banky.

Co se děje s Němci? Proč se chovají pod tlakem migrační vlny úplně jinak než většina ostatních Evropanů?

Německá společnost se za posledních dvacet třicet let strašně proměnila. Jako sousedé Německa byste ve vlastním zájmu měli pochopit, jak moc. Nejen mladí lidé, ale většina německé společnosti se snaží být co nejotevřenější. Chtějí vypadat před ostatními jako vlídní a vstřícní. Jsem přesvědčen, že většina společnosti je připravena na to, že se Německo stane zemí přistěhovalců.

Co je k tomu vede?

Jsou tady samozřejmě značné rozdíly mezi východem a západem Německa. V Mnichově, Frankfurtu, Hamburku nebo Düsseldorfu, kde žije hodně vzdělaných lidí, je většina ochotna přijímat přistěhovalce. Považují za součást své identity, že jsou vstřícní a otevření. Nemají existenční problémy, žije se jim dobře. Berlín je samostatná kapitola. Jinde na východě Německa se lidem tak dobře nežije, a navíc nemají s přistěhovalci osobní zkušenost. Proto jsou podstatně méně otevření je přijímat. Demonstrace proti muslimské migraci se odehrávají v Drážďanech a dalších městech, kde téměř žádní muslimové nejsou. Za ochranu křesťanských hodnot demonstrují lidé v regionech, kde je nejméně věřících křesťanů. Pak je tady druhý podstatný důvod: Evropská komise nikdy nepromarní příležitost, aby si rozšířila kompetence. A Němci tak získali dojem, že prosadí svou otevřenost k přistěhovalcům přes Brusel. Jistě dojde brzy řeč na to, že potřebujeme evropského superkomisaře pro migraci, který připraví jednotná evropská pravidla. A bude říkat: čtyřicet tisíc přistěhovalců si vezme tato země, dvacet tisíc tato. To je těžký omyl. Každá země má právo chránit své hranice.

Jaké bude mít ten omyl důsledky?

Občanství nedostáváte jako dárek. Naturalizace je dlouhý proces, na jehož konci se vám dostává práva stát se občanem země, kam jste přišel. Když se přistěhujete do Ameriky a podaří se vám získat občanství, přísaháte věrnost Spojeným státům a jejich ústavě. Přistěhovalec není všude nutně občanem. Vstřícná atmosféra vůči přistěhovalcům je příjemná. Nemůžete ji ale nikdy prosazovat jako politický program proti vůli občanů. Ta atmosféra musí přirozeně vycházet z jejich vůle. Nemůžete ji diktovat. To je obrovský omyl současné evropské politiky. Představa, že elity lidem proti jejich vůli nadiktují, že mají být vůči přistěhovalcům otevření. A ještě hůř, že to některé země přes Brusel diktují jiným.

Co to udělá s atmosférou v Evropě?

Německá vstřícnost se nelíbí hlavně francouzským politikům.

To moc není vidět. Francie poslušně hlasovala pro povinné kvóty, byť je tam až 87 procent společnosti proti příchodu dalších přistěhovalců.

Nenechte se mást oficiálními proslovy v Bruselu. Francouzi mají s Němci velké problémy. Jacques Attali, poradce francouzského prezidenta Hollanda, mluví o Německu jako o „říši ďábla“. Všimněte si, co říká Marine Le Penová: Merkelová je otevřená k uprchlíkům, protože si chce přivézt levné otroky do továren a starobinců. A je to dnes nejpopulárnější francouzská politička. To je dost podstatná výpověď o Francii. Pravicová Le Penová a levicový Attali nemají jinak skoro nic společného. Odpor k Německu a jeho vstřícnosti k přistěhovalcům je ale spojuje. Ve Francii nenajdete zleva doprava politickou stranu, která by na to měla jiný názor. Francie je velmi, velmi antiněmecká.

Sílí to? Když začínala řecká krize v roce 2010, známý francouzský filozof Guy Sorman mi v rozhovoru tvrdil, že Francie je dnes mnohem víc antiněmecká než antiamerická.

To je můj velký přítel. Brilantní filozof s velmi jasným a otevřeným myšlením. On sám není žádný germanofob, ale atmosféru popisuje přesně. Od té doby, co jste s ním mluvila, to podle mě zesílilo. Jako Němec žijící v Paříži si toho pozorně všímám.

Proč?

Francouzská mentalita je velmi ambiciózní. Stále si o sobě myslí, že jsou velmocí. Přitom to už dnes není o moc víc než středně velká země s atomovými zbraněmi a slabě výkonnou ekonomikou. Mají vůči Němcům komplex. Z toho, že jsou nejen větší, ale především mají mnohem výkonnější hospodářství. A zároveň nemají ve světové politice velké ambice. Francie má ty ambice enormní. Pařížská politická třída si myslí, že je centrem světa. Němcům závidí jejich hospodářský i politický úspěch. To je jejich hluboký problém. Běžní Francouzi ve své podstatě nejsou přirozeně antiněmečtí. Francouzská politická elita je ale hluboce antiněmecká. Zleva doprava.

Všichni?

Naprostá většina. Uvědomují si, že Evropa je dnes německá. Je to přirozené. Němci jsou prostě politicky silnější a výkonnější. Pro pocit francouzské výjimečnosti je to náraz. Francouzi jsou také xenofobní. Předseda jejich asociace právníků řekl, že je nutné přistěhovalce zkoušet ze znalostí Bible. Proboha. Co je to za podmínku? Ve Francii, která si zakládá na své sekulárnosti a žije tam šest milionů muslimů. Docela znám Syřany. Mnoho let jsem žil se Syřankou v Paříži. Jsou to velmi výkonní a vzdělaní lidé. Před občanskou válkou v Sýrii ve střední třídě skoro všechny ženy pracovaly. Jejich elita chodila studovat na zahraniční univerzity. Ze Syřanů se mohou stát velmi dobří Němci. Jasně že ne ze všech, ale z podstatné části. Mnohem větší než u jiných muslimských národností.

Budou se integrovat snáz než Turci, kteří jsou největší skupinou mezi muslimskými přistěhovalci v Německu?

Samozřejmě. Sýrie je součástí středomořské kultury, Turecko ne. Nikdy jsem nepotkal středostavovskou syrskou rodinu, kde by žena nepracovala. To mezi přistěhovalci z Alžírska a celé severní Afriky nenajdete. Francouze také velmi popudilo, že Němci zavedli na společné hranici kontroly, aniž by to s nimi předem projednali.

Jak velkou roli ve vstřícnosti k uprchlíkům hraje stárnutí německé společnosti a pesimistická demografie?

Není to hlavní motiv. Jistě, Německu řeší přistěhovalci problém s nedostatkem práceschopných lidí v produktivním věku. Což by mimochodem řešili i vám, protože také máte stárnoucí společnost a málo dětí. Každá země by měla mít právo si vybrat, jaké přistěhovalce přijme. Tak jako to dělají Spojené státy. Vybírají si ty, koho potřebují. Lidé, kteří migrují, jsou mladí, zdraví a chtějí něco tvořit. Země, která jim dá šanci, na tom vydělá. Staří a nemocní většinou emigrovat nemůžou, i když by byli doma perzekvovaní. Přistěhovalci jsou zajímaví lidé – když je umíte integrovat a dobře využít jejich schopnosti a potenciál.

Musíte po nich ale tvrdě vymáhat integraci.

No jistě. Podívejte se na Ameriku. Podmínky k integraci tam bývaly velmi tvrdé. Ve společnosti to výrazně zvyšovalo soutěživost, na níž Amerika vydělávala. Když jste tam zbankrotovali, byl to váš problém. Nebyl tam žádný sociální stát, jaký dnes máme v Evropě. Přistěhovalci se museli integrovat, jinak by tam nepřežili. Ten přirozený společenský tlak byl obrovský. Část Němců je přesvědčená, že kdyby se podařilo omezit využívání sociálního státu, může se takový úspěch podařit i u nás. Dalším motivem velké vstřícnosti je ale určitě snaha vylepšit si svůj špatný obraz z řecké krize.

U politické elity, nebo i u běžných Němců?

U politické elity určitě. Je to ale velmi cynický přístup. Snaha zamaskovat velmi neúspěšné pokusy o záchranu eurozóny. Určitě je to silná motivace u Angely Merkelové. Snaží se kamuflovat vlastní chyby. Ona byla pět let zodpovědná za všechny ty rádoby záchranné programy pro Řecko.

Byl to hlavní důvod její velké vstřícnosti k migrantům?

Jsem o tom přesvědčen. Ona je extrémně studená a kalkulující osobnost.

Znáte ji osobně?

Ano, velmi dobře. Když jí řeknete, že někde vybuchla atomová bomba, zůstane ledově klidná. Vůbec se jí to nedotkne. Představa, jak se dnes dojímá nad uprchlickými rodinami, je až kýčovitá. Vůbec nedává najevo emoce. Nikdy. Její projevy emocí jsou velmi povrchní. Do politiky je to výborná vlastnost. Proto tak často bez problémů obrací. Jako u zavírání atomových elektráren po výbuchu ve Fukušimě. Do politiky má ještě další velmi dobrou vlastnost: jako žena není příliš atraktivní. Vzpomeňte si na Helmuta Kohla. Vypadal jako průměrný Němec sedící před televizí. A byl velmi populární. Angela Merkelová vypadá jako mamina od vedle. A má mentalitu teflonu. Nic se jí nedotkne, všechno po ní steče. Znám i lidi, kteří s ní dlouho dělali na řešení řecké krize. K nikomu z nich neměla žádný hlubší kolegiální vztah. Znovu: do politiky je to výborná vlastnost. Neztrácíte energii ve zbytečných vztazích a emocích.

Myslíte, že silová politika, kterou kolem povinných kvót na rozdělování uprchlíků prosadila, skutečně obraz Němců v očích Evropy vylepšuje?

Nedělá to jen kvůli vylepšení obrazu z řecké krize. Jde jí ale hlavně o pokoření Francouzů, kteří do značné míry v řecké krizi rozhodovali. Šéfkou Mezinárodního měnového fondu, který hrál zásadní roli, je Christine Lagardeová. Bývalá francouzská ministryně financí. Klíčovým komisařem pro rozpočet je Francouz Pierre Moscovici. Je to docela lenoch, ale má velkou moc. Šéfem evropského bankovního dohledu je Francouzka Danièle Nouyová, dřív šéfovala jejich bankovnímu dohledu. Její dvojkou je taky Francouz. Všude na špičkových místech, kde se rozhoduje, sedí samí Francouzi. A prosazují francouzskou hospodářskou politiku. To jsme nakonec nejlépe viděli, když François Hollande smetl ze stolu jakýkoliv pokus o odchod Řecka z eurozóny, o němž Němci uvažovali. Francouzské a německé představy o řízení eurozóny jsou těžko slučitelné.

Jaké má kancléřka záměry?

Ona nic nechce měnit. Chce zůstat u moci. Ví moc dobře, jaká je Francie a jaká je francouzská politika. A ona na ní nedokáže nic změnit. Bere to jako fakt. Právě kvůli Francii jsou strukturální potíže eurozóny neřešitelné. Začalo to už Maastrichtskou smlouvou zakládající euro. Hlavním pilířem měla být měnová stabilita. Pro Francii to nikdy nebyla priorita. Pro Německo to byla priorita zásadní. Evropská centrální banka byla založena jako nezávislá instituce, přesně podle vzoru německé Bundesbanky. Banque de France nikdy fakticky nezávislá nebyla. Francouzi Maastricht podepsali, ale nikdy nevěřili tomu, co podepsali. Chtěli jen Německo spoutat společnou měnou, aby jim ekonomicky neunikalo a dokázali ho přes společné instituce ovládat. Podepsali Pakt stability a růstu. Nikdy ho ale nechtěli dodržovat a taky nedodržovali.

Porušili ho i Němci.

Dlouho jsem pracoval jako právník ve Francii. Osobně jsou Francouzi skvělí. Šarmantní, zářící, vtipní, otevření. V byznysu se ale nemůžete spolehnout ani na podepsanou smlouvu. Když jsem nastoupil na své první místo do banky ve Francii, zjistil jsem, že plat, který mi posílají, je nižší, než jaký mi ve smlouvě slíbili. Šel jsem na osobní oddělení, kde se šarmantní personalistka kroutila a vysvětlovala, že tak to prostě chodí. Nedodržují dohody. To je latinská kultura. Vy Češi nebo Poláci s ní stejně jako my nemáte nic společného. Smlouva je smlouva. A dodržuje se. Němci věřili, že ECB se bude chovat jako Bundesbanka a euro bude tvrdé a stabilní jako marka. V roce 1992, když se rozjížděl Maastricht, jsem měl přednášku pro Asociaci německých finančních analytiků. Už jsem tehdy pracoval v pařížské bance. Říkal jsem jim: Francouzi to nikdy nebudou dodržovat. Podpisují to s tím záměrem. Ovládnou evropské instituce a otočí je vzhůru nohama. Přesně to se teď děje.

Proč jim to prochází?

Mezinárodní měnový fond zatáhl do řeckého dobrodružství Francouz Dominique Straus-Kahn. Po svých sexuálních skandálech skončil. Řada akcionářů MMF byla už tehdy proti vstupu fondu do řešení krize eurozóny. Za normálních okolností by po jeho konci a katastrofálních výsledcích toho, čemu se říkala záchrana Řecka, to místo už deset dvacet žádný Francouz nedostal. Přišla ale paní Lagardeová. Všude jsou Francouzi, kteří dominují institucím a manipulují je ve vlastním zájmu. Nejdou do otevřených soubojů s Německem. Pak si věci po svém ohnou v zákulisí.

Proto hlasovali pro povinné kvóty přerozdělování uprchlíků, přestože jsou proti přílivu migrantů?

No jistě. Nechtěli, aby na otevřené scéně proti vstřícným Němcům vypadali jako xenofobové. Pečlivě ale sledujte, jak bude přemisťování do Francie vypadat v praxi. Francie vyniká v kamufláži. Nenechte se nachytat výroky jejich politiků v Bruselu. Malé země si to dovolit nemůžou a jsou často dost frustrované, že se jim měří jiným metrem. Když Francie poruší Pakt stability, nic se jí nestane. Když ho poruší Portugalsko, Brusel výstražně zvedá prst. Francie je velkým zdrojem nestability Evropské unie a mnoha menším zemím už s tím dochází trpělivost. Němci ale francouzské chování pardonují. Z Paříže vždycky zavolají do Berlína a řeknou, co chtějí. A kancléřka řekne, přistupme na to, když to neuděláme, budeme mít problém.

Bojí se Berlín, že Francie je schopná dát při rozhodování dohromady jihoevropskou většinu?

Jižní Evropa nemá stejné zájmy. Ale když jde do tuhého, Francie je schopná dát je dohromady a prosadit své zájmy proti německým. Teď u přerozdělování uprchlíků to bylo jiné, protože hlavní zájem na něm měla Itálie. A Francouzi věděli, že nemají jižní většinu. Proto to nehrotili a doufají, že to zase nějak obejdou. Němci nerespektují zájmy malých zemí. Je to pod jejich rozlišovací schopnost. Nejde jen o vás nebo pobaltské země. Stejně je na tom třeba Belgie. Proto se drží Francouzů. Současný prezident Hollande hraje o svou politickou budoucnost a ví, že bez Němců nepřežije. Proto přistoupil na povinné kvóty, přestože ještě den předtím říkal ve francouzské televizi, že je ochoten přijmout až tisíc, rozumíte dobře, tisíc uprchlíků. Ví, že kdyby šel do konfliktu s Němci, politicky ho nepřežije.

Takhle ho převálcuje Národní Fronta Marine Le Penové.

Myslím, že popularita Le Penové, která vede s velkým náskokem průzkumy, nejlépe vystihuje povahu současné Francie. V žádné jiné zemi západní Evropy nemáte tak silnou extrémně pravicovou stranu, jejíž někteří členové tvrdí, že Osvětim byla detail. Obávám se, že z Francie se stává velmi extrémně pravicová, antievropská, antiněmecká země. Němcům to zatím moc nedochází. Plazí se před Francouzi jako králíček před kobrou. Přitom nejsme žádní králíčci a musíme se podle toho chovat. A na Francii se dívat jako na zdroj nestability.

Podvody s emisemi ve Volkwagenu teď ale ukázaly, že se podvádí i v Německu. Jak na tento případ reagují běžní Němci?

Jsou zhnusení. Navíc se dostává ven čím dál víc informací, že o tom, jak VW podvádí, roky věděli politici i regulátoři. Svět automobilového byznysu a politiky je velmi silně propojen.

Je VW existenčně ohrožen, jak tvrdí v uniklé zprávě jeden z jeho manažerů?

Američtí právníci jsou velmi tvrdí. Je to kultura soudních sporů. Dají se čekat hromadné žaloby. Německá vláda by ale nikdy nenechala VW padnout, to je úplně vyloučené. Je to součást německé identity, Volkswagen – lidové auto.