V Americe se slavil Den díkůvzdání, připomíná se jím událost z dob počátku osídlování území dnešních USA osadníky z Evropy. Hladovějícím obyvatelům Jamestownu, první trvalé anglické osady na americkém kontinentě, přinesli místní indiáni v čele s princeznou Pocahontas zásoby – také krocany. Proto se americké rodiny večer na Den díkůvzdání scházejí na večeři, k níž se podává tradičním způsobem připravený krocan. Je to velký rodinný svátek všech vyznání, na který se sjíždějí hosté z různých koutů velké země, kteří se často vidí jen právě ten jeden den v roce. Den díkůvzdání je oslava představy Ameriky jako místa, kde spolu žijí lidé různého původu a různých kultur, netuším, pro kolik dnešních slavících je historie toho svátku důležitá nebo důležitější než to, že dává lidem příležitost sejít se a být vděční.

Samozřejmě vychází z idealizovaného vnímání amerických dějin, oslavuje výjimku, ne pravidlo. Společné dějiny původních obyvatel Ameriky a příchozích s Evropy jsou velice krvavé, podobně i příběh Jamestownu. Ten konflikt neskončil smírem, ale podrobením jedněch druhými. Indiánské rodiny jistě nemají moc důvodů ten svátek slavit.

V časech, řekněme, zvýšené citlivosti muselo dojít i na Den díkůvzdání. A vzhledem ke groteskní povaze soudobého diskurzu se děly věci místy pozoruhodné. Rada, která řídí školy v hlavním městě Washingtonu, vydala doporučení, jak by se ve školách měl svátek připomínat či slavit, pokud vůbec. Doporučuje se mimo jiné nešetřit ve slavnostní promluvě silnými výrazy jako genocida, etnická čistka, nucené vystěhovávání. Logicky. A pak si všichni narvou nácka, protože řeči o genocidě spolehlivě vybudí apetit. Organizace Pochod žen, která v Trumpových časech pořádala – jaké to překvapení – pochody žen ve Washingtonu, zas zveřejnila legrační tweet, v němž se omlouvala za e-mail, který dřív rozesílala svým příznivcům. Obsahoval zvýrazněné číslice 14,92. Odůvodnila to slovy: „14,92 dolaru byla průměrná výše příspěvků, které jsme tento týden dostali. Kvůli přehlédnutí na naší straně jsme si neuvědomili, že zvlášť před Dnem díkůvzdání naznačuje souvislost s rokem počátku kolonizace, dobývání a genocidy původních obyvatel.“ Snad se z toho otřesení adresáti vzpamatovali. Takhle. Nikdo by neměl nic namítat proti tomu, aby si lidé připomínali historii vlastní země ne jako utěšenou pohádku, ale jako rozporný a místy třeba i děsivý příběh. Je to příběh lidí a lidé takoví jsou. Ta náhlá rozcitlivělost části západních elit má v sobě značnou porci ignorance a narcismu. Je to inverzní pohádka s jasně rozdělenými rolemi, s jediným padouchem – bílým mužem; když bude eliminován jeho vliv, svět se zřejmě vrátí do stavu přírodní harmonie, v němž byl v těch šťastných dobách, než se tahle strašná parta naučila stavět lodě. Snad až teď má svět novou šanci, když se tu objevila nová vrstva senzitivních lidí, velmistrů selektivní a velmi zploštělé empatie, odhodlaných poukázat na vše, co je problematické, a přičinit se o jeho vykořenění. Resetovat svět a začít znovu a líp, způsobem odpovídajícím nárokům této vyšší formy života, jejíž představitelé jsou shodou okolností také většinou bílí a jejich vztah k zástupcům těch „nižších“ je v něčem také kolonizátorský – povznést je, vymýtit jejich barbarské zvyklosti a mocensky je ovládnout, je to jistě v jejich nejlepším zájmu.

V souvislosti s Dnem díkůvzdání vzpomínala na Twitteru publicistka Eliza Mondegreenová na svou někdejší kamarádku a partnerku v psaní, s níž se před pár lety pohádala, protože jí vytýkala návštěvu rodiny za účelem slavení „genocidního svátku“. Někdy v té době se začalo rozpadat jejich tvůrčí partnerství. „Dokázala bych rozpoznat její styl kdekoli, ale to už je dávno. Její slovník se stal omezenější a ztuhlý. Nakonec psala už jen v prefabrikovaných větách a vyjadřovala jimi prefabrikované myšlenky. Neptala se, a když jsem se zeptala já, napomínala mě.“ Popsaný takhle působí ten proces přechodu na vyšší formu vědomí dost smutně. Možná tím procesem na sociálních sítích procházíme všichni, na některých skupinách lidí to je jenom víc vidět.