Autorem termínu „krmelec Evropy“ je zřejmě ekonom Karel Kříž. Použil ho v Salonu Týdeníku Echo v březnu 2018 k tématu, na které ovšem Kříž upozorňoval už dřív, jako jeden z prvních u nás – odlivu kapitálu prostřednictvím zahraničních majitelů valné části ekonomiky.

V Polsku už se o tomto tématu mluvilo delší dobu, ale Polsko je přece nacionalistické a zpátečnické, takže se u nás většina ekonomických expertů tohoto diskurzu ostýchala. Od té doby ale odbory pod vedením Josefa Středuly značně pokročily se svou kampaní „Konec levné práce“ – je to vlastně první výrazný, strategický úspěch našich odborů vůbec. Ta kampaň je sice na první pohled postavená jinak, ale ty věci ve skutečnosti souvisejí. Protože český pracovník dostává vzhledem ke své produktivitě menší plat než západní, vytváří firmě větší zisk – a ten rozdíl často odplývá do ciziny. Pod náporem Středulovy kampaně zahraniční firmy kupodivu nezačaly houfně propouštět ani prodávat své firmy a stahovat se z Česka. I Andrej Babiš vzal téma na vědomí tím, že začal vymýšlet svůj národní investiční fond. Musel nějak reagovat, protože populisté sice málokdy něco vymyslí, ale reagují na to, co se ve společnosti stane obecně známé. A to se zjevně u „krmelce“ stalo – reagoval ostatně i na tlak sociální demokracie, která prosazovala myšlenku sektorových daní.

„Mainstreaming“ tohoto uvažování pak dostal impulz z nečekaného směru, když doktorand známého módního francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Filip Novokmet přišel s podrobnou studií o vývoji příjmů a bohatství v Rusku a střední Evropě od roku 1890 do roku 2015. V roce 2018 z ní Piketty v článku pro Le Monde vytáhl provokativní graf, kde vynesl na sebe příjmy, které v letech 2010–2015 západoevropské firmy generovaly ve východní Evropě, a netto transfery z rozpočtu EU, které do těchto zemí přicházely, obojí vyjádřené v procentech HDP. Graf ukázal dvojí: ve všech zemích zisky odplývající do západní Evropy převyšují transfery z EU. A Česko je skutečně krmelcem Evropy s nejhorším poměrem mezi oběma hodnotami. Jak napsala Lenka Zlámalová v článku navazujícím na Salon Echa: „Velikost krmelce se nejlépe ukazuje na konkrétních číslech. Kdyby od nás odcházely zisky slovenským tempem, bylo by to místo oněch 2252 miliard za sedm let jen 1276 miliard. Při polském tempu 1428 miliard a při maďarském 2190 miliard korun.“ V zásadě je to způsobeno vyšší výkonností naší ekonomiky. Náš problém, že zahraničním majitelům vyděláme víc.

Novokmet s Pikettym bez nadsázky změnili paradigma. Tím, že vedle sebe postavili finanční toky, o kterých se mluví – fondy EU – a o kterých se nemluví – zisky. Na transferech EU je budován narativ o nevděčných nových členských zemích, které přijímají fondy velkoryse financované z daní Němců, Holanďanů, Francouzů atd., ale odmítají projevovat potřebnou reciproční „solidaritu“ (zní to přece jen stravitelněji než vděčnost, že) v podporování agendy, kterou „Evropa“ nastoluje, a v dodržování jejích hodnot.

Takový narativ lze rozporovat. My jsme si systém dotací nevymysleli. A formálně vzato jejich základem není velkorysost Západu, nýbrž neutrální kritéria, jež zakládají nárok na ně pro kohokoliv, na Východě i na Západě.

Ale když někdo průkazně ukáže, že Západ na ekonomických vztazích s Východem vůbec není škodný, diskuse hned vypadá jinak.

V prosinci pak přišel další krok k evropskému „mainstreamingu“ z pokud možno ještě nečekanějšího místa, když na webu Politico.eu zveřejnila text opřený o Pikettyho graf rumunská europoslankyně Clotilde Armand. Ta nadto nepatří do nějaké podezřelé „takyevropské“frakce, ale do Renew Europe, frakce vytvořené francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Její proevropské „credentials“ jsou tedy nenapadnutelné.

Zmínil jsem tento text na sociální síti a bylo zajímavé sledovat, jak rychle se ozvali domácí obhájci „západní“ perspektivy. Jako by bylo potřeba zatnout diskusi o tomto tématu už v zárodku. A zvednout návěští, že tímto směrem vede cesta k demagogii. Skoro jako by to, jak hloupý argument je kdo ochoten vyslovit, bylo měřítkem politické důležitosti problému.

Jako by nás sebemenší kritika role zahraničního kapitálu vracela někdy do roku 1992, kdy se opravdu o prosazení přijatelnosti zahraničního kapitálu a kapitalismu obecně sváděl zásadní boj.

Jako by to, že fondy EU jsou veřejné peníze, zatímco dividendy jsou soukromé, byl senzační objev. A jako by jedno s druhým vůbec nesouviselo. Protože ty západoevropské peníze v rozpočtu EU zřejmě vůbec nepocházejí z peněz, které platí západoevropské firmy a jejich lépe placení zaměstnanci, ty se zřejmě berou ze vzduchu.

Přitom samozřejmě nejde o principiální odmítnutí volného pohybu zboží a kapitálu. Jde o uvažování o ekonomickém prospěchu země.

Druhotně jde taky o to, že by se elity měly rozhlížet, co se kolem nich opravdu děje, a ne se navzájem „jistit“ opakováním starých frází. Takhle se totiž prohrávají volby, ale vůbec i místo na společenském žebříčku. Jak se stalo, že Donald Trump vyhrál republikánské primárky a pak volby? Jednou z komponent bylo to, že všichni jeho hlavní rivalové opakovali desítky let starou mantru washingtonských konzervativních think-tanků: Všechno vyřeší nižší daně. Problém obchodu s Čínou neexistuje. Volný obchod vše vyřeší. Kdo přišel o práci, může si za to sám, má se přestěhovat nebo se naučit programovat. Zánik nějakého průmyslového sektoru není důležitý, protože on to pro nás vyrobí někdo jiný. Říkal jsme už, že všechno vyřeší nižší daně?

Hillary Clintonová dokonce po volbách jako důkaz toho, že dělala všechno správně, upozorňovala, že pro ni hlasovaly bohatší volební okrsky než pro Trumpa. Tak daleko dospěla levicová politika!

Ve skutečnosti otevření se Číně způsobilo americké ekonomice rány, jež se nezacelily tak, jak podle jednoduchých pouček měly (jsou na to autoritativní studie). Ve skutečnosti dnes rychle vykrystalizoval nový konsenzus, že s merkantilistickou, státem řízenou, predátorskou ekonomikou, jako je čínská, nelze provozovat normální volný obchod (nejméně ho chápou novináři, proto je zpravodajství o americko-čínské obchodní válce tak povrchní).

Dnes už je i v Evropě možné mluvit o tom, jak reagovat na čínskou ofenzivu. Kdekdo začíná chápat, že čínské investice jsou zaměřeny tak, aby sestavovaly výrobně-obchodní „value chains“ tak, aby aktivity s největší přidanou hodnotou a největším inovativním potenciálem zůstaly v Číně. Proč si v jiném kontextu nasazovat klapky na oči? Západní firmy samozřejmě nejsou tak neomalení predátoři. Ale to, že strukturují své výrobní řetězce tak, aby nejvíce přidané hodnoty a nejzajímavější činnosti zůstaly u nich doma, je jasné.

Jasné taky je – anebo by mělo být, od toho je právě diskuse –, že cesta nevede přes agresi vůči západním firmám ani přes fňukání. Což neznamená, že bychom neměli postupovat pragmaticky a dávat přednost poučkám před empirií. Jaké například byly důsledky zavedení sektorové daně v Maďarsku? Neměli bychom se o to zajímat víc než o to, že nás všichni ekonomičtí analytici našich bank ujišťují, že banky jen přenesou náklady na klienty? Neměla by empirie vážit víc než suverénní výroky expertů s jasným konfliktem zájmů?

Cesta nicméně vede přes zvyšování potenciálu naší ekonomiky. Přes vynalézavost, umění prodávat, hledání vlastního místa na trhu. Například přes zachování maturity z matematiky, protože naše tradiční komparativní výhoda je spíš v technice. Přes zvýšení společenské prestiže a kultury učňovských oborů namísto tupého cíle zvyšování procenta mládeže studujícího vysokou školu.

Spíš než k podpoře „národních šampionů“, kterou v reakci na můj post zmínil viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar, by naše cesta myslím měla vést přes jiné šampiony – ty, kterým se ve studiích říká „skrytí šampioni“. Je to exaktní termín: menší, často rodinné firmy, které nepředstavují velký spotřebitelský brand, naopak jsou specializované na úzký segment trhu, ale v něm jsou mezi prvními třemi na světě. Od počátku počítají s exportem. Konkurují kvalitou, nikoli cenou. Mají zapálené zaměstnance. Často sídlí v menších městech.

Ten pojem vznikl při studování německé ekonomiky a není náhoda, že nejvíce takových firem je v Německu, ale hodně jich je i v Rakousku.

To mnohem více odpovídá naší tradici než národní šampioni. Člověk je taky potřebuje, ale jsou s nimi problémy, které zvlášť v menší zemi a zvlášť takové, jako je naše, často neumíme řešit. Plzeňská Škoda Transportation je jistě důležitá a je snadné si všimnout, že i v éře dokonalé globální konkurence jakousi shodou okolností jezdí v Německu německé lokomotivy a ve Francii francouzské lokomotivy. Ale když pak mají státní České dráhy platit Škodě Transportation pokutu za to, že jí Škoda pozdě dodala lokomotivy (to není překlep), člověk neví, jestli je to podpora národního šampiona, nebo něco jiného. O národním šampionovi ve Strakovce nemluvě.

K čemu tedy spojovat ty dvě veličiny z Pikettyho grafu? To je důležité politicky. Abychom se v jednáních v Bruselu nekrčili a nebáli se, kdy nám dají najevo, za jak moc jim vděčíme. Protože Brusel reguluje, a když si nedáme pozor, tak bude regulovat tak, že to bude shodou okolností nevýhodné zrovna pro naši ekonomiku. Samozřejmě z nejlepších a nejracionálnějších důvodů.

Další články autora Martina Weisse najdete zde