V polovině dubna přichází obyčejně okamžik, kdy fanoušci umělecké kinematografie a tzv. filmoví profesionálové (producenti, distributoři, novináři, kinaři, ale i sami filmaři) se vzrušením vyhlížejí oznámení přibližně stovky filmů vybraných do programu festivalu v Cannes. Faktický šéf nejvýznamnějšího filmového svátku, obdivovaný a zatracovaný umělecký ředitel Thierry Frémaux, hraje roli svého druhu trendsettera, jeho selekce, za kterou se v květnu (letos 17.–28. 5.) na Azurové pobřeží sjíždějí tisíce lidí z branže ze všech koutů zeměkoule, slouží jako výkladní skříň aktuálních audiovizuálních lahůdek a buzola pro navigaci exkluzivní částí filmové produkce, jejíž ambicí je přinutit diváka i přemýšlet.

Komplexní přijetí snímku na festivalu, canneském i stovkách dalších, do značné míry stojí na faktu, že festivalové publikum nahlásí volno v zaměstnání, zamkne na několik dnů až týden dveře svého apartmá v sídelním městě a oddá se soustředění na filmové umění v městečku přímořském, lázeňském či horském, kam bývají svátky filmu často pragmaticky zasazovány. Devíza, o které si hráči na poli klasické kinodistribuce mohou nechat zdát.

Dramatický pokles návštěvnosti jiných než popcornových filmů, konec sdíleného zážitku tak, jak jej vždy nabízel filmový svatostánek, soumrak kinodistribuce, to jsou témata, o kterých se hovořilo již před koronavirovou pandemií. Dvouleté ochromení společnosti pak ukázalo, jak lítý je boj o každého diváka, který musejí svádět distributoři autorských filmů spolu s kinaři. Slovo lockdown, zdá se, už patří minulosti, o jeho vlivu na proměnu chování diváka (nejen artového) bohužel nelze diskutovat. Okolnosti totiž donutily byvší čilé návštěvníky kin zvyknout si na fakt, že sledování filmů je nevyhnutelně spojené s obývacím pokojem či v případě těch zámožnějších se soukromou projekční místností. Svůj díl „viny“ na této transformaci nese raketově rostoucí nabídka legálních možností sledovat relativně nový obsah on-line. Dveře kin se sice už dávno znovu otevřely, jistá váhavost diváka vrátit se do jejich sedaček však přetrvává. Filmové festivaly coby události – magnety umožňující setkání zvídavého diváka s uměleckou kinematografií mohou distributorům a kinařům pomoci pouze v krátkých časových úsecích, oněch víc než padesát pondělních pohlédnutí na aktuální tabulku návštěvnosti si musejí prožít sami. Přesto není situace tak skličující, jak by se mohlo z předchozích řádků zdát. Zástupce českých distribučních společností Aerofilms, Film Europe, Artcam a Pilot Film, čtveřice obdivuhodných agentů kvalitní filmové produkce, lze spatřit nejen ve zmíněném Cannes při čilém vyjednávání s prodejci práv a po zbytek roku si několik desítek plodů těchto negociací vychutnat na plátnech tuzemských kin.

Stalo se pravidlem, že se do hlavní soutěže canneského festivalu vracejí nejen ti, kteří po slavných schodech vedoucích do kinosálu Grand Théâtre Lumière už stoupali, ale mezi nimi i několik šťastnějších, kteří už jednu Zlatou palmu, svatý grál všech režisérů a režisérek, doma oprašují. Ti jsou v letošní jedenadvacítce hned čtyři a ještě před slavnostním zahájením festivalu dva z nich (respektive jejich nová díla) potvrzeni do české distribuce. Ruben Östlund, poněkud překvapivý vítěz Cannes 2017 se sžíravou intelektuálskou satirou Čtverec, se chystá uspokojit své netrpělivé fanoušky survivalistickým dramatem Triangle of Sadness, v němž legenda Woody Harrelson ztělesňuje kapitána luxusní jachty s krajně marxistickým pohledem na svět. Celých patnáct let uběhlo od okamžiku, kdy mladý Rumun Cristian Mungiu dramatem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny zaznamenal pamětihodné vítězství východní Evropy mimo jiné nad Spojenými státy (tehdy s ním soutěžil například Fincherův Zodiac nebo Tahle země není pro starý bratrů Coenů). Jeden z Frémauxových oblíbenců zřejmě opět vzbudí rozruch snímkem R.M.N., pronikavou studií poměrů v rodné zemi včetně komentáře ke vztahu jejích obyvatel ke spoluobčanům jiných národností, téma vskutku třaskavé i u nás.

Nejen čeští nákupčí filmů jistě neponechají bez povšimnutí zbrusu nový příspěvek Davida Cronenberga do žánru body hororu Crimes of the Future (v hlavních rolích Viggo Mortensen, Léa Seydouxová a Kristen Stewartová) či snímek Broker japonského humanisty Hirokazua Koreedy (držitele Zlaté palmy za čtyři roky staré Zloděje) natočený v korejské produkci a konstruující poutavý příběh kolem fenoménu babyboxů. Říká se, že od etablovaných mistrů se překvapení už nedočkáme, ti prý mohou jen zklamat. Toto rčení zvýhodňuje nováčky canneské soutěže, nejvzrušivější debata se vede kolem dvojice filmařů s blízkovýchodními kořeny. V Dánsku usazený Íránec Ali Abbasi doslova uhranul svým několik let starým debutem Tina a Vore o celní úřednici, která dokáže čichem identifikovat lidské emoce. Do Cannes přiveze provokativní thriller Holy Spider o spořádaném Saeedovi, který se rozhodne očistit posvátné íránské město Mašhad od prodejných žen. Po otci Egypťan, po matce Švéd Tarik Saleh, vítěz festivalu Sundance s pozoruhodnou neonoirovou detektivkou Případ Nile Hilton a host LFŠ v Uherském Hradišti 2017, zasadil svůj religiózní thriller Boy from Heaven do prostředí káhirské univerzity al-Azhar, kde se po náhlé smrti vrchního imáma rozpoutá krutý boj o moc mezi elitami náboženskou a politickou.

Obě poslední zmíněné a netrpělivě očekávané novinky dokládají trend posledních let, kdy žánrům jako thriller, horor či komedie, dosud se vyskytujícím spíš v prostředí komerční kinematografie, bývá přiřazován přídomek „elevated“ (s přesahem). Ten je posouvá do oblasti filmu artového, ovšem nediskvalifikuje ze zájmu méně náročných filmových fandů. Po lákavé kombinaci divácky přívětivých předvídatelných pravidel vyprávění žánrového filmu s vrstvami existenciální, sociální či filozofickou čím dál častěji sahají jak festivaloví dramaturgové, tak ti z osvícenějších distributorů. Spolu s kinaři sledují, kam spěje současná světová filmová produkce, zaměřujíce se na podporu procesu divákova rozpomínání, že kino je místo, kde se dějí zázraky, a nic nenahradí zážitek z audiovizuálního díla sdílený s ostatními. „Šérovat“ už ovšem nejde jen film samotný, množí se lákadla ve formě událostí majících za úkol zviklat váhavce a přivést je zpět do kin. Přibývá živých úvodů či debat po skončení projekcí, nedávná úspěšná série zasvěcených povídání s prominentními šéfkuchaři následující promítání „gastrodramatu“ Bod varu toho budiž inspirativním příkladem. Vrcholný paradox pak představuje využití nástrojů, které skýtá občas proklínané on-line prostředí, pro posílení onoho sdíleného tady a teď – moderovaná diskuse s tvůrci filmů z jejich domovů telemostem přenášená na plátno kinosálu, jehož osazenstvu je umožněno se na dálku filmaře či filmařky ptát.

Nabídka paralelních sekcí canneského festivalu obvykle zajímá distributory méně, ovšem i to by se mohlo letos změnit. Alexe Garlanda (Ex Machina, Annihilation) netřeba představovat zejména fanouškům zneklidňující virtuózní filmařiny mísící žánry, k jejímž dalším reprezentantům patří třeba Ari Aster (Slunovrat) nebo Robert Eggers (Maják). Je-li kontroverze spolehlivým prostředkem ke zviditelnění, o jeho folklorně-hororové novince Men uváděné v sekci Quinzaine des réalisateurs jistě hodně uslyšíme. Týden kritiky je známý orientací na začínající filmaře, pozornost českého artového publika projevujícího dlouhodobě zájem o severské kinematografie si bezesporu zaslouží režijní debut Mikka Myllylahtiho The Woodcutter Story. Scenárista Nejšťastnějšího dne v životě Olliho Mäkiho (2016) přináší znepokojivou story tajemstvím obestřeného dřevorubce Pepeho v idylickém finském městečku.

Univerzálně sdělný způsob filmového vyprávění a schopnost uchovat si poetiku země či regionu, odkud pochází, jsou atributy, které razí a od svých režisérů požaduje streamingová platforma Netflix, která se stejně jako jí podobné služby stále víc prosazuje ve světě prvoligové filmové produkce (jak si nevzpomenout na Cuarónovu Romu, Scorseseho Irčana nebo nedávnou Boží ruku Paola Sorrentina). Všichni vědí, kam má výsledný produkt namířeno, a producenti s filmaři musejí o dříve obvyklé uvedení v biografech zabojovat. VOD platformy nejsou zejména v poslední době vůči jejich volání hluché, neznamená to však, že se divák toužící aktuální tvorbu svých oblíbených tvůrců zhlédnout na plátně dočká. To samozřejmě neplatí o velkých festivalech, v jejichž kinosálech mají platformy své místo vyhrazené, osvědčily se jako bytelný a pružný odrazový můstek kampaně směřující k nejprestižnějším filmovým oceněním. Dokonce se proslýchá, že přehodnotit dosavadní odmítavé stanovisko vůči přijímání do soutěžní sekce filmů produkovaných Netflixem a podobnými se chystá i samotný festival v Cannes, jehož pětasedmdesátý ročník právě probíhá.

(Autor je uměleckým ředitelem MFF Karlovy Vary.)