Ve filmu Nejtemnější hodina (2017) britský premiér Winston Churchill bojuje s tlakem svých appeaserských ministrů, aby přistoupil na vyjednávání s Adolfem Hitlerem. Nejdříve za ním přijde král, jenž mu oznámí, že má jeho plnou podporu. Pak Churchill uteče do londýnského metra, kde se setká s prostými Brity, kteří jsou ochotni bojovat do samého konce. Nakonec svým slavným projevem Nikdy se nevzdáme získá na svou stranu i parlament. Je to úsměvný sled scén, Churchill nikdy metrem nejel, ale vyjadřuje důležitou myšlenku o tom, co tvoří britský stát. Totiž koruna, lid a parlament. Že v tomto ohledu měl film pravdu, se ukázalo při 10 dnech truchlení za zemřelou královnu Alžbětu II. Každá složka Británie truchlila po svém, všechny opravdově.

Nejpůsobivější bylo vzdání holdu od „prostého lidu“. Královnina rakev ležela vystavená ve Westminsterském sále od 14. září do brzkého rána 19. září. Podívat se přišlo nespočetně lidí. V době, kdy fronta dosáhla největší velikosti, měřila 16 kilometrů a čekalo se až 24 hodin. Z fronty se stala mimořádná událost. Měla vlastní předpověď počasí. Na stovky lidí přišly mdloby a museli je ošetřit zdravotníci. Třináct hodin v ní si vystál i David Beckham. Při její velikosti nikdo nemohl pochybovat o opravdovém zármutku královniných poddaných.

Čekající několikrát navštívil nový král Karel III. i nový princ z Walesu William. Nadšené pozdravy z fronty jsou jasným důkazem, že veškeré myšlenky o soumraku britské monarchie jsou velmi předčasné.

Vrcholem smutečních ceremonií byl státní pohřeb ve Westminsterském opatství. Snoubily se v něm starobylé tradice i modernita. Během obřadu šlo sledovat stopy dějin, jak je zanechala britská historie. Samo opatství bylo založeno v roce 960, i když jeho nynější podoba je z 13. století. Odehrály se v něm všechny korunovace, počínaje tou Viléma Dobyvatele roku 1066, šestnáct královských svateb a nespočet pohřbů a smutečních obřadů. Královnu střežili vojáci v slavnostních rudých uniformách. Ty jsou standardní barvou britské armády od února 1645, kdy ji přijala parlamentní armáda bojující proti králi v anglické občanské válce. Monarchie byla sice později obnovena, ale barva armády zůstala. Teprve na přelomu 19. a 20. století se britští vojáci pro polní účely převlékli do khaki.

Královnin pohřební kočár táhlo 98 námořníků. Tato tradice se datuje do roku 1901, kdy během pohřbu královny Viktorie se splašili koně a málem svrhli rakev z kočáru. Povozu s ostatky královny se ujal narychlo svolaný tým námořníků.

Celou pompézní ceremonii, která nemá na světě obdoby, měl na starosti vévoda z Norfolku, ten je zároveň dědičným Earlem Marshalem, jeho rodina vykonává tuto funkci od roku 1672. Earl Marshal je tradičně hlavním organizátorem královských korunovací a pohřbů. Je také považován za vůdce katolíků ve Spojeném království. Rodina Howardů, jejíž je vévoda hlavou, během anglické reformace odmítla konvertovat k protestantismu. A tak nejvýznačnější anglikánské ceremonie již několik století řídí katolík.

Modernitu Británie připomnělo složení hostů, ceremoniářů i duchovenstva. Británie je již dávno multikulturní zemí. Ve sboru jsme mohli zahlédnout zpívat sikha s turbanem, mezi hodnostáři černochy a mezi duchovními kněžky. Modlitby za královny přednesl mix představitelů nejvýznačnějších křesťanských církví. Kromě zástupců anglikánů se za duši Alžběty II. přimlouvali také zástupci skotské církve, letničního hnutí i katolický kardinál. Znovu připomínka, jak moc se Británie změnila. Na pohřbu Alžbětina otce Jiřího VI. v roce 1952 vystupovali pouze anglikánští kněží, její matka byla ke katolíkům velmi nedůvěřivá.

Pohřeb byl také ukázkou britské „soft power“: sjeli se představitelé zemí z celého světa. Takový sjezd papalášů hned tak neuvidíme. Přijeli všichni od japonského císaře po amerického prezidenta. Pozváno nebylo pouze šest zemí. Sýrie, Venezuela, Rusko, Bělorusko, Afghánistán a Barma.

Večer následovalo rozloučení v rodinném kruhu na hradě Windsor, kde Alžběta II. byla uložena do rodinné hrobky svých předků. Británie splnila poslední povinnost vůči své královně.