V časech lockdownu logicky stoupá využití streamovacích služeb, hodně lidí si potřebuje trochu zpříjemnit vlekoucí se čas. Dokumentární film Americká vražda: rodina odvedle k účelu zpříjemňování čehokoli není zrovna vhodný. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že to je film dobrý. Ale v hlavě uvázne, ještě hodiny po zhlédnutí v ní může tropit neplechu.

Ta „americká vražda“ z titulu je – přinejmenším ve Státech – zločin dost známý, těžko ale říct, jestli je pro zemi a dobu tak charakteristický, jak naznačuje název filmu Jenny Popplewellové. Před dvěma roky zavraždil Chris Watts ve městě Frederick v Coloradu svou čerstvě těhotnou manželku Shanann a malé dcerky Bellu a Celeste. Snažil se sugerovat policii a veřejnosti, že manželka s dětmi někam utekla nebo ji někdo unesl, po pár dnech byl ale odhalen a přiznal se. Americká vražda není dokumentární detektivka, která by pracovala s napětím z odhalování pravdy, předpokládá, že divák od začátku ví, jak to bylo, tohle vědomí také do filmu vnáší zneklidňující napětí.

Celý film je sestaven z archivních materiálů – videí, které Shanann Wattsová postovala na Facebook, záznamů z kamer na tělech policistů a ve výslechových místnostech, soudních síní, z televizního zpravodajství, v obraze se objevují esemesky, jež si oběť psala s manželem a přítelkyněmi. Příběh zločinu je vyprávěný ve střídajících se časových rovinách – chronologicky od zjištění, že rodina zmizela, po Wattsovo přiznání před tzv. velkou porotou a v reminiscencích na historii vztahu Shanann a jejího pozdějšího vraha. Režisérka Popplewellová, která od pozůstalých získala práva na použití rodinných záznamů, svou metodu vysvětluje tím, že zamýšlela zločin ukázat prizmatem jeho oběti, nechtěla strhávat největší pozornost na osobu vraha. Jaksi mimoděk film ukazuje i to, do jaké míry mohou dnes být lidské životy zaznamenány, jak veliká digitální stopa po člověku může zůstat, když z tohoto světa odejde. A divák se může stát svědkem těch zaznamenaných životů, vidět vraha ve chvíli, kdy před přáteli a policií hraje otřeseného, sledovat ho v momentu, kdy už obviněný rozmlouvá s otcem, projít s ním test na detektoru lži. A vidět taky ty lidi, které zabil, smějící se děti, jež za pár dní čeká smrt, číst si zprávy, v nichž Shanann hodiny před vraždou vyjadřuje touhu zachránit svoje manželství.

Ano, jeden z toho může mít pocit, že je bezmocným svědkem čehosi strašného. A také si může připadat jako šmírák, který se popásá na děsivém zločinu, nakukuje do nejintimnějších sfér vzdálených lidí, protože soudobá „šmírovací“, záznamem posedlá společnost mu tuhle šanci dává – díky úsilí tvůrců filmu. Nepříjemný prožitek voyeurství posiluje to, že film zjevně nemá ambici (anebo má, a nenaplňuje ji) říct nebo ukázat něco, co by přesahovalo příběh jednoho strašného zločinu. Jasně, zvlášť divák, který nežije v Americe, ve snímku může najít řadu pozoruhodných detailů: městečko, v němž rodina Wattsových žila, několik ulic domků jako z pohádky uprostřed pouště, způsob, jakým Wattse vyslýchá místní policie, a tak podobně. Nedá se ale říct, že by se Popplewellové podařilo do filmu dostat nějakou univerzálnější dimenzi. A ani její záměr postavit tím snímkem jakýsi pomník zavražděné Shanann tak docela nevyšel. Oběť na domácích videích působí jako osoba až posedlá zaznamenáváním vlastního života, někdy až na úkor jeho žití. Vědomí, k jakému účelu nakonec ty záznamy poslouží, může záběrům dodávat jistou tragičnost.

Nakonec tak největší pozornost poutá zase vrah – Chris Watts. Prochází filmem, mění se v něm – z atletického muže, který hraje strašnou ztrátu, v plačící trosku. Film ani neodpovídá na otázku, proč udělal, co udělal, ani nevím, jestli taková jasně formulovatelná odpověď existuje. To, co z ní snímkem probleskne, působí jako potvrzení teze o banalitě zla, možná byl Wattsův zločin jenom krajním projevem jeho slabošství. Ale těžko říct. Možná jsou lidské životy dnes zaznamenávané do poslední mrtě. Na těch záznamech toho ale stejně nemusí být moc vidět.

Americká vražda: rodina odvedle (USA, 2020), režie: Jenny Popplewellová, Netflix.