Trump, brexit, italská Liga Mattea Salviniho. Teď divoké hnutí žlutých vest ve Francii. Stejný trend, stejné kořeny, jen různé projevy. To, co sledujeme napříč vyspělým Západem, je tvrdá revolta širokých společenských vrstev proti elitám, které uvízly ve svých umělých, ideologických, progresivistických světech. Ztratily schopnost vnímat zájmy a problémy širokých společenských vrstev. Ztratily schopnost vést. Elita, která nemá důvěru širokých společenských vrstev, přestává být elitou. Stává se zdegenerovanou pseudoelitou, proti níž se společnost dříve či později vzbouří. Ta revolta má různé projevy.

Francie je speciální příklad. Během dvou let zažívá už druhou revoltu, a to proti té první, která vynesla do Elysejského paláce Emmanuela Macrona s jeho hnutím Vpřed!. Osmdesát procent Francouzů má dojem, že se ta loňská revolta nepovedla. Macronovi, který měl být nadstranickou odpovědí na frustraci z establishmentu, důvěřuje nejméně lidí v historii páté republiky.

Paříž zažívá nejdivočejší vlnu protestů od roku 1968. Je to symbolické. Osmdesát procent Francouzů podporuje hnutí žlutých vest,  vyjadřující lidový odpor proti progresivistické politice, jež má kořeny právě v roce 1968. Tehdy odstartovala dlouhý pochod institucemi generace, jež chtěla ve jménu vyššího dobra měnit svět. Tady jsou kořeny všeho, co dnes patří do repertoáru progresivistických elit. Abstraktního ekologismu, touze po smazání hranic národních států, politiky identity.

Především první dvě mají obrovský dopad na život širokých společenských vrstev. Abstraktní ekologismus tlačící na postupnou likvidaci klasické energetiky nebo aut se spalovacími motory prudce zvedá přes různé ekologické daně a vyšší ceny energií životní náklady. Především chudších vrstev, v jejichž rodinných rozpočtech hrají výdaje za naftu nebo elektřinu podstatně větší roli než u bohatších lidí. Nezvládnutá migrace snižuje bezpečí a bere lidem pocit domova. Opět spíš těm chudším, kteří jsou nuceni žít ve smíšených čtvrtích, kde jejich kultura a životní styl přestaly být standardem. Bohaté části měst zůstávají dopadů migrace uchráněny.

Dohromady to dává pocit, že se žije hůř. Reálná životní úroveň klesá nebo stagnuje. Míra bezpečí spolu s ní. Elity nezvládly svou roli vést a řídit společnost tak, aby co nejširším vrstvám zaručovaly co nejvyšší standard. Emmanuel Macron si rád hrával na instituci mezi králem a bohem Jupiterem. Dobrý král ale musí být schopen postarat se o své lidi. Macron to nezvládl.

Místo aby se staral o zlepšení životní úrovně Francouzů, věnoval se prohlubování evropské integrace, progresivistické energetické police a environmentalismu. Francouzi nejsou Němci, kteří svou nespokojenost dusí v sobě. Francouzi ji dávají tvrdě najevo. Až dojde, tak jako včera v Paříži, na slzný plyn a gumové projektily.

Francie je na tom v řadě ohledů výrazně hůř než jiné země. Především ji tíží stagnující ekonomika. Tu dusí nejvyšší daně v Evropě, dosahující 48 procent HDP, a tuhá byrokracie. Ani to přitom nestačí na pokrytí obrovských veřejných výdajů, takže se rozpočet propadá do deficitů. Do Paříže už míří varování Evropské komise kvůli nadměrným schodkům. Nezaměstnanost se blíží deseti procentům. Platy rostou jen velmi pomalu. Francie od vstupu do eurozóny v roce 2002 ztrácí schopnost uspět ve světové konkurenci. Jestli se euro někomu opravdu nevyplatilo, jsou to Francouzi, kteří ho tolik chtěli. Obchodní přebytek, jejž měli před vstupem do měnové unie, se propadl do deficitu.

Francie vstupovala do eurozóny v roce 2002 coby země bohatší než Německo. HDP na hlavu tam tehdy dosahovalo 113 procent průměru Evropské unie, v Německu 108. Dnes je Francie na 104 procentech, Němci na 123 procentech. Zatímco Němci s eurem zbohatli, Francouzi zchudli. Ceny jsou přitom ve Francii vyšší, dosahují 108,8 procenta průměru Evropské unie; v Německu je to 105 procent.

Žluté vesty si stěžují především na příliš vysoké životní náklady a nízké platy.

Pocit úpadku je ve Francii dlouhodobý. Entuziastičtí Francouzi mají opakovaně sklon uvěřit některým prezidentským kandidátům, že je z toho úpadku vytáhnou. A na startu jsou ochotni utáhnout si opasky, pokud vidí světlo na konci tunelu. Takhle uvěřili v roce 2007 republikánskému kandidátovi Nicolasi Sarkozymu. Jeho reformy, přestože části lidí braly jistoty, zpočátku podporovalo přes 60 procent Francouzů. Pak se Sarkozy především osobně zdiskreditoval, mandát neobhájil. Přišel naprosto šedivý socialista Francoise Hollande, který neudělal vůbec nic.

Francie dál upadala. Přišly teroristické útoky islamistů se stovkami mrtvých. Američané mezitím zvolili Trumpa. Britové rozhodli o brexitu. I Francouzi byli naladěni na antiestablishmentovou revoltu.

Za její symbol si vybrali Emmanuela Macrona. Typického establishmentového člověka, který je dokázal přesvědčit, že jde proti tradičnímu establishmentu, a rozbořil celý stranický systém páté republiky. Výrazně mu pomohlo i to, že proti němu šla Marine Le Penová z Národní fronty. Ta sice nabízela tvrdou linii proti migraci, ale k tomu jakýsi národní socialismus, který stagnující Francii rozhodně prosperitu nesliboval.

Macron ji slíbil. Místo toho se ale v roli Jupitera opevnil v Elysejském paláci. Víc než řešení životních problémů Francouzů se věnoval progresivistickým tématům globálních elit.

Snažil se hrát na obě strany. Každému říkal, co chtěl slyšet. Francouzům ukazoval tvrdou linii proti migraci, v Bruselu se zastával kvót na přerozdělování přistěhovalců. Francouzům sliboval levnou elektřinu, globálním elitám předváděl, jak bude zavírat jaderné elektrárny.

Naivně si myslel, že se může zalíbit všem. Francouzi mu tvrdě ukázali, že se podvádět nenechají.