K charakteristikám dneška má patřit i vysoký stupeň generačního neporozumění, především mezi akademicky orientovanou mládeží (v širším slova smyslu) a vrstvou jejích rodičů. Přes tu propast jako kdyby jedna strana viděla jenom „boomery“ neodpovědně ničící zeměkouli a ani v nejmenším nechápající současný svět a způsob, jakým ho ti mladší vnímají, ta druhá zas může vnímat nevděčnost generace nedoceňující možnosti, jichž se jí dostalo.

Rozhodl jsem se přispět k překlenutí té propasti a pokusit se nepředsudečně přečíst knihu Normální lidi mladé irské spisovatelky Sally Rooneyové (přeložila Radka Šmahelová, 224 str., Argo). Je to prý první „mileniální“ (v generačním slova smyslu) klasika, její autorka má být novodobým ekvivalentem Jane Austenové. Kritici nejen mladší generace při referování nešetří přívlastkem geniální, svou extázi se pokoušejí artikulovat i dalšími způsoby. Jsou v tom, zdá se, zajedno se čtenáři: Normálních lidí se po světě prodalo na dva miliony výtisků. Ta próza je považovaná za největší literární dílo generace mileniálů (Rooneyové je devětadvacet let) a má mít parametry skutečně generačního díla – tedy takového, které zachycuje specificky generační zkušenost a podává ji opět generačně specifickým způsobem. Vypráví možná univerzální příběh (v případě Normálních lidí to je love story), dává mu ale nějakou dobově podmíněnou podobu, zalidňuje jej postavami, jimiž se příslušníci té které generace cítí být reprezentováni. Když už nic jiného, může takové dílo o fanouškovské generaci vypovídat: líbí se jí tohle, vidí se či chce se vidět takhle. V tomhle ohledu je výpověď Normálních lidí docela silná – možná nikoli záměrně.

Menšina nespokojených kritiků vnímá prózu jako variantu červené knihovny „upgradovanou“ pro doktorandy humanitních věd. Jakási spřízněnost s romantickou fikcí pro masy by tu byla. Podobně jak je časté v tomhle typu čtiva, popisuje i Rooneyová lásku, které klade do cesty překážky rozdílné společenské postavení protagonistů, viz všechny ty prosté dívky, jež polidštily rozmařilé mladé dědice. Rooneyová ovšem k tomu schématu cosi přidává – zhruba ve třetině knihy si protagonisté prohodí role outsidera a privilegovaného.

Normální lidi popisují několikaletou (v knize neukončenou) historii vztahu mezi Marianne a Connellem, na začátku románu jsou oba žáky střední školy na irském maloměstě, Marianne pochází z rodiny místní honorace, Connell je syn uklízečky samoživitelky, která u Marianne doma pracuje. Ve škole je ale jejich postavení opačné, Connell je všeobecně oblíbený a mezi dívkami velice žádaný, Marianne je naopak všeobecně považována za divnou – je intelektuálně založená, o módu moc nedbá, na učitele je drzá, spolužákům se nepodbízí. Začnou si spolu, Connell ale chce vztah držet v tajnosti, Marianne se tomu přizpůsobí, její submisivita je v závěru románu vysvětlena a pointa je to značně předvídatelná a především v dobovém kontextu tuctová. Po rozchodu se potkají jako studenti dublinské Trinity College, tam je Marianne královnou společnosti, zatímco Connell se těžko sžívá s novým prostředím, diskvalifikuje ho jeho venkovský a proletářský původ, neznalost těch správných „kulturních kódů“. Během let zažívají blízkost a zase se jeden druhému vzdalují, žijí spolu a odcházejí za jinými partnery a zase se k sobě vracejí… Jeden pro druhého ale vždycky zůstávají tím jediným (tou jedinou). Mezitím také studují, pracují, baví se o politice, zažívají docela vážné duševní krize.

Příběh Marianne a Connella možná zapadá do mustru červené knihovny, Rooneyová ho ale jako takový nepodává. V rozhovorech často polemizuje s konceptem romantické lásky a vyjadřuje pochyby o jeho naplnitelnosti. Ve vztahu jejích hrdinů hraje často velkou roli vliv prostředí, jemuž Marianne a Connell podléhají. Jazyk příběhu je v něčem protikladný exaltovanému výrazivu lidového čtení. Ronneyová píše v úsečných větách, její vyprávění si od hrdinů drží jakousi pozorovatelskou distanci, nezúčastněně a často detailně zaznamenává jejich stavy, reakce, tělesné projevy (občas jí to ale k tradičnímu sentimentu ujede). V lepších pasážích dokáže evokativním způsobem a nuancovaně popsat situaci. Zhusta ale její styl popisovanému dodává jenom jakýsi „vědátorský“ nátěr. Mezi oblíbená klišé soudobé kritiky patří slovní spojení „autor/ka zkoumá“, čímž se na straně tvůrce sugeruje nějaký hluboký analytický pohled, schopnost rozložit popisované či zobrazované na prvočinitele a odhalit způsob jeho fungování a třeba i jeho smysl. Často je ale tímhle způsobem anoncovaná vědeckost jenom kamufláž přes důležitě se tvářící banalitu. Rooneyová jako kdyby o svých hrdinech někdy psala disertaci, její odtažitá forma ale často jen sugeruje pronikavost a literárnost, aniž něco pronikavého sděluje a pozoruhodnou, byť třeba strohou formou vyjadřuje. „Když Jamie skončí, jde Marianne dovnitř a přinese další lahev šumivého vína a ještě jednu červeného. Niall rozmotává drátek na šampaňském a Marianne podá Connellovi vývrtku. Peggy začne sklízet talíře ze stolu. Connell odstraňuje obal na hrdle lahve, Jamie se nakloní k Marianně a něco jí říká. Connell zaboří vývrtku do korku a pomalu ji zavrtává. Peggy vezme jeho talíř a položí ho na ostatní. Connell sklopí ramena vývrtky a vytáhne z vína korek, který vydá mlaskavý zvuk.“

Hodně se píše o brilanci, s níž Rooneyová (spisovatelka se hlásí k marxismu) ukazuje způsob, jímž vztah protagonistů ovlivňuje jejich rozdílný třídní původ. No. Asi nejvýrazněji se tak děje v jedné zlomové situaci, během níž Connell nedokáže Marianne říct, že mu docházejí peníze, a ji nenapadne, že by to tak mohlo být, sama finance nikdy neřešila. Zrovna tenhle moment ale působí překonstruovaně – je třeba něco demonstrovat, tak se to prostě nějak zařídí. A navíc, nedá se říct, že by Connell na svůj třídní původ tvrdě doplatil. Do prostředí elitní školy sice zpočátku nezapadal, příběh, do nějž vstupoval jako chudý kluk z maloměsta, opouští jako student prestižního kurzu tvůrčího psaní v Americe. Mohlo by to být horší, řekl bych. Rooneyová nazvala román Normální lidi, sděluje tím, že bude vyprávět nijak výjimečnou story s běžnými hrdiny. Marianne a Connell ale nejsou vůbec běžní, možná i proto se s nimi tolik čtenářů tak entuziasticky ztotožňuje. On je nejhezčí kluk ze střední školy, fotbal hraje nejlíp ze všech, je výjimečně chytrý, nač sáhne, v tom je nejlepší, napíše povídku a sotva ji dá z ruky, slyší, jak je geniální. Při charakterizování Marianne rozněžnělá kritika sahá po klišé o ošklivém káčátku, samozřejmě ale ošklivá není, na univerzitě se z ní stane obletovaná krasavice, navíc je taky převelice chytrá, přesněji řečeno (spolu s Connellem) nejchytřejší. A taky má historii traumatu, je obětí, což člověka může nějakým způsobem povyšovat, zvlášť dnes. Spíš než o normální lidi jde o normální nadlidi. Kouzlo té knihy může zčásti spočívat právě v tom: nabízí ke ztotožnění figury v nějakém smyslu výjimečné a čtenář si pak může s nimi prožít story dvou křehkých géniů a připadat si křehký a geniální s nimi. Autorka inteligenci svých hrdinů zdůrazňuje až obsesivně, není školní test, který by neudělali skvěle. Zároveň jim ale nedává příležitost tu inteligenci nějak projevit, jen ji konstatuje. Podobné je to se smyslem pro humor, Marianne ho prý má, vtipu se však nedopustí – na to jsou Normální lidi moc seriózní literatura.

Marianne a Connell jsou lidé plně zaujati sami sebou (a svým vztahem), autorka to jejich zaujetí sdílí s nimi, s odstupem a podrobně ho líčí. Jane Austenová, k níž je Sally Rooneyová marketingově přirovnávána, dokázala velmi úsporně vykreslit velmi plastickou postavu. V Normálních lidech jsou ale všechny vedlejší figury jenom hodně zjednodušené a nezajímavě podané typy, někdy ani to ne. Connellova matka Lorraine je stereotypně podaná „dobrá žena z lidu“, rodina Marianne jsou ukázkově zlí a chladní bohatci, podobně jako Jamie, protivný a zlovolný mladík, jehož otec ještě ke všemu způsobil finanční krizi. Podobně bere Rooneyová i svět, jímž se hrdinové pohybují. Stejně jako lidé v něm je zobrazován jenom jako příčina citových reakcí hlavních postav, důvod připadat si zraněný. Autorka ústřední dvojici ukazuje jako lidi pohlcené sebou samými, neustále se analyzující, ponořené do svých životů a zároveň je distancovaně vyhodnocující. „… po pár pivech si uvědomil, že tam ani není kvůli zábavě, ale proto, aby se opil do malátného bezvědomí.“ Ve světě Normálních lidí jsou i nejbanálnější zjištění prezentována jako výsledek intelektuálního úsilí, člověk si musí dlouze „uvědomovat“ i to, že se chce opít do němoty. Se sebereflexí to má společného dost málo. Možná je právě ta únavná a v posledku nudná sebestřednost to, co je na hrdinech Sally Rooneyové normální. To by ovšem bylo neradostné zjištění.