Doba moc nepřeje legraci, zábavných historek je potřeba. A udělat legraci je někdy hodně velká práce – tvůrci komických děl o tom taky rádi vyprávějí. Ale něco na tom je. Příkladem té hodně pracné legrace je kousek Američanů Jamese Lindsaye a Petera Boghossiana a Britky Helen Pluckroseové. Napsali pod různými pseudonymy dvacet článků založených na absurdních tezích, doprovodili rádoby výzkumy a především je sepsali dokonale napodobeným newspeakem soudobých společenských věd. Než podraz vyšel najevo, bylo jich sedm přijato k publikaci v časopisech, které jsou v rámci svých oborů (většinou disciplín, v jejichž názvu jsou slova gender či rasa) respektované, v některých případech snad i prestižní.

Evidentně jim nečinilo problém uznat jako hodný publikace úryvek z Mein Kampf  „přeložený“ do argotu intersekcionálního feminismu, případně analýzu „kultury znásilňování“ mezi psy v městských parcích a jejích širších dopadů – ediční péče ze strany expertního časopisu se v jeho případě projevila dotazem, zda autoři při své věděcké práci „respektovali soukromí“ zkoumaných psů. 

Kousek tří autorů se dočkal celosvětové publicity – nijak nečekaně a právem. Velmi účinně zesměšňuje jednu stranu soudobé kulturní války. Ukazuje krajnosti absurdity, do nichž jsou schopni zajít hlasatelé dnešní verze pokrokářství, kteří i na akademické, vědecké půdě vyžadují především prefabrikovanou konformitu a používání ideologicky správné terminologie, a pokud jeden vyhoví v tomhle ohledu, může už pak vypouštět jakékoliv pitomosti. Hrozivější samozřejmě je, že tenhle přístup může umožnit a v některých sférách už třeba umožňuje sílící diktát (pod)průměru, který v mezích svých možností mocensky potlačuje nebo aspoň omezuje, co se mu vymyká. Všechno věci tak či onak známé, teď ale vytažené na světlo s přesvědčivostí a vtipem. Jistě hluboce uspokojující pro pozorovatele, který je k progresivistickým tendencím dneška skeptický, takových je mezi autory a čtenáři Echa dost a dost, včetně autora těchto řádků. 

Přinesla ale tahle aféra se vskutku příkladným „vytrolením“ (rádoby)vědeckých časopisů také nějaké univerzálnější poučení než to, že ideologizované (levicově) společenské vědy snesou skutečně hodně? Snad jedno, týkající se toho tak často diskutovaného „života v bublinách“, mezi totožně smýšlejícími. Některé z těch napálených vědních oborů takovými bublinami skutečně jsou, uzavřené do sebe a navzájem se utvrzující o svých pravdách, podpírající se v nich. Hodně se píše o tom, jak tohle rozdělení komplikuje nebo rovnou znemožňuje společenskou debatu, jistě na tom je hodně pravdy. Málo se ale upozorňuje na další aspekt toho „bublinového“ způsobu existence. Jistě činí lidi – na pravici i na levic – nesnášenlivějšími, sektářskými, ovlivnitelnějšími skupinovým tlakem. Život v těch malých světech, v nichž člověk nemusí svoje postoje obhajovat před stoupenci jiných názorů a místo toho ve shodě s ostatními soukmenovci odhazuje zábrany a s nimi i zbytky kritického myšlení, ale taky vede k rapidnímu zhloupnutí jejich obyvatel. Opět bez ohledu na ideologické zabarvení bubliny.