Velké americké deníky jsou již dlouho orgány levice, ale udržují si téměř dojemnou tradici: snaží se o názorovou pestrost tím, že zaměstnávají pár konzervativních komentátorů. Psát pro publikum, které jejich názory předem odmítá, je pro tyto jedince výzva. Jsou pod trvalým tlakem – přizpůsobit se, nebo se nechat otrávit. Některé to autorsky zničí. Rossu Douthatovi, který se v roce 2009 jako třicetiletý stal nejmladším komentátorem New York Times vůbec, to prospělo. Své konzervativní katolické názory nezměnil, ale snaží se je formulovat tak, aby přesvědčil i lidi jiných východisek.

Teď vydal knihu, jež volně zapadá do současného žánru lamentování nad nástupem populismu a koncem liberalismu či Západu, ale zároveň je o něčem jiném. Těm, kteří o konci liberalismu uvažují, ji přesto lze doporučit.

Jmenuje se Dekadentní společnost a tou dekadencí Douthat nemá na mysli ani nějaké orgie, ani úpadek, který musí skončit zhroucením. Popisuje stagnaci, která už je tady – stále ještě bohatou společnost, která ale ztratila dynamiku a točí se v kruhu. Mluví o „ekonomické stagnaci, institucionálním chátrání a kulturním a intelektuálním vyčerpání“. Její instituce dál fungují, ale skřípavě, děje se v ní mnoho frenetického, ale výsledek bývá nicotný a absurdní. Taková společnost může snadno podlehnout vnějšímu šoku, ale taky nemusí – dekadence vykazuje překvapivě mnoho znaků „trvalé udržitelnosti“.

Většinu z Douthatových „čtyř jezdců dekadence“ už někdo někde popisoval. První tři – technologickou a ekonomickou stagnaci, kolaps porodnosti a sklerózu institucí – lze snadno doložit čísly a konsenzem odborníků.

První z nich jde proti klišé, že zažíváme éru ustavičné změny. Jenže ta změna se projevuje v oblasti komunikačních a simulačních technologií, jejichž překotný vývoj maskuje, že jinde se rozvoj zpomalil. Jaký důležitý vynález v domácnosti přibyl od 50. let (kdy už v té americké byla myčka nádobí)? Vynálezy, na nichž se v současnosti pracuje, jako elektrická auta, jsou často „defenzivní inovace“, jak říká ekonom Tyler Cowen. „Elektrický automobil není inovace měnící svět ve stylu parolodi, letadla nebo auta na benzin, které má nahradit… cílem je najít nové technologie umožňující našim společnostem zůstat v zásadě stejné.“

Demoskleróza, termín, který už před lety vymyslel Jonathan Rauch, je asi stále nejlepší slovo po osifikaci demokratických institucí směrem k nefunkčnosti. Takže když dnes americký prezident zvítězí ve volbách s tím, že má silný mandát něco změnit tak jako Roosevelt nebo Reagan, zjistí, že to nejde. Každý vládní program je „do šíře se rozkládající spletenec klientských populací a mocných zájmových skupin, které jsou všechny výrazně finančně zainteresované na stávajícím systému a desítky let budují lobbistické aparáty a insiderské znalosti nutné k zablokování nebo odklonění jakékoli reformy.“

Pro nás je na tom zajímavé, že ač naše demokratické instituce měly na rezivění mnohem méně času, stihly to tak, že americké zkušenosti velmi dobře rozumíme. Před třiceti lety jsme si nepředstavovali, že nejvíc času při jakékoli velké veřejné zakázce připadne na antimonopolní úřad a politici budou vítězoslavně odkládat, co někdo před nimi prosadil. V první fází ekonomické reformy jeden z Klausových spolupracovníků neblaze proslul apokryfní větou, že „musíme utéct právníkům.“ Ten přístup způsobil určité škody, ale zároveň mám pocit, že ekonomové jako on o naší budoucí demoskleróze cosi tušili.

Dílna a muzeum

Čtvrtým a nejsubjektivnějším „jezdcem stagnace“ je kulturní opakování se. Toho, jak je současná popkultura zahlcena remixy, rebooty a vymrskáváním prověřených kulturních „brandů“, si všimne každý filmový divák starší než teenager. Je to taky první moment, kde Douthat nabourává představu o konzervativním kritikovi. Kulturu 60. a 70. let totiž respektuje, ne-li obdivuje. I proto, že se dokázala vymezit proti tehdy vládnoucí kultuře, jež úpadková nebyla. Jenže ti, kdo nakonec zvítězili, se dodnes rádi vidí jako rebelové, a to nejde. A tak ani neprodukují nic dost výrazného, proti čemu by se mohla nejmladší generace vymezit. „Vitální kultura je dílna; dekadentní kultura je muzeum,“ píše Douthat.

Co se týče krize plodnosti, o faktech, která Douthat konstatuje, není proč pochybovat (pokud vám snad v hlavě uvázla informace, že USA mají vyšší porodnost než evropské země, tak je zastaralá; finanční krize to změnila). Námitka některých čtenářů spíš bude znít: „A co má být? Je to svobodná volba svobodných lidí.“

Má toho být hodně. Douthat připomíná, že imigrace, preferované řešení kosmopolitních liberálů, není řešením ani z čistě technického hlediska. Druhá generace imigrantů si typicky osvojí nízkou porodnost majority. A dovoz nového lidského materiálu není trvale udržitelným řešením, protože většina světa (kromě subsaharské Afriky) už rovněž směřuje k porodnosti pod úrovní reprodukce.

Ale co víc, s rostoucím průměrným věkem se charakter společnosti mění. Je méně ochotná riskovat, převládá orientace na zachování toho, co máme. To se projevuje v každé firmě, v charakteru každého města i třeba v tom, jak Babišova vláda pamatuje s výdaji na důchodce a jak na učitele.

Ale to je pořád ještě ekonomická rovina. Lidé jsou zvyklí dívat se do budoucna prostřednictvím svých osobních vazeb a lidé bez dětí a vnoučat tam „nevyhnutelně vidí toho, co okamžitě poznávají jako svoje, méně než předchozí generace.“ Tady si čtenář může vzpomenout na texty Ivana Krasteva o úzkosti východoevropských národů, jež prožívají současný dopad emigrace, poklesu porodnosti a migrace jako strach ze zániku.

To, jak se v západních zemích, nápadně často vedených bezdětnými politiky, stalo běžné říkat „nemít děti je normální“, je pozoruhodné. Douthat připomíná dva dost známé romány, které svět postižený neplodností modelují, Příběh služebnice Margaret Atwoodové a Potomky lidí P. D. Jamesové. Ten převypráví tak, že je ilustrací teze jeho knihy:

„Je to doslova apokalypsa, konec světa, a přesto je její stárnoucí, umírající společnost poklidná, nerevoluční, pomalu sklouzává od demokracie k neideologické diktatuře, snáší výbuchy násilí, které jsou nahodilé a apolitické, bez námitek přijímá sebevraždy a eutanazii. V románu existuje rádobyrevoluční buňka tvořená mladšími členy společnosti, ale vyznačuje se hlavně nicotností, neschopností kohokoli přimět, aby mu na něčem záleželo. Společnost Potomků lidí se nehroutí do chaosu, pouze si zvyká na senilitu opakování, je svolná se zoufalým, ale poklidným žitím, dokud jí ještě bude zbývat kapitál nashromážděný v její energičtější, odplývající minulosti.“

Douthat se nakonec věnuje tomu, jak by tato pozvolná dekadence mohla skončit. A zda (pokud se tedy nedostaví definitivní konec v podobě jaderné katastrofy či změny klimatu) by mohla přijít nová renesance, aniž by mezitím musela nastat doba temna. Anebo zda budou jednou historici ukazovat na bod v čase a říkat: „Zde skončila pozdní modernita, zde podzim Západu přešel v zimu, zde byl pokus o univerzální civilizaci rozlámán na kole přírody.“

Ale tomu přechází nejzajímavější kapitola knihy, v níž Douthat ukazuje, že naše dekadence může, tak jako pozdní starý Řím, vydržet velmi dlouho. To je část knihy, která nepřiznaně vstupuje do konkurence s různými spisy o krizi demokracie, liberalismu a populismu, jež se teď rojí.

Konzervativci od 60. let varovali, že rozvolnění společenských norem způsobí nejen duchovní škody, ale povede i k nárůstu kriminality a řady měřitelných sociálních patologií. A realita jim dávala za pravdu ve formě statistik – a plných věznic. „Maximálně cynicky řečeno, byl to způsob, jakým si zámožní obyvatelé předměstí chránili své právo rozvést se a v neděli si přispat a zakouřit si trochu trávy – tak, že se postarali, aby čím dál tím častěji bezprizorní synové demoralizované nejnižší vrstvy seděli za dealování cracku. Kdo potřebuje kostely a úplné rodiny a staré americké puritánství, jestliže můžete mít kulturu, která hlásá ,Když ti něco dělá dobře, tak to dělej‘ a pak toho, kdo to vezme moc doslova, zavře do vězení?“

Ale americké statistiky dávaly za pravdu moralistům jen dočasně. Od 90. let, „aniž by se sociální tkáň zjevně znovu zacelila, bez revivalu náboženského či občanského života nebo posílení rodinných a lokálních vazeb“ klesla kriminalita, užívání drog, opadla delikvence mladistvých a „každodenní život se stal stabilnějším, zákona dbalejším a obecně bezpečnějším.“

Nenaplněné předpovědi moralistů

A vůbec se leccos vyvíjelo jinak, než moralisté prorokovali. Všudypřítomná pornografie povede k růstu sexuálního násilí, varovala nezvyklá koalice konzervativců a feministek. Nevedla, ale zato u nejnáruživějších konzumentů vede ke ztrátě zájmu o skutečný sex a k impotenci. Počítačové hry plné násilí vychovají násilnou generaci, varovali moralisté. Nevychovaly, zato roste podíl mladých (především) mužů, kterým nevadí být bez práce a bydlet u rodičů ve sklepě, když tam mohou pařit hry. Dřív by se možná takový mladý muž stal revolucionářem. Ale dnes se – i díky virtuálnímu eskapismu, tomuto jedinému technologickému výdobytku naší jinak stagnující doby – daří udržovat revoluční vření bezpečně pod bodem varu. I dnešní typický americký narkoman se předávkuje opioidy, tlumícími drogami, zatímco dřív bývaly vyhledávané drogy dodávající vzrušení, bdělost a energii.

Z univerzitních kampusů a sociálních sítí se šíří režim chování, pro který James Poulos vytvořil termín „růžový policejní stát“. Chrání hedonistické a spotřebitelské svobody, pokud jsou bezpečné. Zato je přísněji regulováno vše, co může představovat ohrožení – fyzické i psychologické. Takže jazyk morálky je nahrazen jazykem terapie a některé starší svobody, jako svoboda projevu a náboženství, se ocitají na té špatné straně dichotomie bezpečí a nebezpečí. Je to vlastně obdoba čínského systému sociálního kreditu, ale decentralizovaná a s přívětivější tváří. Ideál panoptikonu, stabilizace skrz všudypřítomné sledování, naplňuje stejně.

Z médií se může zdát, že země je na pokraji občanské války. Ale, nadhazuje Douthat, to, co vidíme, je ve skutečnosti jen cosplay (pro ty netknuté současnou popkulturou – cosplay je aktivita lidí bavících se převlékáním za postavy ze světa anime, komiksů, sci-fi seriálů a dalších popkulturních výtvorů). Ta revoluční rétorika je jen divadlo. Ti, kdo se pokoušejí o opravdu radikální demonstrace nebo teroristické útoky, nejsou žádná avantgarda předznamenávající věci budoucí, ale loseři, kteří nepochopili, že je to jenom hra. Typický politický násilník je někdo, „kdo čte všechny ty řeči na internetu o vlastizradě a fašismu a myslí si, že je opravdu ve Francii ve čtyřicátých letech a jeho on-line spojenci jsou opravdu Maquis, a ne jejich předměstská liberální cosplay verze“. I prezident Trump se projevuje autoritářsky hlavně na Twitteru, ale na to, aby skutečně uchopil moc, je líný a neschopný.

Pro svou ideu politického boje jako cosplaye se Douthat dovolává autority u konzervativce nečekané, francouzského sociologa Jeana Baudrillarda. Ten už v roce 1992 předpověděl, že dějiny se neuloží k spánku, protože „všechny jejich pozůstatky – církev, komunismus, etnické skupiny, konflikty, ideologie – jsou nekonečně recyklovatelné. Je ohromující, že nic z toho, co bylo druhdy považováno za překonané historií, nikdy doopravdy nezmizelo. Všechny tyto archaické, anachronistické formy jsou zde, připraveny opět se vynořit, nedotčené a nadčasové jako viry hluboko v těle“.

A tak je naše společnost možná schopna vegetovat ve svém neuspokojivém, enervovaném stavu docela dlouho, protože je stabilizovanější, než si myslíme. „Pokud chcete mít pocit, že západní společností zmítá divoký pohyb, existuje na to appka, přesvědčivá simulace. Ale je docela dobře možné, že v reálném světě je západní společnost ve skutečnosti rozvalena v křesle, napojena na kapačku něčeho tišícího, stále dokola si přehrává výběr ideologických greatest hits ze svého divokého, bláznivého mládí, ve svých představách je celá rozrušená, a přitom je ve skutečnosti pohodlně otupělá,“ končí Douthat narážkou na Pink Floyd (comfortably numb) jednu z nejpamětihodnějších pasáží své knihy.

Nejcennější na Douthatově psaní je to, že vás nutí k odstupu. Nutí vás odepřít si emocionální uspokojení z toho, že s různými ideology a kritiky dnešní doby budete souznít, anebo je naopak popírat (anebo, podle nátury, vám umožní si od tohoto emocionálního bojového nasazení odpočinout). Ale přitom je plně účastníkem dnešního dění, není typem konzervativce, který by nad světem zlomil hůl a odešel do vnitřní emigrace typu „Benediktovy verze“. Místo toho vás navádí ke sledování jiných možných významů a nastavování jiných měřítek, utvářených historií a tradičními ctnostmi.

Budoucnost Douthat nevidí ani v jednom z politických táborů, jež se dnes v USA drží v nerozhodném klinči. Na jedné straně „obrana historického křesťanského a evropského charakteru Západu, která tuto civilizaci redukuje na #MAGA bunkr“, na druhé straně „vize civilizace bez společné paměti, bez náboženských kořenů, bez čehokoli svébytného kromě jejích politických procedur a bez povědomí o nebetyčné aroganci a historické negramotnosti jejího establishmentu“. Možností, jak by společnost mohla vykročit k nové renesanci, načrtává Douthat několik a jsou z podstaty věci spekulativní – jejich zárodky ještě nevidíme.

Neumí si je představit bez znovunastartování technologického pokroku. To je nezvyklé pro českou představu o konzervatismu i pro havlovský antitechnologismus části zdejší kultury. Jenže Douthat je konzervativec, ale Američan. Amerika má nejblíž, jak měl kdo v dějinách, k roli správce planetární civilizace. Proto je taky důležitým motivem Douthatovy knihy přistání Apolla 11 na Měsíci v roce 1969 – jako otevření nové hranice, jež západní civilizace potřebuje, a jež se nakonec nekonalo. Další dobývání vesmíru se objevuje jako možnost, jíž je třeba se zabývat. V tom je rozdíl mezi malou zemí závislou na jiných a supervelmocí – u nás když se někdo snaží myslet hodně dopředu, tak je to o tom, jak se zbavit přílišné závislosti ekonomiky na autoprůmyslu. Američan musí myslet na warpový pohon.

U nás by kniha patrně byla přijímána s rozpaky. Stále ještě žijeme v modu dohánění Západu a snažíme se věštit ze statistik, kdy dosáhneme německých platů. Žijeme do jisté míry ve stavu neoliberální nevinnosti. Ještě tu stále dost společensky aktivních lidí věří v to, že jen co budou všechny veřejné zakázky transparentní a veškerá státní správa digitalizovaná jako v Estonsku, uvolní to energii a země poletí vpřed. Slovo meritokracie u nás ještě stále označuje žádoucí ideál, zatímco na Západě už se rozpomněli, že kniha britského sociologa Michaela Younga z roku 1958 Vzestup meritokracie, z níž to slovo pochází, byla míněna jako dystopická satira. I vzdělaní lidé u nás stále používají odsudku, že to či ono „nepatří do jedenadvacátého století“, aniž by by jim došlo, že právě tam a ne jinam patří.

Jenže zároveň nás dekadence velmi rychle dohonila. Na co měl svobodný svět padesát, my jsme stihli za třicet let. Nejen v nabobtnání institucí. Třeba počtem dětí narozených mimo manželství jsme se se Západem už stihli srovnat. Přinejmenším kvantitativně už jsme vyčerpali možnosti rozšiřování vysokoškolského vzdělání. A ti více evropskounijně orientovaní by si mohli všimnout, že podtitul Douthatovy knihy zní Jak jsme se stali obětí vlastního úspěchu, a povzdechnout, že to jsme se vstupem do EU stali i my, neboť usilování o členství dávalo společnosti cíl a politikům kázeň, a nic ho v tom nenahradilo.