Smrt Karla Gotta a reakce společnosti na ni byla poslední velkou českou veřejnou událostí předcovidové doby. Byla „velká“ ve virtuálním světě i v tom reálném, jakkoli média asi předpokládala a snad si i přála cosi ještě mohutnějšího, Prahu ucpanou truchlícími zástupy, roztrženou oponu Národního divadla… Dá se to vnímat i symbolicky – byl-li příchod pandemie začátkem nějaké nové éry, dá se ve zpěvákově odchodu vidět příznak konce nějakého období. Po dvou letech může Gottova smrt působit jako vzdálenější, než by uplynulému času odpovídalo, svět se během té doby skutečně změnil a jaksi vzdálil dnešnímu pohledu na to, co změně bezprostředně předcházelo. Kniha Pavla Klusáka Gott / Československý příběh je ale v každém případě na poli literatury faktu vysoký standard, navíc je přístupná čtenáři i nespecializovanému, vtáhne však i zájemce, jehož interes o téma je hlubší. Mimoto jde o příklad dobře zvládnutého řemesla.

Kniha je prezentovaná jako korekce gottovské legendy, již zpěvák a lidé kolem něho vytvořili, je uvedena historkou o autorově setkání s německou publicistkou, která opustila záměr natočit o hvězdě dokument, protože byla opakovaně upozorňována na to, z jakého úhlu je přípustné hvězdu zabírat. O Klusákově Gottovi se ale nedá říct, že by byl programově obrazoborecký, nesený výhradně záměrem vylíčit zpěváka v co nejhorším světle. Pavel Klusák je přední český hudební publicista, zaměřený především na tvorbu mimo hlavní proud, jak se říkalo, alternativní, progresivní, posluchačsky náročnou, často v opozici vůči všemu, co v pop music reprezentují interpreti typu Karla Gotta. Jeho kniha se ale nad svět té nejspotřebnější pop music nepovyšuje, dokáže ho živě i odstíněně evokovat.

Ke Gottově hudbě a vůbec československému popu přistupuje, řekl bych, bezpředsudečně. A především jeho text není jen do knižního formátu rozvedená hudební publicistika, Klusák odvedl i značné množství novinářské práce, když ho připravoval, jeho Gott je kniha nejen „odpřemýšlená“, ale taky odchozená. Nakonec i její největší přínos je možná v tom, jak se autorovi podařilo dohledat a přehledně uspořádat fakta – třeba týkající se Gottova vystupování v Las Vegas nebo jeho „cvičné“ emigrace v roce 1971.

Není to biografie v plném slova smyslu, prakticky nepopisuje Gottův privátní život, nesnaží se zpěváka komplexně portrétovat, jakkoli se tu dá vyčíst jakási základní psychologická interpretace. Začíná s veřejným vystoupením v amatérské soutěži na konci padesátých let, sleduje rychlý vzestup v následující dekádě, ve spojitosti s ním popisuje i svět tehdejší československé pop music a některé její osobnosti. Na politiku v těchto pasážích – kromě několika obecných konstatování – moc nedojde, protagonista se také pohybuje mimo ni. Klusák spíš vykresluje obraz světa kaváren, divadel a studií, světa v jakémsi rozdychtěném pohybu, který je ze sebe také schopný ledacos vydat. Tím světem se pohybuje ambiciózní mladý muž, nasávající vlivy z různých zdrojů, cítící hlubokou potřebu aplausu. Doba mu přeje a on je na sobě také ochotný pracovat, je to zpěvák zamilovaný do svého zpěvu. Jeho cestu formují setkání s různými autoritami a blízkými spolupracovníky, profesorem Kareninem na konzervatoři (paní Gottová prý měla v úmyslu dát syna dohromady s jeho dcerou, pozdější významnou překladatelkou Annou – byla by to věru pozoruhodná dvojice), kapelníkem Karlem Krautgartnerem, divadlem Semafor a nakonec i bratry Štaidlovými. Od všech si něco bere, je velice tvárný, může působit až jako neosoba, aspoň co se hudební individuality týče, je schopný zazpívat hudbu lecjakého žánru či stylu, vždycky v něm je ale jaksi na návštěvě, přemění píseň o čemkoli v ódu na svůj hlas. Gottova popularita rychle stoupá, zpěvák také pozorně dbá o svůj veřejný obraz, už tehdy se u něho projevuje sklon k trochu mučednické stylizaci, potřeba zdůrazňovat svou tvrdou práci a oběti i hořkost z toho, že tyhle jeho charakteristiky někteří nevidí, nebo je nejsou ochotni ocenit tak, jak by si Karel Gott zasloužil. Zároveň se ale v těch dobách nebojí se svou imagí experimentovat, kniha věnuje kapitolu dvěma televizním filmům, které o Gottovi natočil Jan Němec. Zlom v jeho příběhu, stejně jako v historii země, představuje sovětská okupace. V letech po ní Karel Gott uzavře dvě smlouvy, každá z nich ho nějakým způsobem definuje.

Zpěvák šlágrů

V západním Německu se zaváže firmě Polydor, která pro něj vymyslí kariéru zpěváka tzv. šlágrů – hudby spíš lidové a nikterak progresivní, na německé scéně ozvláštněné tím, že část jejích hvězd je pro tamní publikum exotická (pod dojmem četby jsem si vyhledal několik klipů falešného Rusa Ivana Rebrova, k jehož výstupům patřili medvědi, papachy, prostě všechno; doporučuji). Gottovy ambice byly asi vyšší, viděl se někde jinde. Nemůžu si ale pomoct, kdyby se jeho kariéra ubírala směrem, jemuž dával přednost, byla by o hodně kratší, možná by ani pořádně nezačala. Po čase stráveném v Las Vegas, kde nepříliš úspěšně vystupoval v rámci jakési východoevropské revue na nepříliš prestižní scéně, bylo Gottovi zjevně jasné, že v anglosaském světě nemá velkou šanci prorazit. Nejenom proto, že outsideři to mají z principu těžké. Domnívám se, že v konkurenci originálů Karel Gott se svou nápodobou nemohl obstát, jak ostatně dokládají i dobové nahrávky, třeba jeho verze soulového hitu Proud Mary, který v jeho podání kvůli všemožným kudrlinkám ztrácí tah.

Tou druhou smlouvou je samozřejmě míněna Gottova dohoda s režimem, kterou uzavře během vyjednávání v době své, jak říkal, cvičné a možná od počátku jako nátlak na režim míněné emigrace. Vyjednávání, jež uzavření toho kontraktu předcházelo, autor pečlivě a živě rekonstruuje ve vší jeho občas potemnělé grotesknosti. Poté zpěvák získal privilegované postavení člověka, jenž smí volně přecházet mezi Západem a Východem. Výměnou za to poskytoval režimu ty služby, o něž si moc řekla, dostavil se vždy, když to bylo potřeba, přednesl tam své dobré zprávy a dočkal se potlesku. Klusák to popisuje nemoralizujícím způsobem, často líčení oživí výmluvnými detaily nevyžadujícími komentáře. Vrcholem „smluvního plnění“ je vystoupení před kolegy ze zábavního průmyslu během Anticharty. I tahle akce je vylíčena ve vší její tísni i směšnosti, včetně toho, že autor Gottova projevu, režimní básník Miroslav Florian, do textu propašoval pochvalnou zmínku o sobě a pár vlastních veršíků. Tady už o hudbu moc nejde a Klusák se také v pasážích popisujících Gottovu dráhu po roce 1971 zpěvákovými nahrávkami moc nezabývá, ono by se toho o nich ani nedalo moc napsat. Větší pozornost věnuje některým rysům tehdejšího kulturního provozu – třeba dvěma filmům, v nichž Gott vystupoval. Porevoluční léta Gottova života, „odstrčenost“ v prvních letech po převratu (je sporné, zda k ní vůbec došlo) i pozdější comeback letmo popisuje epilog.

Nepopsaný list

Příběh Karla Gotta nebo jeho veřejného angažmá, pěveckého a dalších včetně toho politického, popisuje Pavel Klusák výstižně a plasticky, v popisu toho „československého příběhu“, tedy příběhu společnosti a politického režimu v ní, je spíš zdrženlivý, drží se momentálně převládajícího pohledu na něj (míněno v prostředí, v němž se autor pohybuje) a někdy také aktuálně žádaného jazyka. Ta moc, s níž zpěvák uzavřel svou smlouvu, je zachycena v některých svých projevech, o její důkladnější portrét se autor nepokouší, možná ho v knize o Gottovi ani není třeba. Klusákův protagonista z knihy odchází jako v něčem nepopsaný list. Text místy dost výrazným způsobem koriguje legendu o Karlu Gottovi, jak ji vytvořil, opakoval a rozvíjel Karel Gott. Za zpěvákovu masku se příliš nahlédnout nesnaží – s výjimkou kapitoly, v níž bez senzačních detailů naznačuje možné slavíkovy psychické problémy. Karel Gott je v Klusákově líčení především člověk závislý na aplausu, ocenění, možná tak pohlcený svou veřejnou personou, až se v ní rozpustil. V tom se dá vidět i cosi velmi současného, dá se říct, že v tomhle ohledu předběhl dobu. Přehledně, svižně a poučeně popisuje, jak a proč legenda o Karlu Gottovi vznikla a jak se udržovala, jak moc je v některých pasážích vzdálená realitě. Aby byla tak široce přijatá a dál přijímaná, musela pro tu československou společnost mít apel, odpovídat na nějakou její potřebu. Nějaký příští Gottův životopisec by mohl svou pozornost napřít tímto směrem. Díky knize Pavla Klusáka bude mít z čeho vycházet.