Demokratický duch doby postupuje všemi směry a projevuje se na různých místech. Tak včera přišla zpráva, že Cena Jindřicha Chalupeckého (určená pro výtvarného umělce do 35 let) odstupuje od vyhlašování vítěze, protože to už není in, aby se soutěžilo.

Stačí, když se finalisté společně sejdou, vystaví se jejich věci na výstavě, kde si budou všichni rovni. Případní diváci nebudou rozptylováni posuzováním a srovnáváním, zda je opravdu vítěz lepší než ostatní, když to navíc nelze v současném umění určit. Všichni se stejně snaží o víceméně stejnou věc, tedy o to, aby se co nejvíce podobali tomu, o čem mají představu, že se nosí, což je z jakýchsi důvodů považováno za výtvarné umění. Nyní se tedy nějakou dobu nosí angažovanost, sociální citlivost a kolektivismus, takže nějaké soupeření je v protikladu s tímto procítěným pohledem na umění a na svět. S tím souhlasilo i vedení ceny, čímž Cena Jindřicha Chalupeckého de facto přestala mít smysl.

Vyhlašování Ceny Jindřich Chalupeckého, to byla přitom kdysi docela významná a sledovaná kulturní událost. Předával ji Václav Havel a psalo se o ní, a to nepřeháním, na prvních stránkách novin. Na vernisáži v Národní galerii bývalo narváno a média byla při tom.

Dostat Chalupeckého znamenalo opravdu něco, jednak si vítěz odnesl docela dost peněz (50 tisíc) a pak byl dohodnut pobyt i výstava v Americe, na což se každý umělec chvěl, protože tehdy se ještě věřilo, že se dá ve světě prorazit. Anebo že to aspoň bude stát za to. Takže představa, že by ti mladí muži, ale zcela určitě i mladé ženy, řekli, ne, prosím, nesoutěžme, neporovnávejme, nekonkurujme si, je dosti absurdní. Pochopitelně že chtěli vyhrát a velmi o to stáli. Ne proto, že by byli tak krvelační a neuznávali druhé, ale proto, že v umění, zvláště v tom mladém, prostě musí být nějaká vůle překonat jiné, ukázat se, zvítězit. Tomu také odpovídá seznam tehdejších vítězů, co jméno, to pojem, to silná figura, která se opravdu prosadila a dosud něco znamenají: Vladimír Kokolia, František Skála, Michal Nesázal, Martin Mainer, Kateřina Vincourová, Petr Nikl… David Černý.

Dovedete si představit, že by David Černý řekl: Soudruzi, vzdávám se soutěže ve prospěch celku? Nebo František Skála: Není důležité zvítězit, ale kolektivně se zapojit? Asi těžko. Myslet si o nich můžete cokoli, ale s každým tím jménem je spojený nějaký docela jasný a výrazný autorský rukopis, nějaké, jak se tomu říká, tvůrčí gesto. Dělali, tedy pořád dělají, si své věci a mohli počítat s tím, že se to někomu bude líbit, jinému méně, ale že to budou vždycky oni, že to bude jejich způsob vyjádření a jejich styl, který bude chtít něco vyjádřit – a také uspět. U diváků a také u poroty, kterou oni budou respektovat.

Myslím, že tak to tehdy vnímalo i docela dost lidí, kteří nepatřili k elitním kroužkům, ale umění, a to i to současné, je mohlo zajímat. Právě proto, že tam poznávali ty individuality. Bez nich je totiž každé umění, zvlášť to současné, nuda a sociálně-kolektivistická aktivita. Možná o ni dnešní mladí usilují, ale je to spíš k politování. A skoro bych se vsadil, že Jindřich Chalupecký by byl proti.