Jak mluvit s dětmi o válce v Ukrajině? „Ukrajina je země v Evropě. Leží vedle jiné země jménem Rusko. Rusko je větší země. Rusko se rozhodlo vojensky vpadnout do té menší země jménem Ukrajina – a to je v zásadě špatně.“ Tak ovšem nemluvila žádná učitelka v mateřské škole, ale viceprezidentka Spojených států Kamala Harrisová v rozhlasovém pořadu určeném pro městské černošské publikum.

Jestliže Harrisová usoudila, že je třeba mluvit takto, řada jiných činitelů zvolila trochu jiný přístup. Zabalit informace do pohádkového balení pro dospělé. Jak jsme v minulosti psali, byl to přístup, který s pozoruhodnou otevřeností popsal bývalý šéf britské rozvědky. Uvedl, že národněbezpečnostní složky prezentují zprávy, které nejsou tak docela a doslovně pravda. Že vycházejí z dlouhodobých analýz rozvědek, s jejichž pomocí vytvoří příběh o konkrétních krocích konkrétních osob, který se nikdy nestal. Třeba že Rusové se chystají provést puč na Ukrajině a už vědí, kterým politikem prezidenta Zelenského nahradí. Ze stejného soudku bylo i americké tvrzení, že k ruské invazi dojde 16. února.

Je to samozřejmě taky lež. A to velmi postmoderní lež, příznačná pro „postpravdivostní dobu“.

Problém byl znásoben tím, že nebyl moc jasný ani smysl té přípravy publika. Novináři jsou pod stálým tlakem hledat, neopakovat některá stále stejná slova a hledat synonyma. Nechcete v jednom kuse psát, že někdo něco „řekl“. Ani že „uvedl“ nebo „prohlásil“, i tato slova bude váš čtenář číst ten den mnohokrát. A tak se v týdnech předcházejících ruské invazi často uvádělo, že ten či onen nejmenovaný nebo jmenovaný činitel „varoval“, že ruský útok je blízko. Nejen analytici, ale i politici. To je ale problém. Koho přesně varuje rozvědčík? Svého šéfa? A koho přesně varuje třeba prezident? Novináře? Své politické kolegy? Veřejnost? Co ta má s jeho varováním dělat? Jako by zapomínal, že on je činitel výkonné moci, a ne vrchní Kasandra země, že on má na základě těch informací něco dělat. A to tehdy politici převážně nedělali. Dnes už uznávají, že měli dělat, ale nedělali.

Jak to vyjádřil Bruno Maçães: „Pokud tomu rozumím, americká strategie je veřejně předvídat. Nikdo je pak nemůže obvinit z toho, že nepředvídali. Média samotná se zabývají predikováním, takže to vnímají jako hlavní standard úspěchu.“

To věčné predikování bylo pro některé z nás iritující. Člověk měl tendenci je – na rozdíl od řady informací svědčících o tom, že Rusko si vytváří pozici k možnému úderu na Ukrajinu – podceňovat. Jedno jsou převážně materiální fakta, druhé jsou na psychologii založené spekulace lidí, kteří se mýlili mnohokrát, a zase soutěží o to, kdo se trefí.

Takže je třeba uznat, že skutečná invaze nezačala o tolik jindy od predikovaného 16. února. A hlavně, vedoucí politici západního světa už přestali působit v oboru predikcí, ale skutečně jednají. Současný informační prostor je zcela jiný.

Je to prostor válečný a je dokladem toho, jaké dlouhé období míru jsme si užívali, že jsme pozapomněli, že ve válce se lže. To je zcela základní fakt. Nejde jen o konkrétní lži typu odpovědnosti za katyňský masakr. Ve druhé světové válce i demokratické západní země cenzurovaly média a produkovaly propagandu. Země normálně mívaly ministerstva propagandy (a taky ministerstva války), a že už je dnes nemívají, neznamená, že se nelže.

Zdůrazňovat vlastní úspěchy, líčit odhodlání svých vojáků, zamlčovat úspěchy nepřítele a zdůrazňovat jeho barbarství, to je normální.

Takže například když ukrajinská vláda uvádí čísla o počtu zneškodněných ruských zbraní a zabitých nebo zajatých ruských i vlastních vojáků, je třeba je brát s rezervou a hledat i hodnocení profesionálů, kteří tomu rozumějí. Není na tom nic protiukrajinského.

Je to taky první válka v Evropě v éře vysokorychlostního internetu a sociálních sítí. Valí se na nás proud informací a obrazů, z nichž se můžeme dozvědět víc – anebo taky mohou být nepravdivé. Ukrajincům, jejich vládním i nevládním kanálům, se podařilo vytvořit informační tok, který dává dohromady určitý obraz válčení na Ukrajině. Můžeme z něj usuzovat, že ukrajinská armáda klade, s ohledem na možnosti a počty, velmi efektivní a odhodlaný odpor. Že stejně odhodlaná je veřejnost. Že Rusko má velmi slabou taktiku a že Rusové ve velké většině nechtějí Ukrajince zabíjet. To bez ohledu na to, jestli je ten který konkrétní videoklip pravdivý. Věrohodnost jim dodává styl, u kterého si uvědomujeme, jak je nám důvěrně známý – prostořeký, cynický a vždy připravený na to, že nic nefunguje a všechno je lež, ale zároveň nade vši pochybnost jednotný v tom, že ruská vojska ve své zemi nechtějí. Západní imagemakeři by tohle prostě neuměli.

Jedním ze záběrů, který se stal virální, byla nahrávka obránců Hadího ostrova, který na výzvu ruského velitele, aby se vzdali, ho poslali „na chuj“ („pro všechny případy“, jak ukrajinskému veliteli doporučila jeho kolegyně – těmito detaily se vyznačují právě ta nejvýmluvnější videa). Její dopad byl postaven i na tom, že všech třináct obránců poté údajně zahynulo. Později se ukázalo, že zřejmě nezahynuli, ale padli do zajetí. Každý může věřit, čemu chce, ale to, že to Ukrajinci v mlze války v tu chvíli prostě nevěděli, je rozhodně možné. A scéna i tak zůstává velmi silná.

U některých jiných veleúspěšných záběrů – třeba u toho, kdy se ukrajinský řidič zastaví u stojícího ruského obrněného transportéru a pohovoří s posádkou o tom, zda nechtějí odtáhnout zpátky do Ruska – nevíme přesně, kde a kdy se odehrál a kdo ho natočil. Ale odpovídá poznatkům, které vysvítají v naprostém kvantu z jiných zdrojů: Rusové mají špatnou logistiku, spoustu techniky opustili na cestě. A Ukrajince zabíjet nechtějí. Je to „pravdivá lež“? Třeba se to jednou dovíme.

Vedle toho se objevuje řada nepravdivých informací sahající třeba od skutečných záznamů, které se ale odehrály jindy a jinde, než je prezentováno, po naprosté fabrikace. Jinak než systematickým sledováním se v tom člověk nemá šanci zorientovat.

Svou roli hraje i to, že ruská oficiální média se, ať už z jakýchkoli důvodů, rozhodla celou akci spíš upozaďovat. Ano, veřejnost se dozvěděla o „speciální operaci“, ale nikdo je nezásobuje pravidelnými zprávami o úspěších ruských vojsk ani je nepřipravuje na to, že dopady sankcí je třeba přijmout jako nezbytnou oběť. I informační boj v neoficiální internetové sféře dost zanedbávají. Některé jejich pokusy působí dost zoufale – třeba mapka se zaznamenanými místy údajného sestřelení dronů turecké výroby Baraktyar, jež má Ukrajina ve výzbroji. Bez uvedení jakéhokoli zdroje a podrobností. Pokoušeli se ji sdílet převážně jen zoufalci.

Tak se stalo, že jednu z největších dezinformací v dosavadním průběhu konfliktu nerozšířil nikdo menší než vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell. Dezinformaci, jíž se stal obětí i autor tohoto komentáře. V neděli 27. února, kdy jsem psal text pro nejnovější vydání Týdeníku Echo, oznámil Borrell, že Evropská unie, respektive vlády členských zemí, pracují na tom, že by Ukrajině dodaly stíhací letadla. Poradce frakce Renew Europe v Evropském parlamentu Alexandre Krausz zveřejnil na Twitteru konkrétní modely a počty strojů a ze kterých členských zemí přijdou. „Budou létat na ukrajinské obloze během hodin,“ psal. To jsem v textu zmínil.

Od té doby postupně představitelé všech uvedených vlád popřeli, že se něco takového uskuteční. Překážky nebyly jen technické, ale i diplomaticko-politické. Letadlo musí na Ukrajinu doletět – po silnicích se vozí špatně –, a jakmile letadlo, které vzlétlo ze země NATO, vstoupí do ukrajinského vzdušného prostoru, jsou to Rusové schopni považovat za vstup NATO do války se všemi důsledky.

Borrell od té doby nic neřekl, nedělní tiskovka, kde to oznámil, stále visí na internetu. Poradce Krausz mlčky smazal svůj tweet. Měl jsem to tušit. Mašinerie Evropské unie, zdá se, vstupuje na nové pole činnosti se stejnou kompetencí jako při nákupu ochranných pomůcek a vakcín na počátku koronavirové pandemie. Té partě nezodpovědných diletantů není radno věřit.