Tři bývalí čeští velvyslanci v Izraeli Jiří Schneider, Michael Žantovský a Tomáš Pojar se pozastavují nad způsobem, jakým kapitáni české diplomacie vyjadřují své výhrady vůči politice spřáteleného státu Izrael. Ty se podle nich vůči spojencům obvykle tlumočí diskrétními diplomatickými metodami. „Přechod na megafonovou diplomacii vůči Izraeli je zarážející,“ píší ve svém prohlášení. Echo24 jej publikuje v plném znění.

V polistopadových dějinách české diplomacie lze stěží najít případ, kdy hned tři ministři zahraničí (současný a dva bývalí) reprezentující strany vládní koalice i opozice najdou společnou vůli pro sepsání názorového stanoviska a další tři bývalí ministři zahraničí společně s bývalým premiérem, reprezentující opět koaliční i opoziční strany, jim společně oponují. Tento historický mezník byl nyní zdolán díky prohlášení „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?“ (Právo, 23. 5.) ministrů Petříčka, Zaorálka a Schwarzenberga a nesouhlasné odpovědi ministrů Svobody, Kohouta a Vondry a premiéra Topolánka „Odmítáme urážet Izrael“ (Právo, 25. 5).

Při četbě prvního z dokumentů si čtenář chtě nechtě položí otázku, co vlastně vyvolalo takovou bouři odporu. Postoje a zásady, k nimž se autoři v dokumentu hlásí, nejsou nijak revoluční. Přátelské vztahy s Izraelem, podpora mírovému procesu na Blízkém východě a řešení konfliktu na principu dvou států, stejně jako humanitární podpora Palestinské autonomii jsou trvalými pilíři české zahraniční politiky v tomto regionu od samotného vzniku České republiky.

Důležitost vztahu s Izraelem autoři dokumentu nezpochybňují, stejně jako nezamlčují opakovaná selhání palestinských vůdců v situacích, kdy bylo řešení konfliktu na dosah či teroristickou krutovládu Hamásu nad pásmem Gazy. Jejich starost o stav a budoucnost demokracie v Izraeli zní pravda z českých úst trochu přezíravě, ale to je spíše otázka vkusu.

Větší pochybnosti ovšem vyvolává forma a načasování tohoto prohlášení. Izraelští politici se na plánu anektovat židovské osady a část údolí řeky Jordán na Západním břehu domluvili někdy v polovině dubna, jeho projednávání má začít po 1. červenci. Podobná naléhavá prohlášení se obvykle objevují v situaci bezprostředně hrozícího nebezpečí, a nikoli na počátku politického procesu. Výhrady vůči politice přátel či spojenců se obvykle tlumočí tradičně diskrétními diplomatickými metodami. V situaci, kdy někteří z týchž představitelů české diplomacie radí k diskrétnímu postupu při tlumočení našich výhrad k politice Ruska nebo Číny, je přechod na megafonovou diplomacii vůči Izraeli zarážející.

Je zřejmé, že skuteční adresáti prohlášení nesídlí ve Svaté zemi, ale někde daleko blíže, ať už v České republice nebo jinde v Evropě. Není to nic hanebného, ale právě kapitáni české diplomacie by si měli být nejvíc vědomi, že využívat zahraniční politiky jako nástroje politiky vnitřní zřídkakdy vede k něčemu dobrému.

Dalo by se doufat, že celá tato půtka se přežene jako bouře ve sklenici vody a upadne jako mnoho prohlášení podobného druhu v zapomnění. Mluví proti tomu dvě okolnosti. Tou první je zřejmá, i když teprve počínající turbulence mezinárodního prostředí, zvyšující nebezpečí krizí, napětí a konfliktů. V takové situaci je elementárním instinktem každého státu semknout se kolem svých přátelství a spojenectví tváří v tvář vnějším hrozbám.

Druhý moment dosvědčuje trvalou platnost postřehu, že ďábel leží v detailech. V polemice totiž chybí zmínka o pasáži, v níž se autoři prvního dokumentu odvolávají na základní zásady mezinárodního práva a hodnoty, které musí platit pro všechny bez rozdílu a bez nichž by menší státy těžko přežily, s přímou odvolávkou na naše dějiny mezi lety 1938/39 a 1989. A pokračují: „Od toho se také odvozuje nezbytnost ochrany základních lidských práv milionů Palestinců na okupovaných územích (a potažmo také v uprchlických táborech rozesetých i v okolních zemích).“

Pro každého, kdo se problematikou Blízkého východu zabývá, jde o odkaz na právo na návrat 1,5 milionu obyvatel uprchlických táborů a podle některých údajů celkem až 5 milionů potomků zhruba 750 000 Palestinců, kteří uprchli nebo byli vyhnáni z Izraele během izraelské války za nezávislost v letech 1948-9. Tento nárok, vyhlašovaný za univerzální a nepromlčitelné právo, je trvalým principem palestinské zahraniční politiky a předmětem rezolucí Valného shromáždění, na rozdíl od Rady bezpečnosti OSN. Pro Izrael by se vyslyšení podobných dobře míněných rad rovnalo likvidaci židovského státu jako národní domoviny.

Těžko říct, zda si autoři prohlášení tří ministrů tuto souvislost uvědomovali, nebo ne. V každém případě odkazovat, byť oklikou a nevyřčeně, na princip práva na návrat sahajícího až k událostem z roku 1948, tedy krátce po skončení druhé světové války, svědčí o určitém nedostatku obezřetnosti, kterou bychom od nejvyšších představitelů české diplomacie mohli očekávat.

Jiří Schneider, velvyslanec ČR v Izraeli, 1995-1998

Michael Žantovský, velvyslanec ČR v Izraeli, 2003-2009

Tomáš Pojar, velvyslanec ČR v Izraeli, 2010-2014