Kdysi se v Berlíně vyprávělo, že když je v Postupimi půlnoc, vylézá Fridrich Veliký ze své hrobky v Posádkovém kostele, vyšvihne se na bezhlavého koně a rajtuje s ním skrz rovné ulice svého někdejšího rezidenčního města. 

V podobě strašidla dojede až k útulnému paláci Sanssouci (Bez starostí), kde trávil nejpříjemnější chvíle svého života. Postojí u hrobu svých věrných chrtů, ale pak se zadumaně zase vrací do hrobky, opět po bok nemilovaného despotického otce Fridricha Wilhelma I.

Tato pěkná romantická představa je nyní hůře realizovatelná, neboť Fridrichovy kosti netlí v postupimském Posádkovém kostele, ale pár metrů od zámečku Sanssouci, kde byly decentně a trochu utajeně, tedy v noci, i když s vojenskou asistencí, uloženy začátkem 90. let: po válce ostatky Němci schovali na rodovém hradě Hohenzollern ve Švábsku. Posádkový kostel koneckonců už ani neexistuje, neboť byl srovnán se zemí po ničivých náletech na konci války. Prý se však uvažuje o jeho znovupostavení. I když právě tato idea má mnoho odpůrců, protože právě sem směřovaly kroky nového říšského kancléře Adolfa Hitlera první jarní den roku 1933, aby zde, po boku prezidenta Hindenburga, u hrobů králů zakladatelů, demonstroval svou sounáležitost s tradicí pruského vojenského státu. I tento teatrální akt, který do análů třetí říše vstoupil jako Tag von Potsdam (Postupimský den nebo také Den obnovy), pak byl příčinou, že spojeneckým rozhodnutím v roce 1945 jméno Prusko jednou provždy zmizelo z politické kartografie. 

Po Prusku zůstala rozporuplná pověst, a také Postupim, která je logickou zastávkou za Wannsee (viz Týdeník Echo č. 38/2018). Potsdam je zhruba stopadesátitisícové město na západ od Berlína, od roku 1992 je to hlavní město spolkové země Braniborsko (Brandenburg), po němž se jmenuje jedna Smetanova opera a brambory, protože dolnosrbsky (lužicky) se Branibory jmenují Bramborska. Od poloviny sedmnáctého století, od dob Velkého kurfiřta Bedřicha Viléma, to byla po Berlínu druhá rezidence pruských panovníků a nejslavnější z nich, tedy Bedřich Veliký, onen Fridrich II., se sem úplně nastěhoval, konal tu ty své flétnové koncerty, filozofoval, psal francouzské spisy a plánoval, koho by v létě napadl. To on proměnil tu „smutnou Spartu“ v „oslňující Athény“, nebo aspoň, podle Voltaira, v „hezké město“, kde prožil v přítomnosti Fridricha tři roky, po nichž se cítil jako „vymačkaný citron“.

Doplnit by se ještě mohlo, že se tady Stalin dozvěděl, že Američané mají atomovou bombu a právě ji vyzkoušeli, a kousek dál, v Babelsbergu, kam odcházeli v 18. století čeští protestanti a založili Nowou wes, byly ateliéry UFA a pak DEFA a v době NDR se tam vyráběly gramofonové desky a kousek za městem vedla „železná opona" se Západním Berlínem a na Hlinickém mostě (Glienicker Brücke) se vyměňovali sovětští agenti za disidenty: třeba agent Köcher za bojovníka za lidská práva Ščaranského, takže když se říká „most špionů“, není to úplně přesné.

Ono se to nezdá, ale Postupim je zajímavé město. Třeba holandská čtvrť. Ta je příspěvkem k monarchisticko-absolutistickému pojetí migrace. Ve 30. letech 18. století ji dal vystavět „vojenský král“ Bedřich Vilém I. Postavil ji zcela v holandském stylu, tedy s těmi malými cihlami a bílými okenicemi, v naději, že sem naláká holandské řemeslníky, kteří měli dobrou pověst. Moc jich tam však nepřišlo, sotva pár rodin, asi se báli, že budou muset na vojnu, nicméně čtvrť stála. Bydleli tam pak hlavně oficíři a obchodníci, za časů NDR to prý dosti zpustlo, v 90. letech se na opravě a oživení čtvrti podílelo Nizozemsko, když už to kvůli těm Holanďanům stavěli. Teď je to tam skutečně malebné, jedna kavárna vedle druhé, krámky, malé galerie, není to nijak vyfintěné, spíš takové normální, živé, skoro jako v Holandsku.

Postupim je položena v krásné jezerní a říční krajině, jež se mírně vlní, ale nikdy ne natolik, aby se dalo mluvit o kopcích. Stará slovanská řeka Havola, jejíž jméno zní v německé verzi Havel, což oni ovšem čtou háfl, se tu rozlévá do jezerních kaluží, na jejichž březích se dobře daří romantické architektuře. Té je v Postupimi a okolí velké množství, neboť město, poté co se v 17. století zvedlo z bezvýznamné rybářské vesnice, bylo vymyšleno a vystavěno jako teatrální scenerie, v níž se spojovala pompa s útulností, kasárenský dril se sentimentální intimitou, pruská touha vše zpřehlednit a učinit účelným s idealistickým sklonem k snivosti a melancholii, což německé duši rozhodně není cit cizí, ač tomu málokdo věří. Ještě dodám, že rozsáhlé krajinné parky obklopují Postupim ze tří stran. Z východu, čili z berlínské strany, je to park Babelsberg. Na severní straně to je za romantismu vybudovaný park Neuer Garten, v němž stojí zámeček Cecilienhof, který by se ze známých důvodů mohl pro české nacionalisty stát poutním místem, neboť zde bylo posvěceno vyhnání našich Němců. Nejstarší, největší a nejdůležitější je ovšem na západní straně se rozprostírající park Sanssouci, o němž už byla několikrát řeč.

Tak to je takový postupimský úvod. Nyní zbývá zdůvodnit, proč o tom městě píšu. Protože jsem tam kdysi na začátku 90. let přijel poprvé, a pak se tam vracel tak jednou za pět let, protože je to hezký výlet z Berlína: je to vlastně jeho předměstí, ale už ne Berlín. A tak jsem měl možnost sledovat, jak se to město mění, především jeho část kolem Starého náměstí, Alter Markt, které před těmi dvaceti lety bylo z jedné části zplanýrované a z druhé zastavěné dojemně ošklivou enderáckou architekturou, přičemž uprostřed čněla velkolepá krabice evangelického kostela sv. Mikuláše (Nikolauskirche), dílo nejvýznamnějšího stavitele německého klasicismu Karla Friedricha Schinkela (1781–1941). Střed Postupimi byl skoro zničený po náletu RAF 14. dubna 1945, tenhle kostel dostal také zabrat, kopule se zřítila, vnitřek byl zničen, třicet let se pak dával dohromady, když jsem ho viděl poprvé, bylo to jako když elefant zabloudí na sídliště. 

To bylo před pětadvaceti lety a mezitím kolem toho kostela vznikla skoro už kompletní kopie zmizelého středu města. Platil stát, ale i soukromníci: v Postupimi žije jeden z nejbohatších mužů Německa, Hasso Plattner, který vydělal miliardy na technologiích a mnoho z nich vrazil do kultury, zde konkrétně do Paláce Barberini, ve kterém nechal zřídit muzeum pro své sbírky především moderního umění. Koncem srpna tam vystavoval Gerhard Richter.

Když jsem tady byl před šesti lety naposledy, vylezl jsem do kopule chrámu a hleděl z výšky na obrovské staveniště. Kolem barokního portálu s mohutným erbem, který jediný ze zámku přežil, už vznikaly náznaky barokních stěn a jiných anachronismů. Člověk by si pomyslel, že Němci jsou trochu šílení, když se snaží postavit kopie paláců či kostelů (Frauenkirche v Drážďanech), jež historie prostě smetla, ale zároveň pociťoval obdiv k té jejich nezdolnosti. V tomto případě občané Braniborska schválili referendem, že pro svůj zemský sněm si nechají znovu postavit Stadtschloss čili Postupimský městský zámek, klenot friderikánského rokoka od architekta Georga Wenzeslause von Knobelsdorff, což byl takový jejich Dientzenhofer, otec i syn. Zámek byl těžce poškozen za bombardování 14. dubna 1944, v roce 1960 ho strhli. Na jeho místě pak vedla silnice a vůbec po něm skoro nic nezůstalo, možná ani mnoho obyvatel enderácké Postupimi nevědělo, že tady zámek stál. Replika byla otevřena před dvěma lety. Na jeho boční fasádě, lehce tedy skryt, je magrittovský nápis „Ceci n’est pas un château“: Tohle není dýmka, tedy zámek. 

Je i není.