K náročným, přitom neuvědomovaným úkolům setkávání s jakýmkoli uměleckým dílem patří schopnost odhadnout vhodné načasování takového shledání. Odrazujeme-li děti od sledování některých filmů či četby některých knih, činíme tak v upřímném přesvědčení, že jim ještě nemohou porozumět, ba že jim „konzumace“ takové produkce může způsobit dokonce bolení – zkrátka věříme, že je potřeba nejprve dozrát, poučit se či něco prožít, než bude možné takové dílo přijmout a řádně jej procítit. Méně si uvědomujeme, že totéž ale platí po celý život: je snadné propadnout Remarquovi či Kunderovi v pubertě, je snadné se v témže věku rozesmát nad Švandrlíkem, ale o poznání hůř lze totéž o dekádu či dvě později. Autorům jako bychom najednou příliš viděli pod prsty, a odmítali se proto jimi nechat vískat. Zároveň jiné texty je škoda potkávat brzy, protože pak je čteme rovněž ploše, což je případ novely Simone de Beauvoirové Velice lehká smrt (Une Mort très douce, 1964). Jistým dokladem její výlučnosti je už jméno jejího nynějšího vydavatele (jde o druhé české vydání), nakladatelství Portál, jež se zpravidla zaměřuje na jinou produkci, než je beletrie pro dospělé.

De Beauvoirová – nakladatel zvolil na titulu nepřechýlenou variantu autorčina jména, ale uvnitř textu, kde se běžně vyskytuje rovněž (částečně jde o autobiografii), jej standardně přechyluje – popisuje poslední měsíc života své maminky, od jejího zranění po úmrtí, respektive po obstarání pohřbu a poslední rozloučení s ní. Je to záznam dceřiných vnitřních pohnutek, ale současně se autorka nevyhýbá dialogům s matkou ani se sestrou či známými (byť spíš ve formě krátkých zvolání). V centru dění však neustále stojí ona sama pozorujíc se, jak na ni nová a tíživá situace doléhá, jak na ni doléhají nejen informace dejme tomu od lékařů, často protichůdné, ale i pozorování ustavičných proměn matčiných nálad a fyzických stavů. De Beauvoirová dokáže několika krátkými větami či jediným pohledem vystihnout velký celek a mnoho emocí, které se za ním skrývají, například když píše o prvním pohledu na matčino stařecké tělo, jež se v nemocnici – paradoxně péčí druhých osob usilujících mu pomoct – rychle znetvořuje: „Pohled na matčino pohlaví mě šokoval. Žádné jiné tělo pro mne neexistovalo méně – a zároveň tolik. Jako dítě jsem je něžně milovala, v útlém mládí ve mně vyvolávalo zneklidňující odpor, což je běžné. Připadalo mi normální, že si toto tělo zachovalo svůj dvojí charakter, odpudivý a zároveň posvátný: bylo tabu.“

Kdo nikdy neposkytoval péči blízkému a nedotýkal se jeho těla jako manipulační asistent, vlastně skoro jako stroj, nemůže popisovanou směs odporu, hnusu a nutnosti pochopit. Patrně neporozumí, jak silně fyzický je to moment – nejen pro asistenta, ale taky pro toho, komu je třeba pomoct a kdo zrovna tak musí snášet dotyky, o něž nestál, jež se mu oškliví a jež desítky let mezi příbuznými nepřicházejí v úvahu (pokud k nim nedojde dřív, protože je s sebou přinese nějaká dlouhodobá nemoc, vyžadující obdobné zacházení).

Podobných míst je v útlé, cíleně hutné knize více. Nálady se často mění, autorka, když chce, je zvládá střídat několikrát za odstavec, ostatně její text plyne, je prost kapitol, má pouze několik přeryvů. Je to vyprávění prožívání, pozorování, komentování a také konstatování – přiznání vlastní nedostatečnosti, limitů lidského konání, které si uvědomíme až po odchodu blízkého člověka. Až tehdy poznáme jeho nesamozřejmost a přiblížíme se porozumění své, přičemž už začínáme chápat i jiné své neštěstí: že naši následovatelé jsou téhož poznání prozatím ušetřeni. Obzvlášť poutavé je na knize zjevně dvojakého názvu – jednak prostého tvrzení o průběhu skutečnosti matčina skonu, jednak ironické glosy o jeho hodnocení dcerou – zacházení se čtenářem: když už jej autorka téměř přiměje plakat, uhne sarkasticky jinam, než se k slzám (nikoli popisem, nýbrž účinkem slov o něčem jiném) zas vrátí. Jako by o to šlo: že ve starosti není oddechu, je jenom odříkání a na smír dojde až někdy.

Simone de Beauvoir: Velice lehká smrt. Přeložila Eva Pilařová, vydalo nakladatelství Portál, 136 str.