Mají také Němci své blanické rytíře? Ale ovšemže mají. Místo svatého Václava spí v jejich čele císař Fridrich Barbarossa, obklopen svými věrnými rytíři, panoši a trpaslíky v německém Blaníku, v durynské hoře Kyffhäuser. Metry dlouhý rudý vous prorůstá dubovým stolem, císař podřimuje a jednou za sto let se zeptá zbloudilého pasáčka, zda černí havrani nesváru stále poletují kolem hory. Protože dokud nezmizí, on bude dále podřimovat a čekat, až v čele sjednoceného národa znovu nastolí svou slavnou Říši. 

V monumentální podobě lze kamenného Barbarossu spatřit v památníku, který byl na oné hoře vybudován koncem 19. století. To byla doba, kdy se v Německu, už opět v sjednocené Říši, stavěly, nejraději na kopcích, obrovské památníky, které nyní připomínají egyptské sfingy. Němci se o ně sice příkladně starají, neboť slouží jako turistické atrakce se vším zázemím, ale jako by nepatřily do mentální krajiny současného Německa. Jejich patetický charakter, monumentálnost proporcí a jednoznačně nacionalistický akcent, který apeluje na německé ctnosti a německou výjimečnost, špatně zapadá do Německa, které si zvyklo omlouvat za to, že je příliš německé, a střemhlav směřuje do ráje multikulturalismu. V takovém světě, kde národ bude považován za něco vlastně překonaného, ba nežádoucího, není místo pro mytická vyprávění, nanejvýš pro jejich parodii, což je ještě lepší možnost. Spíš lze ale předpokládat jejich vytrácení, mizení, neporozumění nebo přímo odmítnutí. A společenství bez mýtů je jako lidský svět bez včel, dlouho nepřežije.

Identita s negativním znaménkem

Je však nutné uznat, že jestli někde jsou „národní mýty“ vošajslich, což je slovo, které nám tu Němci, jako mnoho jiných věcí, zanechali, tedy etwas Scheißlich, „něco hrozného“, tak v Německu. Po známých historických skutečnostech se muselo nakračovat kolem věcí a pojmů jako národ, historie a vlast velmi opatrně, ba s nedůvěrou. Jak píše v úvodu knihy Němci a jejich mýty německý politolog a historik Herfried Münkler: Němci si po válce „museli budovat národní identitu s negativním znaménkem“: museli jako snad žádný národ v historii obrátit vyprávění o své národní minulosti naruby, podrobit ho ostré kritice a vystavit morální hanbě. Barbarossův návrat už nikdo neočekával, všichni Nibelungové zahynuli na východě a u Stalingradu a novodobý pruský mýtus, mýtus silného a nebezpečného Německa, které je si vždy vědomo své železné povinnosti, získal odpudivý odstín. 

Jenže dobré úmysly, jak známo, mohou vést do pekel, nebo třeba ke stavu, kdy se Němci naopak za svou národní identitu stydí, je jim trapná, domnívají se, že se bez ní obejdou nebo že vlastně nic takového jako „národ“ a jeho dějiny, do nichž patří i mýty, neexistuje. A že nebude žádný problém, když své místo uvolní jiným, kteří se do jejich země hrnou, a oni se naopak tiše vytratí, muži se vzdají obrany, ženy přestanou rodit, spořádaně, jak je jejich zvykem, zmizí z dějin, neboť v nich toho již napáchali dost. 

Jenže Evropa bez Němců – ne že by to akutně hrozilo – by byla chudá Evropa, ekonomicky – i kulturně. A byla by to i Evropa bez zvláštního odstínu vyprávění o dějinách, jež jsou v německém vydání obzvláště barvité, syté, dramaticky tragické a v podobě, jež se předávala jako „mýtus“, také okouzlujícím způsobem pohádkové, ba okouzlující, jak o tom asi nejsilněji svědčí Wagnerův Prsten Nibelungův, jedno z největších umělecko-mytických děl lidské historie.   

Nejsou to totiž jen malé národy, jež potřebují blanické rytíře, kteří jednoho dne, až bude nejhůř, vyjdou z nitra hory a vrátí zemi řád a slávu. Mýtus o spícím vládci, který čeká na pravou chvíli, je obecný a druží se i s tím základním mýtem, který je v jádru mnoha náboženství, tedy mýtem o Mesiášovi a jeho návratu. Německá verze mýtu „o návratu“ má své zvláštnosti, hraje v něm roli Fridrichova smrt v rozbouřené anatolské řece při třetí křižácké výpravě (1190), takže se mohl stát ideálním objektem, na jehož vynoření se stále čeká a v něž se doufá. A hrála tam role jeho expanze na jih, do Itálie, kam namířil své hlavní úsilí k obnově Říše, zatímco zanedbával směr východní, tedy „Drang nach Osten“, což byl druhý osudový směr postupu němectví, který reprezentoval jeho odpůrce, saský Jindřich Lev, protivník Slovanů. Tento rozpor, kam jít, oč usilovat, se táhl německými dějinami a neměl jen tu agresivní podobu, byl také sporem o to, kam vlastně Německo patří, kudy vede jeho cesta, je-li mocností západní, římskou, nebo přece jen něčím jiným, s posláním přinášet kulturu (Kulturträger) krajům na východ. Však také jméno „plán Barbarossa“ pro tažení do Ruska bylo vlastně Hitlerovou „lstí na dějinách“, neboť dobře věděl, že tímhle směrem by se Fridrich nikdy nevydal, ale protože Hitler byl v mýtech odborník, chtěl pojmenováním pro přepadení Sovětského svazu jaksi symbolicky smířit oba směry a oklamat osud.

Tady stojím a ani se nehnu

Slovo „mýtus“ znamená vyprávění, obvykle nějakého starého, předhistorického příběhu, obecně sdíleného nějakým společenstvím. Mýtus je něco, co na nás sahá z dávných dob, my mu nějak rozumíme, nějak s ním žijeme, obměňujeme ho, nějak ho prožíváme. Mýty ale také zanikají a odcházejí do věčných lovišť, může se stát, že jim lidé přestávají rozumět, přestávají je potřebovat. Mýtus nás ale nikdy neopustí, neboť má tendenci se obnovovat a vystupovat v nových podobách, třeba takový český mýtus o národě husitů, kterými sice už dávno nejsme, ale pořád rádi stojíme proti celé Evropě, jež tone v různých bludech, někdy opravdových. 

Jenže ani o této hrdé představě nelze říct, že by byla jedinečná, neboť zase má obdobu v mladším německém mýtu lutherovském, kdy se Husovo „Neodvolám“ ozývá v Lutherově „Tady stojím a nemohu jinak!“, což měl též pronést před císařem, ovšem Karlem V., byť s lepším koncem, bez oné hranice. Martin Luther při slyšení ve Wormsu roku 1521 pravděpodobně tato slova nevyřkl, byla přidána dodatečně, ale odpovídala duchu jeho vystoupení. Stala se pak hlavním „sloganem“ německé reformace a dosud stojí vytesána na stovkách lutherovských pomníků, a to nejen v nynějším Německu. 

Herfried Münkler ve zmíněné knize rozlišuje pět okruhů německých mýtů. Těmi prvními jsou „národní mýty“, kam patří vedle Barbarossy Nibelungové a doktor Johann Georg Faust. Druhý okruh tvoří „boj proti Římu“, jehož prologem je vysoké Tacitovo ocenění Germánů pro jejich mravní i tělesné kvality. S ním vlastně souvisí mýtus o bitvě v Teutoburském lese (9 n. l.) a veliteli Arminiovi. Novodobou složku pak příběh Lutherův a různé evokace konfliktního vztahu německých císařů a římských papežů, jež nejepičtěji představuje příběh o bosém Jindřichu IV., jenž se jde kát k papeži do Canossy. Třetím okruhem jsou mýty spjaté s Pruskem, jeho vzestupem, jedinečným, ovšem na agresi založeným úspěchem, jeho smrtelným ohrožením za Napoleona a nakonec s jeho naprostým zánikem v roce 1945, přičemž se jako zvláštní reinkarnace vrací ve vojensko-dělnickém státě NDR. Čtvrtým okruhem jsou pak mýty spojené s německými hrady a městy: jmenovitě Wartburg, Výmar, Norimberk a Drážďany – dva nejzničenější klenoty Německa, a Rýn, ta nejněmečtější německá řeka, která hrála v německém mýtu nejrůznější úkoly, od strážce zlata Rýna přes stráž před Francouzi, romantický protiklad k pruskému Berlínu, až po příkladně vyčištěnou řeku ekologického západního Německa. Poslední okruh mýtu se pak týká rozdílné role v historickém pojetí sebe sama dvou německých států, Spolkové republiky a NDR: na jedné straně pragmatismus a vlastně nechuť se otáčet příliš do minulosti, spolehnutí na to, že dobře šlapající hospodářství vše vyřeší, na straně druhé sebepojetí jako antifašistického dědice humanistických a pokrokových dějin, prosazovaných za cenu pošlapání lidských práv a redukce svobody.

Jak ponuré, jak německé

Pro účely tohoto článku se však zastavíme jen u prvního okruhu, tedy u národních mýtů, které, jak píše Münkler, existují proto, aby „zajistily budoucnost“. Jsou tu proto, aby se národní dějiny nejevily jen jako náhodný sled událostí v toku světových dějin, ale aby vytvářely dojem, že dávají nějaký smysl, dějinám a národnímu osudu. 

Má je v nějaké podobě každý národ, zajímavé na těch německých je, že žádný z těchto mýtů nevypráví o úspěchu, vždy je v nich něco temného a tragického. Barbarossa se utopil v Turecku a jeho hrob není znám, Siegfried se stal obětí Hagenovy zrady a intrik a Nibelungové do jednoho zahynuli, činorodý Faust se spolčil s ďáblem a ztratil svou duši. Byly i o bitvě v Teutoburském lese (šlo o mýty příkladně víceznačné, v nichž tragické vyústění se mělo proměnit v příští slávu). Mýtus o konečném boji Nibelungů se aktualizoval jak ke konci první, tak druhé války: Hitler, byť velký obdivovatel Wagnera, přitom původně nepovažoval Nibelungy právě pro jejich ponurost za vhodný národní mýtus. Avšak porážka u Stalingradu a pak neodvratný konec nadějí na válečné vítězství obnovily asociace na Nibelungy. Jejich hromadná smrt v Etzelově hale, hrdinství a sebeobětování, se stala inspirací pro „totální válku“ (Goebbels) jako gigantickou inscenaci mytické předlohy. Německo a Němci měli zaniknout v jednom obrovském „soumraku Bohů“, jenž se měl stát nakonec hlavním výsledkem války. Jediným pokusem o odvrácení tohoto osudového směřování se stalo spiknutí vojenských kruhů, které si pro odstranění Hitlera zvolily krycí nibelungovské jméno Valkýra: jistěže s tragickým vědomím, že sehrají roli zrádce Hagena, se tito důstojníci dopouštějí „nibelungovské“ zrady, byť na tyranovi, kterému ovšem roky předtím oddaně sloužili, jak jim kázala přísaha a čest. Jak známo, neuspěli, Německo ještě skoro rok směřovalo k rozvratu, a když nastal, nikdo na Nibelungy nevěřil. Ti se mohli vrátit do opery, kde je koneckonců jejich místo. 

Z těchto mýtů přežil rok 1945 vlastně jen faustovský mýtus, ovšemže v pozměněné podobě. Je to německý mýtus par excellence, neboť ustanovil typ moderního Němce jako činorodého člověka, který je stále zaujatý potřebou měnit a vylepšovat svět, i když za cenu jeho zničení, což odpovídá slavné Mefistově definici dialektiky: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, kus dobra vykoná…“ Protože: Když se kácí les, létají třísky, řekl jiný faust, Stalin.

Archetyp Němce jako posedle tvořivého člověka, který působí, jako by tu byl odedávna, je však historicky docela nový. A nebýt Goetheova zpracování v dílo, které bylo okamžitě vyhlášeno jako největší výkon (i čtenářský) německé literatury, asi by se nejevil tak samozřejmý. Ještě Hölderlin charakterizoval Němce jako člověka „nečinného a přemýšlivého, spíše váhavého a opatrného“. Národním mýtem se stal Faust, až když překonal ďábla a byl zbaven viny za svou smlouvu. Už nešlo o mravokárný příběh, ale o velkolepou vizi přeměny a ovládnutí světa. Tento v podstatě optimistický pohled na Fausta symbolizoval západní civilizaci, která měla rozšířit svůj budovatelský apetit na celý svět – a Němci v tom měli hrát přední roli, což také hráli. Oswald Spengler nikoli náhodou nazval v Zániku Západu západní civilizaci faustovskou – předpověděl však její zánik právě vinou vyčerpání této „faustovské“ energie, která bude nahrazena smířlivostí, pacifismem, změkčilostí, dnes bychom řekli třeba multikulturalismem a hédonismem. Naopak Faust je pro Spenglera osamělým bojovníkem proti omezenosti masy s její průměrností a smířlivostí. 

Dnes už se na Fausta neodvolávají příliš ani v Německu, málokterý Němec je dnes o sobě ochoten uvažovat jako o „faustovské povaze“. Znalost Goetha, často sice předstíraná, patří pořád u vzdělaných vrstev k slušnému tónu, ale „mýtus Faust“ je nanejvýš předmětem pro sebekritickou reflexi, zda je západní člověk schopen se vyrovnat se silami, které sám rozpoutal, tedy s vědou, technikou, tržním kapitalismem – a nejčastější odpověď je, že nikoli, že faustovská povaha strhla lidstvo na pokraj propasti, jejíž hlubinu je nutné pokorně přijmout jako neodvratný osud. 

A přijmout osud, jít mu vstříc, což nyní znamená například obstarat si transparenty vítající chudé celého světa, znamená otevřít se novým výzvám, z nichž ta nejosudovější zní „Wir schaffen das“. Zvládneme to. Nový mýtus nového Německa, ve kterém se ozývají staré mýty, jejichž ponurost jaksi patří k německému osudu.     

Herfried Münkler: Němci a jejich mýty. Z německého originálu Die Deutschen und ihre Mythen (Rowohlt, Berlin 2009) přeložili Jana Zoubková, Vladimír Čadský, Silvie Mitlenoerová, Marie Feryna. Rybka Publishers, 550 str.