Pravda vítězí, měli jsem si příležitost minulý týden opakovat, a v americkém mediálním světě vyšel článek, který k tomu připojuje, dalo by se říct, několik postřehů. Byla z toho událost toliko ve světě lidí žijících médii, ale zajímavá.

Velká americká média mívají kritiky specializované na svět médií. Erik Wemple, který tuto práci dělá ve Washington Post, se minulý týden vrátil do doby vrcholících protestů a rabování Black Lives Matter v roce 2020. Redakce New York Times se tehdy dohodla s republikánským senátorem Tomem Cottonem, že jim napíše komentář, že by proti násilníkům měla být nasazena armáda. Krok jistě povážlivý, ale ani bezprecedentní, ani protiprávní. A New York Times stojí za tím, že publikují i kontroverzní názory. Nebylo by taky nic snazšího než si objednat protinázor – renomovaných zájemců by se našlo dost.

Článek vzbudil povyk čtenářů, ale hlavně redaktorů New York Times. Iniciativy se chopila mladá progresivistická úderka a vymohla si, že list se musí od textu distancovat a zodpovědní lidé – vedoucí komentářové stránky James Bennet a jeho zástupce – musejí odejít. Tak se i stalo. Vedení nařídilo nový factchecking textu (i když jeden už proběhl před otištěním) a navzdory tomu, že žádné chyby neodhalil, vydalo prohlášení, že otištění textu bylo chybou.

Ten proces byl už v hrubých obrysech popsán. Nedávno jiné médium pořídilo první rozhovor s Bennetem, který dnes pracuje v Economistu. Wemple dodává pár zajímavých detailů. Progresivní redaktoři tehdy hromadně tweetovali, že otištění článku „vystavuje černošské redaktory NYT nebezpečí“. Tato na první pohled typicky pošahaná woke formulace byla prý ve skutečnosti vyvinuta v konzultaci s odborářskými právníky – zaměstnavatel má totiž povinnost zajistit bezpečné pracovní prostředí. Wemple se teď zeptal asi třiceti redaktorů, jestli svým tweetům o „nebezpečí“ ještě věří. Ani jediný nebyl ochoten odpovědět na záznam.

To nejzávažnější ale autor odhaluje o sobě. „Naše kritika onoho twitterového výpadu přichází o 875 dní pozdě,“ začíná poslední odstavec (Wemple píše svou rubriku v množném čísle). „Ačkoli byla falešnost interního pozdvižení proti Bennetovi zjevná na první pohled, reagovali jsme tehdy vyváženou kritikou změny názoru Timesů, nikoli nesmlouvavou obhajobou novinařiny, jakou situace vyžadovala. Náš postoj byl dán zbabělostí a managementem rizika uprostřed kariéry.“

I když chybí konkrétní pojmenování toho, čeho se autor bál, i tak je to velké přiznání. Změní to něco? Přečteme si kritiku nějakého současného mediálního lapsu dřív než v únoru 2024?

Dalším plodem tehdejší svazácké vzpoury v New York Times bylo vyhození jejich nejlepšího reportéra na vědu Donalda McNeila. McNeil se zúčastnil jako doprovod poznávacího zájezdu pro bohaté teenagery do Latinské Ameriky – byla to marketingová iniciativa New York Times –, kde si na něj pár středoškolaček stěžovalo, že je rasista. Vedení deníku ho vyhodilo – a pak mělo tu nestoudnost, že zpravodajství o covidu, na němž se McNeil podílel, přihlásilo do boje o Pulitzerovu cenu a v privátním dopise ujišťovalo organizátory, že ve skutečnosti rasista není.

McNeil tehdy považoval teorii o tom, že covid unikl z laboratoře, za nepravděpodobnou, ale byl jí otevřený. Napsat o tom už nesměl. Teorie pak byla označena za rasistickou trumpovskou konspiraci a Facebook ji mazal jako dezinformaci.

To se změnilo až téměř po roce a je třeba říci, že od té doby v tom i některá mainstreamová média odvedla kus práce. Poslední příspěvek, společné dílo redakcí Vanity Fair a ProPublica, vyšel minulý týden. Opírá se o údaje shromážděné americkým Senátem. Ani on nedospívá k definitivnímu závěru, prostě proto, že důležité údaje Čína tají. Nejzajímavějším novým zdrojem, se kterým pracuje, jsou zápisy ze stranických schůzí ve Wuchanském institutu virologie. Vyplývá z nich, že se v institutu v listopadu 2019 něco kritického stalo, tak kritického, že to vzbudilo i pozornost politbyra. Jeden by nečekal, že praxe v dešifrování jazyka komunistického aparátu může být užitečná i v roce 2022.