Charles de Gaulle, jak známo, pravil, že ve Francii se nedá skoro vládnout, neboť jak vládnout zemi, která má 350 druhů sýra? Francie je zvláštní země nejen počtem sýrů, ale i mentalitou svých obyvatel. Na jedné straně k dokonalosti vypěstované umění žít (savoir vivre) je na straně druhé doplňováno záchvaty touhy všechno to rozbít, dekonstruovat, rozmlátit, počmárat, roztlouct, třeba lebku policajtovi nebo buržoustovi. 

Snad i racionální protest „žlutých vest“ proti zdražování benzinu se rychle proměnil v demolice obchodů na Elysejských polích, zapalování aut, posprejování posvátného Vítězného oblouku, v tvrdé bitky s policajty, při kterých létají dlažební kostky a praskají kosti.

Zatímco v zemi jako Německo by se takové protesty vedly maximálně nějakými disciplinovanými pochody a nejnásilnější formou odporu by bylo pískání na píšťalky – a u nás by se nejspíš neprotestovalo vůbec, neboť naše povaha je povolná, a když se demonstruje, pak z důvodu morálního pobouření, což zasahuje jen velmi úzkou skupinu pražských lidí –, ve Francii je vždy blízko k občanské válce. Ta sice nakonec nevypukne, ale velmi ztěžuje jakoukoli snahu o nějaké efektivní vládnutí. Faktem přitom je, že když vláda, která je u moci, prokáže odvahu a pevnost, protestující se sice ještě nějakou dobu bouří, ale pak dělají, jako by se nic nestalo. Uvidíme, jestli to bude i tento případ.

Nejzajímavější na tom je, že Francouzi si sklonu bouřit se a neznat v tom míru obecně cení. Francouzská povaha je taková, že jakmile se lidé setkají s čímkoli, co by se jich mohlo dotknout nebo je nějak poškodit, instinkt a tradice jim velí vyrazit do ulic – přičemž není vyloučeno, že ty ulice budou vypadat, jako by jimi prošlo stádo zuřivých slonů. Nutno říci, že druhý den se to zase uklidní a zase na těch ulicích lze pěstovat savoir vivre. Nezáleží na tom, že počet těchto demonstrantů nemusí být velký. Obecná představa Francouzů je, že k jejich slavné tradici patří právo protestovat a bouřit se, což je hodnota vyšší než sama rozumnost a oprávněnost těchto protestů. Nikde ostatně nemělo takový úspěch heslo Mao ce-tunga „Bouřit se je správné“, které přitom kormidelník nejspíš převzal z francouzské revoluce. Boj na barikádách, který vymaloval s takovou silou Delacroix na svém propagandistickém veledíle, je pro Francouze posvátnou hodnotou, i když sám by na ně pravděpodobně nevlezl. Celé generace francouzských spisovatelů velebily a idealizovaly protesty a revolty, do kterých se ovšem oni sami pouštěli maximálně tak od kavárenských stolků. K této teoretické podpoře protestních akcí se přidružovalo libidinózní vzrušení, které nejeden účastník akcí přirovnal k pocitu, jako by byl přítomen náboženskému nebo sexuálnímu rituálu. Pokrytectví spojené s romantickou představou, že když se něco rozbije, je to začátek obrody, bylo možné provozovat také díky tomu, že to druhý den dal někdo jiný zase do pořádku. Když se na jaře 1968 zdálo, že celá Francie je za studenty a de Gaulle musel prchnout ze země, vyřešilo se to o pár měsíců jednoduše tím, že byl znovu většinou Francouzů ve volbách zvolen.

To však, chtělo by se dodat, měli Francouzi v čele de Gaulla, který si sice stěžoval na 350 sýrů, ale věděl, co chce. Zda je to případ Emmanuela Macrona, není tak úplně jisté.